Škola ZeMě v Krkonoších

PONDĚLÍ

Vyrážíme v 8:10 z Hlavního nádraží, zabíráme prakticky celou druhou třídu velkoprostorového vagonu, takže si můžeme užívat tří a kus hodin pohodlného cestování do Trutnova. Hrajeme kvarteta, karty, povídáme, těšíme se. V Trutnově krátká čekačka, pak lokálka do Svobody nad Úpou a už je kolem první sníh, máme tu skoro hodinu čekání na autobus, ale s prvními koulovačkami, sněhuláky a různým škádlením to rychle utíká. Z Vavřincova dolu se krátce po jedné poprvé vyškrábeme do chalupy, kde už na nás čeká Simona se Skóčou, Kašpar, Hubert, Kordulka a taky Grétka. Zabydlíme se, naobědváme a Síma nám představuje plán na odpoledne: svezeme se busem do Velké Úpy na náměstí, lanovkou se vyvezeme na Portášky a odtamtud pak na saních, bobech a dle nutnosti po svých šup šus pěkně svrchu do chalupy. Žofce R. při dobrodružném sjezdu ujedou sáně, které naštěstí druhý den nelyžující Máťa najde a zachrání tak rodinnou památku. S tmou přichází večeře, kulečník či drobné deskovky, zuby a spát, malí o něco dříve než větší a ti zase o něco málo dříve než největší. 

ÚTERÝ

Pohodlný budíček v půl osmé, ještě jsme krásně fit a vstáváme hladce, snídáme, oblékáme se a vyrážíme na autobus na Pomezky. Bohužel v čas jeho odjezdu k nám přijíždí a zastavuje skibus do Jánek, což ale nevíme, takže než se zorientujeme a vyskáčeme zase ven, náš vytoužený spoj profrčí kolem, ani nepřibrzdí. A tak je tu první improvizace, Simona připravuje obě auta a postupně se stejně přibližujeme k cíli. Kdo potřebuje, půjčuje si lyžařské vybavení, přezouváme se, ještě napít a šup na svah. Na skupinu nejzdatnějších lyžařů již čeká starý známý Alza, druhou závodní partu opečovává Simča, a na lyžích prvně stojící Laura vyhrává lekci s privátní trenérkou Klárkou. Krajinou navazujících sjezdovek, vleků a přibližovacích cest se přesouváme do areálu U kostela, kde každá parta střídá trénink správné techniky s volnými jízdami. Na oběd se potkáváme na Moravance, polévka a čaj nás posílí a pokračujeme ještě zhruba dvěma odpoledními hodinkami na lyžích. Všichni začínají být dobře rozježdění, po chvíli se k nám přidávají i Laura a Šárka, které měly ještě chvíli času se dvěma instruktory jen samy pro sebe. A pak už zase přezouvačka, svačinka a první velká „nespravedlnost“, když do přistavených aut přednostně naskakují nejmladší děti a zbytek čeká ještě pár minut na autobus. V chlapeckém pokoji to po příjezdu vře nespokojeností, a tak si vysvětlujeme, že starší kluk prostě má nechat mladší dívky jet o pět minut dříve autem a že pokud tu někdo chce řešit nespravedlnost, tak by si měl uvědomit, že bychom taky mohli zpochybňovat prodlouženou chlapeckou večerku v jejich luxusně odděleném pokoji. A pak už Skóčova báječná krmě, rozmíšky v holčičím týmu, večerní kruh s ohlédnutím za dneškem a plánem na zítřek a pak, kdo chce, jde poslouchat pohádku a ostatní volná zábava a spát. 

STŘEDA

Ráno už to umíme v chalupě i s nastupováním do autobusu, takže sotva mrkneme a jsme opět na Pomezkách. Začínáme luxusní dostihovou rozcvičkou a hurá na svah. Trénujeme obloučky, nadlehčování nohou, jízdu jako letadlo atp., občas nějaký ten pád z kotvy, který v krajním případě způsobí drobné zakufrování Katy a Beri, ale v dobré náladě se zase všichni potkáváme na polévce na Moravance. Odpoledne spojujeme družstva, už jsme všichni Kitzbühel, přesouváme se na Pomezky, kde trénujeme slalom a Žofka R. s Áňou se odchází učit od Dity jezdit na snowboardu. Na rozdíl od včerejšího slunka a výhledů je dnes na kopcích mlha a mírně větrno, kolem třetí už toho mají všichni dost, ale většina z nás ještě sjede alespoň přibližovací mírnou Haidu a pak už zase přezout, pro suvenýry na poštu a autobusem na Vavřinčák. Po večeři krátký ale přínosný kruh Katy a velkých holek, objasňující podstatu některých jejich sporů, seznámení s plánem na zítřek a pak už jen nádherně pasující domácí kino: Krakonoš a lyžníci. V chalupě se samozřejmě pod mocným vedením Wáclava průběžně suší lyžáky i mokré svršky a v kuchyni se chystá dlabanec na další den. Dita uspává nejmladší smečku a postupně jdou i všichni ostatní do hajan. 

ČTVRTEK

Už se nám vstává trochu pomaleji, Katy nahoře pouští motivační hudbu a vzniká nápad udělat si večer diskotéku. Na lyže vyrážíme jako obvykle, jen tentokrát stojíme o ten pondělku osudný skibus, který nás vyváží do Jánských lázní. Trocha stresu u lanovky, ale už jsme nahoře, kde je mlha, vítr a pěkně frišno. Ještě na chvíli se před ním schováváme do rolby, ale pak už nelze uniknout a musíme se té výzvě drobného diskomfortu postavit čelem. Slzičky nejmladších statečných suší čaj a tyčinka, s jejichž posilou už se nám jede lépe, další krátký úsek rolbou a za chvíli obědváme na Pražské boudě. Nikam nespěcháme, v teple vládne pohoda podpořená polévkou i další příležitostí dobře utratit své kapesné. Už jsme nad Pecí, čekají nás jen pohodlné sjezdovky dolů ke skibusu, intenzivní výlet je u konce a zbývá ještě dost času na disco party hard. Každému jeho oblíbenou hitovku a příležitost pochopit, že vysmívat se někomu za jeho vkus či taneční variace je bolestivé a nevhodné. K večeři řízky (ovace ve stoje!) a pak chvíli volna následované sdílecím kruhem: co nás čeká, jak se máme a rozlučka s Noemem a Pippou. Kanadská noc se nedoporučuje, zato spát dnes všichni povinně v devět. U pečení koláčů k svačině velké logistické uvažování, kam jet ještě v pátek dopoledne lyžovat, když z Pomezek nejede žádný vhodný bus zpět a na svah naproti chalupě nás nechtějí. Vyhrávají Portášky, ale první večerní poryvy prudkého větru nás upozorňují, že všechno možná bude jinak. 

PÁTEK

V noci i ráno se kolem chalupy čerti žení, potřebu vstávání v půl sedmé přehodnocujeme a necháváme budíček až na osmou. Balíme, snídáme a znovu rozvažujeme naše dnešní možnosti. Lanovka na Portášky nepřichází stejně jako žádné jiné lyžování v úvahu. Po včerejší zkušenosti s podstatně vlídnějším nevlídnem zvažujeme i dřívější ústup, který by měl výhodu i v podstatně kratším čase stráveném čekáním na navazující spoje. Nakonec v týmu vyhrává nastavení, že kdy jindy zažít ještě trochu nepohodlí (a sněhu!), než dnes a tady v Krkonoších, za což nás navíc počasí odměňuje krátkým zmírněním větru, a ač vzduchem prolétají dva záchranářské vrtulníky a z údolí zní zvuk sanity, my vyrážíme sáňkovat do závětří protějšího svahu a přes dávku remcání a mokrosti si to ještě báječně užíváme. A pak už jen naposledy do svahu k chalupě, rychloobědová zelňačka, nejnutnější potřebné převléknutí, svačina do krabičky a už zase frčíme dolů na bus. Ve Svobodě máme skoro hodinu a už nám začíná být zima, kterou nám však bohatě vynahradí přetopený a brzy i solidně zaprděný vlak do Prahy. Partička je znavená, ale může na sebe být hrdá. Kéž bychom takových horalských zkušeností a otužilostí na těle i na duchu mohli spolu zažívat více! Klobouk dolů před všemi dětmi z „riviéry“, které se postavily tu strachu, tu zimě, tu jinému nepohodlí a na hraně své komfortní zóny objevily svou sílu, odvahu a čirou radost. A nekonečné díky neuvěřitelnému servisu a nasazení ze stran Skočdopolových, z Prahy podporovaným péčí Gábi H. Baže, dobře nám spolu bylo! 
Za Ditu a Václava svůj subjektivní kousek reality zaznamenala Katy