ŠKOLKA V ŘÍJI, říjen 2020

Sokolíci 21.10.
Minulý týden se nás při celodenním vytrvalém prudkém dešti sešlo pouhých pě. Přesto jsme absolovali hrdinný výšlap do jeskyně na Babku, kde jsme si uvařili oběd a cestou zpět na nádraží se ještě trochu osušili v týpí s Volalavkami, a dostali k tomu dort od oslavence Špandi. Velký respekt celé pětce a taky Míše, která to trochu odnesla a raději tento týden zůstala doma. Nahradila ji Lucka, a protože nám opět ujel autobus, museli jsme znovu zaimprovizovat. Vzali jsme to přes louky pod Jupiterem, kde mají jejich koníčci ohrazené pastviny a po svačince pod ptačkami se trochu rozdováděli u jednoho z posedů. Pak jsme dorazili k malé přehradě na potůčku pod Pišťákem a strmým kamenným svahem nad starým lomem dorazili ke kempovišti s krásným dubem a ohništěm. Tam si děti vyrobili lístkovou brož a raději jsme si tam i dali oběd, abychom měli sílu na vlastní výšlap na hřeben Pišťáku. Tam nás čekali nádherné výhledy, dokvétající vřesy a taky improvizovaný hřbitůvek s mohylami a obřími dřevěnými kříži na starém trampském místě. Pak jsme přešli na cestu kolem Babky a seběhli dolů do Řevnic. Děti byly nádherně nabité, krásně si spolu hrály a šlapaly opět více než svižně. Myslím, že to byl nejdelší výlet tohoto roku.
Petr

Sokolíci 7.10.

Dnes zastoupil vyjímečně Petra Špaňda – náš milý a bodrý Hagrid s dvěma fenečkama – Mardží a Růžou. Nicméně jsme neměnili náš původní plán a jeli jsme až do Třebáně. Krom našich zlatých Sokolíků se k nám ještě přidali noví školáci Amon a Eliot. Vyrazili jsme na Voškov, cestou potkali kamarády a nahoře na kopečku už byl čas na sváču. Pěkně tam teda foukalo, málem jsem se svou velkou podložkou na sezení odletěla, ale ten výhled! Pak cesta mezi políčky, kde rostly houby, šípky a dokonce i kukuřice. Děti si hrály na divočáky a ti odvážní vylezly na posed a snažily se vyhnat ty nezbedné divočáky z pole. Došli jsme do pěkné vesničky Běleč, kde vedení přebral Ráďa, který nás bravurně dovedl k nim před dům a dokonce nás pozval do jejich kouzelné zahrady. Děti se tam rozutekly, Ráďa jim ukázal každý koutek, ochutnali jsme jablíčko, oříšek, posvačili z vlastních zásob a šli dál do údolí Vatiny. V pravé poledne jsme dorazili na naši oblíbenou louku, kde jsme poobědvali úžasnou hostinu – Petrova maminka nám připravila slavnostní bramborový salát, řízky a domácí okurek. Mňam. Po všem se zaprášilo. A Kvido jak se postupně přibližoval ke svému teritoriu Zadní Třebáň nás začal přemlouvat, že i on nám ukáže svou zahradu. I zde byla branka otevřená a nikdo doma, ale Kvido nás provedl, vše v zahradě ukázal, byl na nás roztomile přísný. Zájemce podaroval hruškou. A brzy jsme vyšli ven. Čas byl stále výborný, protože Vaše děti opravdu chodí! Žádné loudání a popohánění se letos nekoná. Rozárka si uvědomila, že také bydlí nedaleko a už nás táhla nahoru do kopce, tam k nim. Se Špaňdou jsme se shodli, že máme dobrý čas a že to vezmeme až do Řevnic na nádraží. Rozárce se podařilo zaskočit babičku, když znenadání zazvonila. Babička nám dolila vodu do lahviček a šli jsme dál. Už ale bez Rozárky.  Seběhli jsme kopec a došli na parádní plácek – hřiště, kde děti měly ještě hromadu času si změřit síly v běhu, dozdobit si deníček razítky, užít si další piknik nebo prostě řádit. Amon nám kouzlil s počasím svou hůlkou – občas skáplo pár kapiček, pak zase vysvitlo sluníčko a prohřálo nás. Bylo to celé moc a moc krásné. Překvapivě jsme zažili opravdový den otevřených branek a děti v důležité roli průvodců. I ostatní děti plánovaly jak je navštívíme. Tak bacha na to. 🙂 Vlak neměl zpoždění a těšíme se na další výpravy za poznáním.

Vážky 1.10.

V prvním říjnovém dni jsme se sešli na nádraží a zamířili ke Kejné na svačinkové místo. Cesta už zejména těm pražským připadala dlouhá a měli velký hlad.

Po svačince vzal Waclav děti, které chtěli okouknout jedno tajné tábořiště. Se mnou zůstali jen Bětka a Floriánka, které mi celých 5 minut co byly ostatní pryč nepřetržitě vyprávěli zážitky z víkendu, až sem úplně zírala, jak holčičky mluví jedna přes druhou.

V lese potom najednou Franta běhal se sundanými kalhotami a říkal, že nic nepotřebuje. Což jsme správně vytušily, že potřebuje kakat, mezitím, ale od místa činu odešel, takže všechny vážky hledali bobek, alby jsme ho zahrabali a nikdo do něj nešlápl. Hledání dopadlo úspěšně.

Potom jsme vyrazili Fabianovou cestou, po cestě jsme ještě zastavily v lesní tělocvičně a pak jsme po lanech šplhali roklí až do týpí