Rozkvetlá ZeMě – květen ve školce
29.5. Vlčata
Ač je krásně (nebo možná právě proto ), jsme se scházeli v zázemí docela dlouho. Když jsme byli všichni, vydali jsme se k Babskému potoku. Bylo zjevné, že bude teplo, uchýlili jsme se proto do lesního chládku u vody. Nakonec se ukázalo, že to byl dobrý nápad i kvůli mlýnku, protože se netočil, když jsme přišli na naše obvyklé místo. Milan s Vincíkem mlýnek opravili, kluci postavili malý můstek přes potok a jezírko o kousek výš, některé děti se chvíli brouzdaly ve studené potoční vodě anebo hrály jiné hry. Ve správný čas jsme se vydali zpět do zázemí, kde jsme si po obědě vyprávěli pohádku „Zvířátka a Petrovští“. Kdo chtěl, mohl si pak ještě vyrobit kočičku. Desi
16.-17.5. Dobrodružná přespávačka v lese z úterý na středu
V úterý odpoledne se nám sešlo 12 úžasných, odvážných školkáčků. Překontrolovali jsme batohy, vodu v lahvičkách, dobrůtky na svačinky a snídani jsme dali do lednice a vyrazili vzhůru do divočiny. Cesta nám ubíhala krásně, i přes velký náklad na zádech. Tom nám stopoval čas na svých hodinkách. Velcí kluci chtěli zkusit poponést můj zdaleka největší batoh. Několik zastávek na pití i na pohrání a za hoďku a půl jsme byli na místě. Kempík byl naštěstí neobydlen. Uf. Hned jsme nanosili dřevo, rozdělali oheň a šli vyzkoušet, jak budeme nocovat. Kluci s Františkou a Amálkou nahoře, pěkně tělo na těle a my s Rózkou, Lotkou a Florinkou dole. Pak začala hostina, pupky jsme si nacpali pečenými paprikami, tofu a sýry, chlebíkem, okurkou a kdo měl, tak ještě své špekáčky. Pak začala Rózka u ohně ve stmívajícím se lese vyprávět dlouhý příběh o Stromu Honzovi, který chtěl být pilotem. Děti ani nedutaly a nakonec propukly v hurónský smích. Své vypravěčské umění předvedl i Jonáš, Táďa, Tom a Živo. Pak už děti začaly zívat a byl čas na zoubky a pyžámko, či termo prádlo a šup do hajan. Netrvalo dlouho a všechny děti spokojeně oddychovaly. První se ráno probudil Kvido a rozdělal oheň, pak se pomalu začali trousit ostatní. Nejdéle spinkala Františka. Čekalo nás balení a přesun zpátky do zázemí na snídani a teplý čaj. Cesta z kopce nám uběhla jako nic, nasbírali jsme si smrkové výhonky, maliní a jahodové listy, v zázemí ještě meduňku, mátu a šalvěj a ohřáli se nad hrnkem čaje a pochutnali jsme si na všech těch rodiči připravených dobrotách. Mňam. Dorazili i ostatní Sokolíci ( Mia, Lotka B., Julíšek, Matěj a Florian, i Zeon) a na návrh Lotky B. jsme šli ke koním do Jupiteru. Tam na louce z ničeho nic začali velké zápasy a měření sil. Vše fair play. Pak jsme se podívali na všechna stádia pampelišky a děti mohutně rozfoukávaly pampeliškové chmýří po celé louce. Zastávka na hřišti, bosonohá stezka, svačinka, a pak pomalu zpět do zázemí na obídek. Kvido, Edík a Florinka sestavili nejdelší potrubí ze stvolů pampelišky asi 53 metrů dlouhé, klisna Kayla povozila Tomova supa po zázemí a jiné děti si hrály spokojeně na písku s Petrem. Tom, Florián, Živo a Matěj se rozhodli kreativně vyřádit na zadní straně maringotky a rozpatlali tam bláto s kaolinem a pak se stejnou blažeností různé obtisky smývali. Všechny děti, které s námi přespali v hlubokém lese zasluhují velkou pochvalu za statečnost a velkou samostatnost. Nezaznamenali jsme jediný konflikt nebo nepohodu. Děti si pomáhaly, vycházely si vstříc a byla to tak velká odměna pro nás průvodce. Kvido, Rózka a Jonáš nám také svou přítomností velmi přispěli k všeobecné pohodě – jsou to hotoví praktikanti. Děkujeme opět za Vaši důvěru a nezapomeňte se juknout na fotky. Třeba Vám k tomu něco ještě poví. https://photos.app.goo.gl/FFeFChFm7ehZhNHK8 Míša
10.5. Sokolíci
Po oppidu ve Stradonicích jsme se po pár týdnech opět vydali na výpravu za našimi keltskými prapředky. Tentokrát nás zlákalo asi nejznámější místo jejich osídlení na našem území – kopec Závist. V dřívějších časech jsme tam se Sokolíky už několikrát byli, ale poslední výlet tam byl už docela dávno před dobou covidovou. Stejně jako dříve jsme s Míšou vzali děti každý z jedné strany a sešli se v Radotíně, odkud jsme se přesunuli poblíž zbraslavské vlakové stanice. Tam začíná prudký výšlap na Závist. Během něho na nás několikrát vykoukla Vltava, která leží trochu bokem našich poberounských výletů. Tak jsme si o ní popovídali: o přítocích, prameni a její cestě naší krásnou zemí a ukázali si taky místo soutoku s Berounkou. Nahoře na kopci jsme si přečetli několik cedulí z keltské historie na Závisti, děti se ptaly velmi zajímavě, obzvláště Edu evidentně tohle téma hodně zaujalo. Na rozhlednu před nedávnem postavenou a podle mě velmi vkusnou, jsme vylezli rozděleně na dvě party a výhled je tam opravdu moc pěkný. Pak se většina dětí věnovala lezení po okolních dubech, kterých je tam spoustu. Cestou dolů jsme ještě minuli několik dalších panelů s dalšími informacemi a počítačovými simulacemi ukazujícími, jak tam mohlo tehdy vypadat. Na vrchním konci Jarovského údolí jsme potkali lesní školku z nedalekých Břežan, kteří šli opačným směrem. Potom jsme šli po pěšince nad krásným potůčkem, zaříznutým do skal. V místě, kde k němu zleva přitéká další potok jsme poobědvali a vzhledem k poměrně teplému dni jsme děcka nechali brouzdat se v něm bez bot, protože to prostě milují. Kousek níž už začala chatová osada, podél ní jsme pak dorazili k janovskému nádraží, odkud jsme to kvůli výluce vzali busem zpět na Zbraslav a opět do Radotína. Petr
3.5. Sokolíci
První květnový výlet dopadl úplně jinak, než jsme si naplánovali, ale stál za to. Dětí bylo zase jako smetí, což je pro poslední výpravy běžné. Začal s námi zase chodit Fredy, který si výtečně rozumí s Tomem a řekl bych, že si to spolu hodně užívají. Matěj je zase skoro pořád s Florianem a Živo s Juliánem. Ondra je hodně vidět s Táďou atd. Ale jak zavelí náš skoropraktikant Jonáš, všechno se to propojí, zloději honí policajty, někdy naopak a holčičky si jedou svoje jemnůstky a vůbec je nezajímá ten povyk kolem. Tak tomu bylo i u vodárny nad berounskou nemocnicí, tradiční svačinkové zastávce na této trase. Cestou na okraj osady Záhrabská jsme začali spásat čerstvě vyrašené bukové listí jako žirafy, dopřejte si tuto výtečnou lahůdku někdy sami, děti vám buk spolehlivě najdou. U dubu na Herinkách s hezkým lesním hřištěm jsme se taky na chvilku zastavili, a pak jsme seběhli a trochu vylezli na krásnou vyhlídku na kopci Mramor, odkud je celý Sv.Jan pod skalou jak na dlani. Místo je to výjimečné, určitě doporučuji. Potom jsme dostali s Míšou nápad na splnění jednoho staršího dluhu – návštěvu vrchního patra lomu Alkazar. Navedla nás na to poměrně dobrá dosažitelnost z Mramoru i relativně dobrý čas. Přesto jsme děti museli trochu hnát, ale po lehkém bloudění jsme cíle dosáhli a na fotkách se můžete přesvědčit, jak je toto místo nad Berounkou parádní. Bohužel nás tlačil čas, tak jsme tam pobyli jen chvíli. Musím zmínit cestu úzkou pěšinkou dolů, kterou děti zvládly mistrovsky. velmi rychlou chůzí jsme pokračovali podél Berounky až k lávce a přesto jsme na nádraží byli pouhé dvě minuty před odjezdem vlaku. Podle Míšina měřiče jsme ušli více jak dvanáct kilometrů, což je asi nejvíce v tomto roce. Smekám před dětmi. Petr
Dnes se sešlo 17 dětiček v dobrém rozmaru a kondici a počasí už panovalo vskutku jarní a nám se nečekaně povedlo něco, co jsme měli dlouho v plánu a párkrát z toho z různých důvodů sešlo. Jeli jsem vláčkem do Berouna a tam se ještě přidal Fredy a Vesna a namířili jsme si to přes řeku, nejrychlejší cestou do lesa. Už ve vlaku byl odhalen jeden školkáček se schovanou pistolkou v ponožce. Malinko nás to pobavilo a dovolili jsme mu ji mít, pokud děti nebudou na sebe pistolí mířit. Hned na první zastávce se toto pravidlo porušilo, tak pistolka zůstala schovaná u mne v batohu. Děti přesto hrály nekonečné války a bitvy a dobře se bavily. Jen Lotka s Vesnou koupaly mloky (plastové) ve své obědové misce, Cecilka a Florinka pátraly po těch nejrozmanitějších jarních kvítkách a že jich tam bylo – lechy, violky, různé hluchavky, kokořík, orsej, koniklec… Také jsme si po cestě hráli na žirafy a pochutnávali na čerstvých bukových listech přímo ze stromu. Děti tvořily potrubí a náramky ze stvolů pampelišek a cesta nám uběhla jako nic a byli jsme na té nejkrásnější vyhlídce na Svatý Jan. A tam jsme se rozhodli, že máme dobrou, rychlou partu a že se tedy zkusíme dostat na vrchol Alkazaru. A povedlo se! Bylo to naprosto úžasné. Děti i já jsme se zájmem prolezly, co se dalo. Po vyfocení našeho úspěchu jsme slezli dolů bez úhony a už po cestičce podél řeky na vlak. Krásný den, přes 12 km mi hlásily moje hodinky. Děti měly žízeň a na batohu všechny vrstvy, krom té spodní. Koukněte na fotky. Vaše děti zaslouží pochvalu. Moc zdravím. Míša
