ÚNOR BÍLÝ POLE SÍLÍ ve školce, 2021

Orlové 22.2.

Orlí den začal, jako už tradičně, v našem ZeMském zázemí. Ráno bylo pěkně chladné, a tak jsme si v týpí rozdělali oheň a pozvali také Vlčata, ať se u nás ohřejí. Proběhla rychlá svačinka, i pár jarních písniček jsme si zazpívali – a už byl čas pobalit batůžky a vydat se na orlí putování. Poprvé od velkého kácení nad zázemím jsme se rozhodli zamířit ke Kejné po Fabiánce. Postupovali jsme velmi obezřetně, i když oficiální uzavírka skončila už před týdnem a pásky byly stržené. Na některých místech jsme zbytky potrhaných pásek posbírali a hodili do tříděných odpadků. Naším záměrem bylo setkat se na Fabiánce s tatínkem Orionky, Eliota a Amona, kteří vystoupili z vlaku o stanici dřív a šli nám od Dobřichovic naproti. Petrusovic rodina si dala prima ranní bojovku: podle instrukcí a navigace museli vypátrat ten správný dřevěný přístřešek nad Kejnou. Tam jsme si chtěli na cestě převzít kamarády a vystoupat nejkratší cestou nahoru k Temokovu místu na oběd.  Místo Petrusů nás u přístřešku čekala partička Habroví ze školky Dvoreček. Vyměnili jsme si pár tipů na jarní pozorování, děti si pohrály a pustily se do svačin. Spřátelená hlídka z Dvorečku zanedlouho ohlásila, že naši kamarádi jsou dole u potoka – a jupí, za pár minut k nám Eliot, Amon i Orionka skutečně dofuněli. Shledání bylo velmi radostné, zvlášť Adélka už se na kluky moc těšila. Rozloučili jsme se s Dvorečkem a začali stoupat přes kopec vzhůru a svahem nad Kejnou výš a výš až k posedu. Tam bylo třeba počkat na všechny loudálky a vypravěče na ocasu Orla. Známou pěšinou jsme pak mezi vzrostlými buky seběhli pod skálu k Temokovi. Už jsme měli hlad. Posilnili jsme se výborným rizotem, které kuchař Španďa vyladil do jarních barev.  Pak už děti lákala voda: přeskakování potoka, úprava hrázek, zkoumání břehů a šťárání klacky v tůni.  Trojlístek Petrusů se téměř nepozorovaně obul do náhradních kecek/ barefootů,  zmáčení se zas za chvíli přezuli zpátky do vysokých bot.  Španďa s Orionkou skočili nabrat čerstvou vodu ze studánky, prý byla znamenitá.  Někdo vyřezával a někdo si stihl na ohýnku opéct zbylou svačinu.  Slunce svítilo, ptáci prozpěvovali a ovzduší už bylo skutečně jarní. Bundy, čepice a rukavice jsme povětšinou zabalili do batohů a připravili se na sestup údolím Kejné. To byla nádherná a dobrodružná stezka.  Často jsme přeskakovali potok po kamenech nebo přecházeli po kládách, děti to zvládaly výborně. U přístřešku se kruh naší cesty uzavřel, napili jsme se a kluci využili čas k několika silovým zápasům. Zakrátko už jsme se plní energie a ve veselé náladě navrátili do zázemí.  Moc hezky na nás dýchlo nadcházející jaro.  🙂 Lucka

Sokolíci 17.2.

Zdá se, že třetí únorové putování, bylo jakýmsi rozloučením s letošní na sníh i mráz bohatou zimou. Teploty prudce stoupají a jaro už o sobě začíná dávat více vědět. Sešlo se nás pouze devět, některé rodiny ještě využily možnosti pobytu na horách. Poslední dobou jsme nuceni hodně kličkovat mezi oblastmi, kde jsou uzavírky kvůli těžbě, takže dopředu není vůbec jasné, jaký výlet podnikneme. Ve středu jsme zahnuli před studánkou po modré nahoru a kousek za přechodem silnice posvačili na místě po nedávném kácení, které bylo plné smrkových větví. Na hořejší cestu pod Strážným vrchem jsme pak vylezli dosud neprobádanou úvozovou cestou, kde bylo ještě dost sněhu, i když hodně mokrého. Koule z něho šly ale krásně, takže to vzduchem lítalo neustále. Hlavně na mě. Nahoře pak byla dlouhá přestávka, kde se Míša snažila neúspěšně načapat Rebekku s Raďou,Jonášem a Tadeášem v rouře a svažující se cesta podél hřebínku Kamenné posloužila těm, co neváhali ani při značném tání vzít ježdíky s sebou. Na Orlím hnízdě jsme udělali velký oheň k lívancovému obědu a dost dlouho tam pobyli. Pak už dolů ke Kejné, ještě ozdobené spoustou rampouchů a za vydatného hučení vody až na starodávné svačinkové místo. Pak kolem vrchní řady domů až pod současné místo, kde si Majda převzala pražské děti a na ty zbývající už většina rodičů čekala nahoře. Petr

Veverky 5.2.

Dnešní den jsme pocítili přibývající sílu světla a svátku Hromnic. Na Hromnice o hodinu více, jak praví přísloví. Dny se pomaličku prodlužují a také uvnitř maminky země je cítit nepatrný pohyb nového života. Měli jsme dnes velký úkol a to výrobu ochranných svíček hromniček. Ty se odlévaly právě v tento čas, aby pak chránily obydlí před hromy během jarních bouřek. My jsme se pustili do svíček máčených. V týpí jsme si rozdělali ohýnek a roztavili jsme větší množství včelího vosku. Do něj jsme poté postupně máčeli knoty a svíčky nám tak rostly pomaličku přímo před očima. K tomu jsme si zpívali masopustní písničky, neb už příští pátek nás náš malý masopust čeká. Děti si mohou vzít i své masky z domova, budou-li chtít. Stihli jsme i lesní procházku a pohádku O koblížkovi. Gábi Doubek

Sokolíci 3.2.

I dnes se sešlo 12 dětí – jako měsíčků. Připomněli jsme si písničku Dvanáct je měsíců v roce…, kterou umí celou nejen Petr, ale i Žofka a další. Jen ten sníh, na který jsme si už téměř zvykli, chyběl. Šel s námi poprvé na zkoušku Jonášek Matějo. U zázemí v kroužku jsme si vzpomněli na všechny kamarády, kteří nám chybí a vyrazili vzhůru do kopců. Bylo pro změnu teplo, ale hrozilo, že začne brzy pršet, tak jsme se rozhodli dojít na vrch Babka, kde je úžasná jeskyně s ohništěm. Šli jsme cestou necestou a museli jsme se celkem 5x přebrodit přes potok. Někde ještě byly ledové květy a všude byly známky divočáků, jejich bahenní lázně, stopy a dokonce i lebka jednoho kňourka. Děti po cestě sbíraly březovou kůru. Pod skalnatým výběžkem jsme odhodili batohy a šli na vyhlídku. Před námi, za velkým údolím, se ukázalo místo Strážný vrch s velkým potlachovištěm, kde jsme byli minulý týden, kdy jsme zase koukali na Babku. Akorát začalo pršet. Děti ještě stihly posbírat větvičky. Petr nesl v baťohu velkou dobrotu – bramborový salát a sójové řízky. Mňam. Rozdělali jsme během chviličky oheň, a děti už seděly kolem dokola, misky připravené a jeskynní hostina mohla začít. Bylo nám dobře. Děti v suchu. Jen Rozárka zkoumala strop, zda-li na nás nespadne. Ale během hodování na to zapomněla. Pak jsme si ještě vyzdobili putovní deníčky a děti už chtěly jít ven – déšť nedéšť. Zpátky jsme šli jinou cestou, opravdu krásnou pro nás novým údolíčkem říčky až k přehradě, která světe div se, byla ještě z větší části pod ledem. A to byla velká atrakce – hrátky s kusy ledu, které jezdily po zamrzlé ploše a jiné zajímavosti. Pak už jen kolem koní až do zázemí. Bylo to dnes moc fajn. Míša

Napsat komentář