Expediční pondělí

Fotogalerie školy: https://photos.app.goo.gl/R3RH1SexqMz6LiHd9

23.1.

Dnešní den byl velmi netradiční, na expediční pondělí totiž připadlo i přezkoušení a tripartity. Byli jsme tudíž v zázemí. Jelikož Ondřej byl po lyžáku nemocný, na dopoledne se ke smečce přidal Marek Salay a stavěl s dětmi za maringotkou bobovací dráhu (ze které do večera zbylo jen uježděné blátíčko). Druhý blok jsme si poseděli nad pracovními listy o stálých a stěhovavých ptácích a po obědě shlédli dokument Svět zvířat – ptáci, kdo neviděl či si chce zopakovat, najdete na https://www.youtube.com/watch?v=E_4iZpe0icU&ab_channel=EmilieAnd%C4%9Blov%C3%A1

9.1.

Tentokrát jsme měli bruslení později, a tak jsme si dali delší procházku: z Újezdu přes Petřínské sady a pak skrz Pražský hrad, kde jsme opět přelstili ochranku a pronesli skrz kontrolu nejen čepele na bruslích, ale i nějakých deset nožíků. V zahradě u Belvederu jsme se potkali s pávem a to už jsme byli od kluziště co by kamenem. Po prvním letošním bruslení jsme si užili chvíli teplého zázemí s luxusním obědem u Zveibilů a poté chvíli volna na hřišti na Letenské pláni.

19.12.

Dopolední bruslení s cestou ze Smíchova na Chotkovy sady, rozcvičkou a přestávkou na svačinu. Tentokrát byly pokroky snad ještě výraznější než minule. Věřím, že z každého, kdo bude cvičit a chtít, bude na jaře bruslař.
Odpoledne jsme věnovali ptačí poezii. Každý měl za úkol složit báseň, kde se objeví někteří z ptáků, které jsme viděli
či probírali. A následně jsme obdivovali umění recitace a u nejedné básně jsme se i od srdce zasmáli.

12.12.

Opět jsme ze Smíchova vyrazili tramvají na Letnou na další hodinu a půl bruslení. Věnovali jsme se průpravným cvičením obzvláště na rovnováhu a přenášení váhy, které je základním aspektem pohybu na bruslích. 
Děti se zlepšují neuvěřitelnou rychlostí a to i přes všechny pády na led, co absolvují. Půlku času jsme nechali volnému bruslení, které děti strávily většinou hrou na babu.
A hurá na Smíchov a do zázemí na luxus v podobě připraveného oběda a vyhřáté jurty, kde jsme chtěli pokračovat ve studiu ptáků. Protože ale napadl první (a třeba i poslední) letošní sníh, teplo jurty sloužilo jen těm, kdo se nedostatečně zahřál svojí nadšenou hrou venku.

5.12.

Ze Smíchova jsme vyrazili tramvají na Letnou, kde jsme se proběhli a protáhli si těla před prvním letošním bruslením. Na to jsem se těšil tři čtvrtě roku, a podle všeho jsem v tom nebyl sám. Věnovali jsme se průpravným cvičením obzvláště na rovnováhu a přenášení váhy, které je základním aspektem pohybu na bruslích. 
Hodina a půl utekla jako voda, a tak jsme se vrátili na Smíchov, a hurá do zázemí na luxus v podobě připraveného oběda a vyhřáté jurty, kde jsme pokračovali ve studiu ptáků.

28.11.

Vyrazili jsem z Řevnického nádraží podél řeky směr Lety a cestou pozorovali všemožné ptactvo: viděli jsme volavky, kormorány, racky, ledňáčka, holuby, brhlíky, straky, sojky, a mnoho dalších. Vydali jsme se přes pole do Karlíka, kde jsme si dali oběd v sousedství klokanů, a pouštěli odřezky, respektive lodičky potokem. 
A pak hurá do kopce na Krásnou stráň. Pěkný výstup, který krásně zahřál, a díky kterému jsme si mohli užít Poberouní z ptačí perspektivy. Chvíli jsme si pohráli na hřišti ve Vonoklasech a pozorovali laně v místní obůrce. A pak už nás čekal jen sestup Černošicemi na vlak.

14.11.

Pohodový den kdy jsme vystoupali a částečně dokonce i z hecu vyběhli na Strážný vrch, kde jsme se rozdělili do skupin a uvařili si lahodný oběd. Tedy děti ho uvařily. Nasbíraly si dřevo, rozdělaly oheň, ohřály vodu,…vše si zorganizovaly. Za mě rozhodně palec nahoru.

7.11.

Dnes jsme se vydali na výšlap z Řevnického nádraží k menhiru a betonovému křeslu na Mořině. Jasně že i kvůli parádnímu výhledu. Ale také proto, že je podzim a je potřeba provětrat draky. Sice jsme se sešli na nádraží a bylo téměř bezvětří, ale nenechali jsme se pochybnostmi ani nahlodat a vyrazili jsme vstříc dobrodružství. 
Děti byly nedočkavé, a tak vytáhly draky už na svačinové přestávce a protože konečně krásně foukalo, užili jsme si parádní plachtění. Draků bylo jen poloviční množství vzhledem k počtu dětí. Ty byly ale úžasné v přístupu: Jednak si draky půjčovaly a hlavně si začaly vyrábět draky svoje vlastní.
A i když by se dalo říct, že spíš tak jen vlály a plápolaly, děti těmto vlastnoručně vyrobeným dávaly přednost před těmi půjčenými.
Po obědě u menhiru jsme si zalítali ještě jednou na vrcholku, kde opět foukalo. A pak už jsme se vydali cestu zpět na vlak, tentokrát přes Karlík do Dobřichovic.

31.10.

Ráno jsme se zastavili na hřišti na malou rozcvičku, cestou jsme pozorovali ptáky, lámali si jazyky, během přestávky vytáhli i intu-míčky, ale hlavně jsme se chtěli dostat na Babku – pochutnat si tam na společně uvařeném obědě. Zkušenější díky dvěma společným vařením v přírodě v předchozích týdnech jsme nechali na dětech veškerou přípravu oběda i s jeho organizací s tím, že dospěláci budeme zasahovat vůbec nebo naprosto minimálně.
Děti si tedy zvolily kapitána, který byl zodpovědný za průběh akce i za to, že se všichni nají teplého oběda, zapojí se do přípravy a že po nás bude uklizeno.
Vzhledem k tomu, že byl za kapitána zvolen prvňák, který musel překonávat svůj stud a také chyběl během obou předchozích vaření, byla to o to větší výzva. 
Přesto děti makaly velmi týmově a obzvlášť starší děti mě svoji proaktivitou velmi mile překvapily.
Dílo se podařilo. Včas uvařená polévka byla delikátní a na dobrém pocitu neubralo ani to, že se nemilou náhodou půlka oběda vylila do ohně. Týmové vaření tedy opět přineslo dost možností k růstu, i podnětů k dalšímu zlepšení. O.

24.10.

Ráno jsme se sešli na nádraží a vyrazili směr Kejná. Na starém svačinkovém místě jsme si zahrali na vozataje. Děti byly v skupinkách po 4 a měli vytvořit dva koně, povoz a jezdce a projet vytyčenou trasu. Po hře a svačině jsme se vydali dál, cílem bylo nasbírat po cestě chrastí na oheň, nahoře na kopci udělat ohniště, rozdělat oheň a uvařit si ve skupinkách oběd. Do kopce jsme se doslova vydrápali a děti hned začaly s přípravou. Musím velmi vyzdvihnout skupinku mennších kluků: Tom, Táďa a Matěj, kteří měli v partě Jonáše, že ačkoliv kluci jedli jako poslední, tak se velmi snažili a oběd byl opravdu zasloužený. Ale všechny skupinky se snažili, Kašpi, Kvido, Ráďa a Pepan jedli jako první. Holky Beri, Mia, Žofka a Šárka si většinou poradily zcela samy.

17.10.

Dnes jsme zajeli až do Berouna, a potom autobusem až na Vráž, odkud jsme se vydali na pochod na vyhlídku do Svatého Jana. Před vyhlídkou jsme se ještě zastavili na hřebeni nad schody, abychom se vydýchali,a rovnou jsme zde vyslyšeli poptávku po hře „živé pexeso“ , ve kterém děti po „otočení“ respektive oslovení ukázaly pantomimicky zvířata která představovaly.S Katy jsme měli být Ti, co pexeso hrají. Vzdálili jsme se tedy, abychom mohli skutečně hrát a nevěděli kdo je co. Po chvíli jsme si všimli, že je něco v nepořádku, a tak jsme se plynule přehoupli do terapeutického procesu. Bylo potřeba ošetřit nepříjemné emoce z toho, že někdo chce být ve dvojici s někým, nebo naopak s někým nechce. Což se týkalo tak poloviny dětí. Když jsme si tím ale prošli, zvládly se děti nakonec zorganizovat a dohodnout bez našeho dalšího zasahování. Hru jsme si tedy nakonec přeci jen užili. Výhled byl Luxusní. Ale pexesový proces byl delší než plánovaná hra, a tak jsme cestou do Srbska na vlak museli zabrat. Jen se přihodilo, že jsme se rozhodli pro rychlejší cestu než byla původně plánovaná, pročež jsme nakonec několikrát šli špatnou cestou a museli se vracet. To na nadšení těch unavených moc nepřidalo, a o to větší obdiv mám ke všem, že jsme stihli alespoň ten následující vlak než byl plánovaný. Bylo však i tací, kteří to vzali jako větší dobrodružství. 10.10.Dnešní cyklo výlet vypadal jako poslední letošní příležitost se společně projet na bicyklech, a pojali jsme ho tentokrát ne jako okruh do Černošic a zpět, ale po výjezdu Černošickeho kopce (a fakt ho mnozí vyjeli) jsme pokračovali jsme až do Radotína. Cestou opět slack line, morseovka, a udělali jsme si i vcelku výživný bojový kroužek

3. 10.

Vyrazili jsme na Strážný vrch a naším Hlavním cílem bylo uvařit oběd. Již v Řevnicích jsme probrali jednotlivé kroky, které je potřeba projít k úspěšnémi zakončení i druhého úkolu, a to se najedeni vrátit zpět v čas na vlak. Tedy jsme probrali co je potřeba udělat, kdo se toho ujme, a kolik na to máme času. I tak bylo pro děti náročné hledat si do role, pomáhat si, a ne jen čekat, kdo udělá práci za ně nebo kdo jim zadá úkol. Ale vše jsme zvládli, pochutnali si na luxusním obědě, stihli na pohodu vlak, a ještě se většina z nás naučila pískat na žaludovou čepičku.

26.9.

S chybějící Katy jsme se vydali na cestu v okolí zázemí se zastupující průvodkyní Monikou, prošli jsme si fabianovu stezku a cestou protahování svá těla a hráli sebepoznávací hry. Začali jsme už na outdoorovém hřišti, pokračovali cestou, a zakončili v zázemí, kde jsme si krom jiného dali oběd, a procvičili paměť kimovkou a morseovkou.

12.9.

Dnes jsme prověřili naše cyklistické dovednosti. 
Po příjezdu do Dobřichovického parku jsme trénovali jízdu vpravo, dodržování rozestupů, předjíždění a věnovali se i sebereflexi, jak se co komu dařilo, a jak se nám líbilo v jednotlivých variantách. Bylo to velmi potřebné, jak jsme brzy zjistili, protože ne všem bylo jasné, která strana je která, a hodilo se i zjistit, že mezery se hodí kvůli bezpečnosti nejen za jízdy, ale například i při předjíždění.
Také jsme si zkompletovali mapu Berounky, kterou Katy vytiskla v jednotlivých úsecích, které můžeme postupně zkoumat. Dnes jsme téměř všechny ty úseky objeli na kole. Nejprve podél Berounky do Černošic, přes ten obrovský kopec, který většina vyšla a vytlačila kola, ale našli se tací, kteří jej vyjeli. 
Cestou jsme se zastavili u natažené slack-line, kterou jsme si zkusili přelézt a potrénovat svoje odhodlání, rovnováhu a vnitřní klid.
A když už jsme se zastavili, hledali jsme na mapě, kde se zrovna nacházíme, a pak zkoumali objekty v okolí, které by tam podle mapy měly být.
A také jsme se začali nořit do tajů morseovky, ze které jsme vychytali první vlaštovky.
V Černošicích jsme se zastavili na mokropeské pláži, kde jsme si dali krátkou „cachtací“ přestávku. Děti zde během pauzy vykopaly hrobeček a pohřbily mrtvého ptáčka, kterého našly. To bylo dojemné.
A pak hurá po druhé straně řeky zpět do Dobřichovic, kde nás čekala luxusní polévka k obědu a také volno, které děti projezdily na kolech parkem. No a pak už nás čekala jen závěrečná „rovinka“, tedy cesta po cyklostezce na řevnické nádraží. To už byla pohodička. Již jsme počítali s tím, že „rychlíci“ vepředu musí čekat nejen na ty pomalejší, ale i proto, že jsme museli snad každých pár set metrů zastavovat, abychom nandali spadlý řetěz. To jsem ještě nezažil, že by spadnul za jednu cestu tolikrát tolika dětem. O.

5. 9.

První výlet jsme si dali krátký, ale vcelku výživný. Z Řevnic na Korunku a do Všenor. Začali jsme na lesním hřišti rozběháním, protažením a workoutem, jako rozcvičkou před výšlapem do kopce. Věnovali jsme se hlavně seznamování a společnému plánování náplně na celý rok. O.

Napsat komentář