ŠKOLKA v lednu, 2020

Volalavky
V Řevnicích nás vyskočilo z vlaku celkem šest. My přespolní Volalavky jsme si udělaly malý kroužek a zahrály si pohybovou hříčku o lišce na ledu. Zazpívali jsme si a hned potom jsme se vydali po zbrusu novém chodníku kolem tobogánu na náměstí. Farma Svinaře měla zavřeno, a tak jsme po krátkém hlasování zamířili do řevnické sámošky. Tabule slibovala čerstvé jaternice, které jsme zrovna potřebovali zblízka prozkoumat. Koupili jsme si jednu, tudíž vyvstala otázka, kdo ji ponese. Zodpovědného úkolu se nakonec ujal Šíma, poté co si každý k jitrnici přivoněl a zkusil, jak je ještě teplá. Šímu dokonce zahřála natolik, že se svlékl do mikiny. Pak už jsme s milou jitrnicí zamířili k velkému hřišti a kolem rozcestníku přes les do zázemí. Cestou se prozpěvovalo a skákalo do zamrzlých kaluží na křupající led.
V zázemí už si hráli místní – někdo opékal svačinu na ohni, někdo rozjížděl své projekty či měřil síly s kamarády. Trochu jsme se posilnili svačinou a s radostí se přidali k hrátkám zbytku smečky. Slunce pěkně hřálo, stín lesa nás nelákal, a tak jsme zůstali celý boží den na louce. Stali jsme se strážci zázemí, když naši školáci vyjeli brázdit horskou sjezdovku.
Katka nám mezitím v maringotce vykouzlila báječný oběd: tvarohové knedlíky s jablky sypané mákem a griliášem a přelité trochou másla. Bylo to jedna báseň! I Pepimu skořice zavoněla a stoloval s námi; žádných výzev netřeba.
Odpoledne jsme se pustili do výroby jitrnic. Místo střívek nám za základ posloužily trubky sešité z látky. Nadívali jsme je ovčím rounem, hotové svázali a opatřili špejlemi. Docela jsme si užili pěchování klacíkem i objevování vlastností vlny. Zanotovali jsme si k tomu lidovou Pes jitrničku sežral.
Ještě musím zmínit jednu pozoruhodnou událost: přišla se s námi seznámit sousedovic Eliška z 2.A. Hezky si s dětmi i se Španďou poklábosili a Růža s Marjánkou se od Elišky nechaly pořádně podrbat.
Pak už se slunko schovalo za mrak a byl čas se rozloučit. Posbírali jsme batohy a s pražskou pětkou plus Josefínkou jsme seběhli na nádraží a hurá domů.
Lucka M.
Laně a Jeleni
V úterý 11.ledna máme naprosto vyjímečně nízkou předškoláckou účast. Dětí se sešlo jen 8 a máme tak možnost mít plynulejší společný čas i intenzivnější naladění na jednotlivé děti, ale děti jsou ráno na nádraží hodně rozdivočelé, vlastně se nám ani nepodaří udělat ranní kolečko. Raději hned mizíme, aby jsme vzápětí zabrzdili u Policie, kde potřebuje Wáclav vyřešit řidičský přestupek. Děti se rázem zklidňují, zvědavě pokukují na pana policajta, dělají „oči“, aby Wáclav nedostal pokutu a nadšeně se zapojují do domlouvání případné exkurze, tak uvidíme, zda se nám ozvou 🙂
A pak už nám společný čas plyne opravdu pěkně. Děti si užívají namrzlých jehliček, obdivují je, hladí, ničí, olizují…..V lese tolik namrzlo není a my se nakonec rozhodujeme, že půjdeme rovnou do zázemí, kde tento týden není škola a užijeme si ohýnku a sluníčka.
Raf, se hodně statečně rozhodl, že donese na oheň velkou, smolnou a těžkou „třísku“. Byl opravdu cílevědomý a požádal o pomoc jen v jednom složitějším místě. Má můj obdiv, že to nevzdal!
Je opravdu nádherně mrazivo a oheň nás hřeje, děti si většinou opékají dobroty ke svačince. Žofka, která od nástupu do vlaku hlásí, že má buřtíka a že nikomu nedá, se hned po opečení shání po prkýnku a nožíku, aby kamarády spravedlivě podělila 🙂 Zoe trpělivě opeče své obvyklé veliké jablíčko a když už je z ohně vše pryč, rozhodneme se spálit hromadu maliní z poslední brigády. Kvido s Klárkou se nadšeně přidávají, zejména na Kvidovi je vidět, že je zvyklý pracovat s hráběmi a práci si pěkně rozvrhuje i usnadňuje, třeba tím, že si přitáhl vaničku a tam větve nandal, aby je k ohni jednoduše přiblížil.
Ostatní děti se sešli za malou jurtou a tam si v podstatě všichni dohromady hrají na rodinu. Později se k nim, do té doby ořezávající, jako pozorovatel přidal i Jonáš. Mára je zlý tatínek a Žofka, Šárka a Raf jsou miminka. Později se k nim přidává i Klárka a děti si vybudují na „koze“ na dřevo z přidaných prkýnek jesličky a někdo vždy hraje jezulátko. Společné hraní téměř celé skupinky jsem zatím ve školce asi nezažila. Dětem společný čas opravdu ladí, takže když přiveze před 12hodinou Hynek oběd, rozhodneme, že nejdříve se najíme a do jurty na předškolácké úkoly půjdeme až po něm.
Společnou práci jsme začali, jako už obvykle losováním masážních karet a společným lebeďením. Pro děti jsem na dneškek připravila nový typ úkolu a to ve dvojích vyprávění mini příběhu podle obrázků. Děti měli krátký čas na přípravu. Nezapojil se jen Kvido, který ale, když pochopil, že to není zkouška a že nic není špatně a může u toho být velká legrace, byl s námi v kroužku i když sám nic neříkal, byl hodně zapojení a oči mu jen hrály. Zato Jonáš byl statečný a příběh odvyprávěl sám. Mára ten se trošku styděl a byl docela rád, že to víc vzala iniciativní Klárka a Zoe se zase pěkně uměla prosadit i vedle upovídané Žofky. Šárka s Rafíkem začínají být už stabilním párem a pěkně se doplňovali a hezky oba mluvili.
Pak děti ještě zvádli jedno grafomotorické cvičení, oddechvou cestu labyrintem a docela těžké cvičení na zrakovou percepci.
Wáclav mezitím, co jsme byli v jurtě připravil potřebné na výrobu nového školkového krmítka. Bylo třeba měřit, řezat, sestavovat, zatloukat. Krmítko se dětem povedlo přenádherně. Na závěr školkového dne jsme jej pověsili a obešli i všechny naše další krmítka, aby jsme dosypaly krmení. Petra
Novoroční výšlap k Menhiru
Našeho tuláka po Goméře Petra nám nahrazuje Wáclav a my tak máme možnost mu ukázat nějaká pěkná místa v okolí, která ještě nezná.
Vyvezeme se na kopec na Mořinu busem, naštěstí je to jen kousíček ale i tak je pár dětem šoufl, ale zvládly to. Navštívíme hřiště na návsi a když si všichni vyhrají, tak se vydáme stoupat na malý kopec kde nahoře trůní velké betonové křeslo a menhir se skvostným výhledem do daleka – 360 stupňů. Ještě stihneme slunce na obzoru, hledáme v kopcích naproti zázemí, pozorujeme kouř urostřed lesů, svačíme, a pak se děti rozutečou nebo spíš válejí sudy i s batohy dolů z kopečka. Je to krásný moment, té volnosti a svobody. Až mi to připomene ten film „Krásná zelená“.
Děti mají dobrou náladu, chtějí se honit, dovádějí, mají tolik energie. Projdeme lesíkem, roklí a šup už jsme v Karlíku. Tam si na krásném místě dáme do nosu – těstoviny s omáčkou a s tofu.
Potom už je to jen kousek do Dobřichovic na další skvělé hřiště, kde jsme měli tentokrát spoustu času. Pak začalo malinko poprchávat a byl čas vyrazit kolem Žofka, Wáclava a Péti domu na nádraží. Kousek nás doprovodil i Žofka táta a to už začalo pršet opravdu hodně. Ještě chvíle napětí při čekání na zpožděný vlak a pak už tradá domů.
Výprava na Kodu
I dnes Wáclav zastupuje Petra, dokonce nám vaří oběd. Jeho přáním bylo navštívit Kodu o které vždy básní Špaňda. Při raním kruhu vidíme že nebe je modré a slunce nám bude přát.
Když jsme všichni v Srbsku připraveni, vydáme se na cestu. Jdeme kolem potůčku, vyprávíme si o vzniku jména Údolí děsu a už obdivujeme překrásné a křehké zamrzlinky – tráva pokrytá průzračným ledem. Pak kolem stařičkých chatiček, vodopádu, terásek, vyhořelého mlýna k pramínku. Ale dnes vodu neochutnáme – je tam cedule že voda není pitná. :/ Máme krásný čas, tak ještě najdeme koňskou jeskyni, kde si děti okamžitě začnou hrát na pralidi  a chtějí ulovit divočáka. Při výhledu z jeskyně si říkáme jaký krásný výhled ty naši předci měli ale už nás láká slunce na protilehlé straně. Našli jsme novou cestu dolů na louku, na několika místech nás to láká si lehnout na trávu, ale už máme hlad a oběd jsme si nechali dole u ohniště. Celou cestu jsme nepotkali ani živáčka. Na louce je také slunce a Wáclav už za moment rozdělá oheň a ohřívá dobroučkou rajčatovou omáčku a tentokrát vydáváme oběd s veškerou parádou ze „zmrzlinárny“ jak pojmenovaly děti starý dřevěný vagón a je to dobrota.
Pak sluníčko už mizí za kopcem a my jdeme k řece, kde ho ještě stihneme. K mému údivu děti sundavají boty a ponožky a lezou do vody. Jen Kvido je naštvaný že má punčocháče. 🙂
Najdou mušle, vidí zblízka dvě přátelské labutě a pak už je čas vyrazit na vlak. Bylo to krásné!
Míša Formanová