LEDY TAJÍ VE ŠKOLCE, leden2021

Orlové 25.1.

V zázemí nás po víkendu čekal poprašek sněhu na krásně zmrzlém blátě – moc pěkně to křupalo pod nohama. Obloha se modrala a zpoza mraků prosvítalo slunce. Těšili jsme se, že vystoupáme-li o trochu výš na hřeben, užijeme si sluníčko i nějakou tu koulovačku.

Orlí parta se slétla na verandě, někdo posvačil, oheň jsme nerozdělávali.  Když dorazilo všech 15 dětí, zamávali jsme Vlčatům a vydali se k vodárně a lesu, vstříc brdskému hřebeni.  Bylo třeba udělat malou zastávkou u lavičky, protože Franta si všiml, že s námi není Růža.  Španďa se tedy vrátil do zázemí pro Růženku, našel ji uvelebenou v maringotce, hezky v teplíčku. Pak už jsme stoupali vzhůru hladce a beze ztrát. Těsně pod pasekou jsme dostihli Vlčata s Milanem a Janou, Kvído nás zkoušel ostřelovat, tak jsme jim raději dali náskok. Na křižovatce u obřího kládoviště jsme statečně pročvachtali blátem a pustili se dál po cestě až na slunné místečko pod Kamennou. Ideální čas i plácek k zastavení. Svačinka proběhla rychle, protože všechny Orlíky zaujala roura pod cestou a museli ji detailně prozkoumat.  Dál jsme šli po široké asfaltce, brzy jsme z ní ale uhnuli a vyhoupli se přes kopec na modrou značku. Tam ve vysokém lese s probleskujícím sluncem se nám moc líbilo. Rozdělali jsme oheň a slupli náš putovní oběd: bramborové placky se zeleninou, okurčičkou, zelím a tak dál. Po baště nás čekala ještě radostná a sladká tečka –  slavili jsme narozeniny s Pepanem! Sesedli jsme se u ohýnku a písničkou přivolali skřítka. Pepanových pět jsme řádně projuchali, prozpívali a zajedli výtečným muffinem. Modrá turistická nás pak svedla zase dolů do zázemí, kde jsme měli ještě fůru času na hraní s Vlčaty a v několika případech i potřebnou výměnu mokrých ponožek. Krásné zimní putování to dnes bylo – a užili jsme si ho náramně. Lucka

Sokolíci 20.1.

Oproti minulému týdnu sníh dost odtál, tak jsme neváhali a začali strmě stoupat směrem na Skalku. Na rozcestí u Babského potoka, kde druhá cesta vede přímo na Babku, jsme začali stoupat více podél překrásného železitého potoka obklopeného spoustami kamenných moří. Na jednom závětrnějším místě jsme posvačili a lopaťáci si během chviličky vyjezdili  z pěšinky poseté vyčnívajícími  kameny slušnou dráhu. Čím výše jsme byli, tím více ladovské zimy se objevovalo a zhruba kilometr pod Skalkou už bylo souvisle bílo. Koule lítaly o sto šest, většinou na mě, ale to je obvyklé. Pak jsme zkoušeli trefovat značky na stromech, svezli se na lopatách z pěkného kopečka na široké cestě křižující naši cestičku a pak už vykoukla poustevna na vršku křížové cesty a to byla nefalšovaná sjezdovka až k dolejšímu rybníčku, už lehce rozmrzajícímu. Po obědě na lavicích u místního stánku byla spousta času na sjíždění několika menších drah v okolí, děti byly sněhem úplně hypnotizované. Rozhodli jsme se k návratu stejnou cestou kvůli času, ale dole jsme byli podstatně rychleji. Oproti ránu už v okolí zázemí nebyl skoro žádný sníh a bylo zvláštní po zimních hodech nahoře šlapat opět na spadané listí. Kéž by nám ještě zima nějakou bílou nadílku přichystala, děti to milují. Petr

Vážky 14.1.

Ráno jsme se sešli v zázemí a opět jsme nevěřili tomu neuvěřitelnému štěstí. V zázemí nám připadl další čerstvý sníh a opravdu hodně! Děti už byly vybavené a téměř všichni si přivezli podsedáky a někteří i boby. Děti hned ráno začaly v čerstvém sněhu s pomocí Wáclava vytvářet bobovou a podsedákovou dráhu. Bobovalo se až do oběda. Do lesa jsme tentokrát ani nešli, protože tolik sněhu se nám nepoštěstí pokaždé. Po obědě jsme si odpočinuli u pohádky. Pak jsme vyráběli krmítko a budeme v něm pokračovat i příští týden, pro ty na které se nedostalo. Den nám uběhl rychle, ani jsme se nenadáli a byl konec našeho sněhového dne. Dita

Sokolíci 13.1.

Poprvé jsme se sešli přímo v zázemí  a hned se vydali směrem do kopce, abychom se přiblížili více zasněženým místům. Po chvíli se krajinka skutečně krásně zabělila a začaly pravé koulařské bitvičky. Měl jsem se co ohánět, hlavně Ráďa, Vincent a Lojza, mě nenechali odpočinout. Na krásném místě s výhledem na Žluté skály jsme andělíčkovali jako diví a také zdolávali obří hromadu zasněžených větví z káceček. Na vyhlídce u skal se bohužel silně rozfoukalo a jedinkrát během dne se zatáhlo, takže Karlštejn jsme neviděli. Na oběd jsme raději seběhli ke kempovišti nad studánkami, které už léta zjara čistíme, a šišky s mákem a strouhankou zmizly jako vždy v rekordním tempu. Pak začalo klesání a děti konečně mohly využít kluzáky. Trasy většinou objevoval Jonáš, v závěsu s Tádou a Ráďou. Jak jsme ztráceli výšku, mizel i sníh. Když jsme přišli ke starému školkovému domečku, který nikdo z dětí už nezná, symbolicky jsme tam potkali staré Sokolíky Frantu a Marlenku Koubovy, kteří tam šli na procházku s babičkou. Mile symbolické. Pak už doklus do zázemí a krásný zimní den je za námi. Petr

Vážky 7.1.

Měli jsme úplně neuvěřitelné štěstí, napadlo spousta, ale opravdu spousta sněhu. Místní děti začaly jezdit na lopatách, jen co přišli do zázemí. Wáclav brzy dovedl partičku z Prahy a zimní radovánky se rozjely v plném proudu. Stavěli jsme sněhuláky, koulovali se, jezdilo se na pekáčích apod. 

V zázemí jsme zůstali mnohem déle než obvykle. Vydali jsme se jen na kratší výlet do lesa. Stihli jsme i ohýnek a opékání, ale protože v lese sníh nebyl, děti už se velmi těšily zpět na sněhové hrátky. Některé už měly od sněhových radovánek promočené boty a ponožky a potřebovali se pořádně zahřát a převléct. 

Po obědě jsme vyráběli koruny a žezla a najednou už byl čas se rozloučit a jít za maminkou a tatínkem. Těšíme se na příště, D.

Sokolíci 6.1.

  Do nového roku vletěli Sokolíci již mnohokrát prověřeným výletem po levé straně Berounky směrem na Zadní Třebáň. U Černé skály, kde jsme tradičně posvačili, si nás přišly prohlédnout dvě menší nutrie, které byly tak krotké, že Rebece a jiným dokonce očichávaly boty. Kousek dál bylo několik stromů okousaných od bobrů. Na jezu v Třebáni, kam jsme se dostali pěšinkou podél řeky, se nám přišli ukázat dvě mladé labutě, kterým už výrazně šedivým peřím probleskovala dospělácká bílá. V Třebáni se nás ujala domorodkyně Rozárka a vzala nás úzkou pěšinkou, která nás přivedla ke krásnému domu Reichových. Tereza i Hynek byli doma, tak jsme rádi přijali pozvání a poobědvali u nich na zahradě. Na loukách mezi Třebání a Řevnicemi začalo trochu sněžit, tak začaly vzduchem svištět koule. U prastarého dubu si děti trochu zatvořily s Míšou a přes řevnické vilky jsme doběhli právě včas na srazové hřiště. Petr