ŠKOLKA ZAPADÁ LISTÍM, listopad 2020

Sokolíci 25.11.

Poslední listopadový výlet jsme chtěli popojet autobusem na Tetín, ale nám z neznámého důvodu nejel, takže jsme zvolili náhradní výlet po pravé straně Berounky. Bylo lehce nad nulou, ale obzvlášť ráno u řeky dost sychravo a vlhká zima. Za tetínskou skalou jsme neuhnuli doprava do známého lezeckého místa, ale zamířili jsme si to k vodopádu, který už někteří sokolíci dříve slezli shora. U starého dřevěného stolu, který tam jako náhodou někdo nechal, jsme rozložili kreslící nádobíčko a pery z různých ptáků, namáčenými do inkoustu z duběnek, namalovali krásné obrázky. Děkujeme Markétě za připravenou profi dílničku. Pak jsme se vrátili zpět na cestu k řece, poobědvali, poprali a pošermovali a už jsme byli v Srbsku. První chladnější den, ale děti to zvládli bez problémů, také díky dobrému a dostatečnému oblečení. Petr

Volalavky 25.11.

Místní Volavky se ráno slétly v týpí, kde už praskal oheň. První se ukázala Juli s mamkou. Hned nahrály krásný pozdrav Šimíkovi, který už k nám nemůže chodit a je mu nejspíš trochu smutno. Napadlo nás, že bychom pro Šimona příště s kamarády něco vytvořili. To už s námi byli i Joži s Pepánkem a Lóťa. Dali jsme si svačinku, došlo i na opékání chlebíčků a jiných dobrot. Když dorazila Markétka, začali jsme zpívat o bodláku a nejrůznějších koních, k tomu jsme se naučili nejmíň tři písničky o liškách. Berounská parta Vesna, Laura a Eliáš se k nám brzy přidali. Přikládali jsme do ohýnku, zpívali a měli pohodu. Občas jsme zachraňovali nějaký kousek sváči z popela a nebo rovnou uhlíků. Ještě trochu tréninku a z dětí budou mistři v opékání.
Když se Španďova bujná kštice objevila pod plachtou, vesele jsme přivítali pražské kamarády. Dosvačilo se, pak jsme si dali kroužek a vyšli do lesa. Pátrali jsme po barevných plodech a jiné parádě. U vodárny jsme si vyhlídli šípek, pámelník a střapatou travinku pro pozdější sklizeň a tvoření. Dál jsme putovali  známými cestičkami až k prasečím lázním, kde jsme se rozhodli zakempovat. Španďa rozdělal oheň, houf dětí se zájmem sledoval, jak pracuje s křesadlem, kapesní pilkou a několika noži. Děvčata si opodál rozdělala svůj „oheň“, trojlístek Joži, Pepan a Julinka řádil nad roklí v řídkém lese. Bylo nám fajn, čas ale utíkal a museli jsme zvednout kotvy. V zázemí nás čekala výtečná bašta o dvou chodech od Peťana a Danči. Pak se Španďa vydal do hustníku za maringotkou pro chvojí na věnec. Krásně uvitý obří věnec jsme společně ozdobili plody hlohyně šarlatové, pámelníku, větvičkami ptačího zobu, šípkem a trsy suchých travin. Vázali jsme uzlíky a mašle, učili jsme se zajistit uzel na správném místě. Lotka by si z věnce nejradši udělala zaječí pelíšek. Nakonec jsme výtvor pověsili nad vchod do týpí a zamávali si na rozloučenou. Lucie

Sokolíci 18.11.

Tentokrát jsme některé děti přivezli z Prahy normálně vlakem a dorazili všichni do Srbska. Vyšli jsme klasickou cestou směrem na soutok Kačáku s Berounkou, kolem skalního masívu Alkazaru se dostali na louku, která nás vyvedla na nádhernou vyhlídku nad řekou, odkud je vidět pořádný kus berounského údolí, Tetín i část Berouna. Další část už nás vedla Míša a vzala nás na krásnou starou cestu na druhé straně svatojánského údolí s parádní vyhlídkou. Na louce kousek od sv.Jána, s výhledem na kříž na skále  jsme narazili na posed obsypaný stromovými miminky, která se už nemohla dočkat, až si je děti rozeberou. Seběhli jsme do vesnice, akorát že jsme stihli autobus do Berouna, s tradiční chvilkou na hřišti před nádražím. Petr

Sokolíci 11.11.

Opět jsme byli nuceni setkat se mimo, ale tentokrát jsme si to od hřiště namířili na druhou stranu. Kolem lesního divadla a koňského Jupitera jsme došli až k malé přehradě na potůčku pod Pišťákem. Po svačince nás čekal strmý výšlap k jezírku, obklopenému starou chatovou osadou z první republiky. obešli jsme tohle krásné místečko po vrchní hraně skály a začali klesat. Po krátkém tvoření do deníčků a povídání o sv. Martinovi nás šipka na cestě navedla na domečkovou skrýš, kde Ráďa objevil poklad. Čokoládové penízky jsme si spravedlivě rozdělili a seběhli zbytek cesty na vrchní kraj Haloun. Pak jsme se trochu hustším houštím vymotali na polní cestu, která nás kolem staré skládky  dovedla zpátky do Řevnic. Petr

Volalavky 11.11.

Píseň svatomartinská v podání Lucky a Gábi s Volalavkami v zádech.

Orli 9.11.

Naše orlí partička se přivítala v zázemí u ohně. Dali jsme si svačinku, poseděli v týpí a počkali na příchod Vincíka a Adélky. Ti vystoupali od nádraží s Janou. Na poslední chvíli se k nám stihl připojit trojlístek Orionka, Elliot a Amon. Konečně jsme mohli začít putování: vzhůru směr studánka. Na bezpečném místě jsme přešli silnici a začali stoupat do vršku. Zvolnili jsme tempo při čekání na Ondru, který se drobet zasekl kvůli klacku. Franta to s bráchou rychle vyřešil. Nad Jupiterem jsme překonali Babský potůček, Jeník při tom galantně pomáhal Orionce. Stoupali jsme dál vlhkým podzimním lesem. Adélka si přála další brzké zastavení, potřebovala se posilnit. Když jsme objevili vhodné místo, ještě před vrcholovou partií, posedali jsme si na kládu a vybalili svačinky. To je pohoda v lese, když máte teplý čaj pro zahřátí. Jen Orionka trochu mrzla, musely jsme se rozběhnout. Běžely jsme spolu až úplně na vrchol, cestou přeskakovaly kamení a kořeny borovic. Na Babce pod převisem Španďa nejdřív štípal třísky na oheň a my ostatní jsme sbírali dřevo. Měli jsme náročný úkol, suchých větví aby pohledal. Nicméně se zadařilo, ohýnek nás vesele hřál a my jsme pookřáli. Kreslili jsme po skalách jako pravěcí lovci. Bedříšek se s přehledem staral o přikládání a Španďa mezitím nakrájel chleba, tofu, sýry a zeleninku na oběd.  Najedli jsme se královsky, a pak ještě zbyl čas prozkoumat zarostlý lom a pohrát si. Výhled z Babky tentokrát nebyl, ale to nám nevadilo. Cesta zpátky uběhla rychle, sledovali jsme Babský potok a pádili s kopečka po zelené bez nehod až do zázemí. Kousek nad silnicí se odpojili Pražáci, aby se zkratkou přiblížili k hřišti. Španďa si z Babky přinesl obří bedlu a velký kus modřínové kůry na vyřezávání. I děti nasbíraly poklady, které jste už asi objevili při revizi kapes a batůžků. Bylo to moc fajn. Už se těšíme na příští dobrodružství. Lucka

Veverky 6.11.

V ohništi už byly pěkně naskládané třísky, když se objevila Andrejka. Zapálili jsme oheň a hned se  přidal Pepi R., aby nám pomohl s přikládáním. S Pepánkem Josefusem jsme došli pro pár špalků dřeva a pak už jsme se pustili do přípravy kvásku a zadělávání těsta na chlebíčky pro předky. Všechny ingredience jsme si osahali, očuchali a kdo chtěl, mohl i malinko ochutnat. Nadrobené droždí jsme zalili teplým mlékem ohřátým na ohni. Než kvásek vzešel, udělali jsme venku parádní objev: voda v kanystru přes noc zmrzla. Kousky ledu jsme si přinesli k ohni a pozorovali, jak tají.  To už s námi byl i Derek, Jeník K. a Rozárka s Ami. Někdo pátral po dalším ledu. My ostatní jsme se střídali v míchání, sypání mouky a hnětení těsta. Vypracovali jsme krásný bochánek, schovali ho pod utěrku a dali na okraj dohasínajícího ohně vykynout. Přivítali jsme se s Milanem a Pražáky a v klídku jsme posvačili.

Louka nad zázemím už byla krásně ozářená sluncem, jinovatka mizela a nás to táhlo na procházku mezi listnáče. Zazpívali jsme si v ranním kroužku jednu martinskou a pár anglických písniček, procvičili YES a NO, potom jsme hbitě proskákali divočáčí brázdou na okraj lesa k ostružinám. Tudy mlhou do pohádkových roklin až k altánku, kde byla druhá svačina. Ondra H., Vincík, Pepan a Andrejka s Madli stolovali pěkně ve výšce na prkenných stolech. Žofka měla tenké ponožky, postávala a pak i pobíhala kolem, ale pořád jí byla velká zima. Přešli jsme tedy k pastvině Jupiteru a tam na kraji lesa rozdělali oheň. Na tomhle místě se děti báječně rozehrály. Vzniklo několik domečků, vzduchem svištěla houpačka, na habříku viselo lezecké lano a Milan vytáhl z batohu svůj prak. Střílení z praku zaujalo Vojtu, vůbec se od Milana nehnul, Ondráš si zas užíval houpačku. Milan našel v kyblíku ledové zrcadlo, všichni se rázem seběhli. Byla z toho hromádka střepů a asi 2 minuty veliké radosti.

Jak se do nás sluníčko opíralo, loupali jsme se jako cibulky. Nechtělo se nám z louky, až prázdné žaludky partu popohnaly zas dolů na oběd. Tam nás výtečná a zdravá bašta posilnila. S vyhrnutými rukávy jsme se pak pustili do tvarování těsta. Stáčeli jsme hádky, šnečky, kličky, pletli housky, uzly, pletýnky a karásky, vykrajovali parádní automobily pro naše drahé předky. Zpívali jsme si a vyprávěli, vzpomínali na svoje babičky, dědečky a další příbuzné. Pečivo jsme potřeli bílkem a upekli na dvakrát v troubě. Vonělo to přenáramně.  Po vychladnutí jsme výtvory ochutnávali, každý si schoval kousek pro svoje blízké. Brzy byl čas balit svršky do batůžků. Pražáci se vypravili na vlak a místní řádili na písku a na houpačce, než si je přišli vyzvednout rodiče. Vydařený den to byl – a počasí nemohlo být krásnější! 🙂 Lucie

Vážky 5.11.

Ráno jsme v zázemí u ohýnku posvačili. Děti se už nemohly dočkat slibovaného popcornu, ale nejdřív jsme vyrazili do lesa k jezírku, kde jsme rozdělali ohýnek. V lese jsme objevili úplně vše: kadeřnictví, hotel i restauraci 🙂 děti hra velmi pohltila. Opekli jsme si svačinky na ohníčku a došlo i na oblíbenu lesní houpačku, a pak už jsme šupajdili do zázemí na obídek. Potom jsme si pomalovali a vyrobili kornouty nebo krabičky, jak kdo chtěl. A už přišel čas na popcorn. Podívejte se na fotky a videa do galerie https://www.zemezeme.cz/skolka/fotogalerie-skolka/. Děti se nejdříve snažily popcorn chytat do kornoutu, ale nakonec se ho každý snažil ukořistit jak mohl. Když jsme popcorn dodělali, každý si znovu pořádně naplnil kornouty a šli jsme na pohádku do teepee, kterou tentokrát vymyslel Wáclav. Pohádka o třech myších jménem Monty, Ponty a Eržika měla velký úspěch. Čas nakonec letěl jak o závod a už byl čas začít uklízet, balit a vyhlížet maminky a tatínky. Moc jsme si náš den užili a těšíme se na příští týden. Dita

Sokolíci 4.11.

První listopadovou středu jsme se sešli u velkého řevnického dětského hřiště, kam nám kvůli zpřísněným opatřením, přivedli děti rodiče. Vydali jsme se směrem na staré místo Ze-Mě, kde jsme to prudce stočili nahoru. Začali jsme potkávat spoustu hub, a když rostou a sbírá takové množství dětí, taška se rychle plní. Nacházeli jsme suchohřiby a praváky, občas klouzka a brali jsme i lepší sortu babek, ne ty plesnivějící. Děti to moc bavilo, vždycky mají rády něco sbírat. Na oběd jsme došli na Orlí hnízdo, prastaré kempoviště nad Kejnou . Nazpátek jsme to trochu změnili a seběhli jsme listovým korytem a přes rokli se dostali do zázemí, odkud je to zpět k hřišti už jenom chvilička. Petr