ÚTERÝ Expediční skupina 2020/21

23.2.2021

Poslední únorovou expedici jsme si užili v komorním počtu šesti dětí a nás průvodců a byl to pohodový den, radost nad radost! Začali jsme v kruhu jemným ukotvením v těle a uvědoměním si, jak se od rána máme, načež jsme si každý vybral kartu, které nejlépe odpovídala dané emoci a sdíleli jsme spolu své pocity. Pak přišel impuls, že když máme tolik jídla pro tak málo strávníků, tak bychom si část oběda mohli dát už ke svačině a hned jsme se do toho i chtěli pustit, když tu za námi přišla Petra Kasová s nabídkou, zda se nechceme na chvíli ohřát v předškolácké jurtě, protože oni odcházejí pryč. No jasně, že jsme nezaváhali a šli se najíst do tepla. Narychlo jsem tam připravila i naši obvyklou kimovku a pěkně jsme si s ní vyhráli: po klasické hře jsme předměty znovu rozložili, ale jeden z nich chyběl a bylo třeba přijít na to, který. A pak do třetice jsme si dali za úkol sepsat ještě jednou co nejvíce z 24 předmětů tak, jak jsme si je během několika prohlížení a přeříkávání zapamatovali a povídali jsme si o tom, jak zajímavě funguje lidský mozek.

Pak jsme se přeci jen vydali k cíli dnešní cesty, úvozem od srubu pěkně až k májce u Kejné. Cestou jsme se ještě podívali, jaké druhy stromů poznáme a naučili se, že borovice, která má korunu zbarvenou do oranžova, je borovice lesní a připomněli si, jak se snadno rozezná dub zimní od letního. Část dětí s Ondřejem v čele pak s doslova školkovým zaujetím pročišťovala Kejnou, druhá polovina plánovala blízkou narozeninovou oslavu a já jsem vyrazila k májce přichystat dnešní azimutový závod, protože azimut, to je to, co nás teď táhne. Mezitím dorazily všechny děti a při čekání si zahrály škatulata, na která dojde asi pokaždé, kdy k májce zavítáme.

Azimuťák spočíval v počítání příkladů, jejichž výsledky ukázaly stupně a kroky potřebné k nalezení další kontroly. Na té získali písmenko, ze kterých se složilo výsledné heslo, a další příklady – teoreticky bylo možné takto projít osm stanovišť v kruhu. Každá dvojice začala jinde a snažila se projít kontroly ve správném pořadí, v čemž některým bránilo špatné počítání, nepřesná práce s busolou a Ondřejovi dokonce busola, jejíž střelka ukazovala jih místo severu a chvíli trvalo, než jsme na to přišli. Nejlépe si v závodě vedla dvojice Mia – Rozárka, jejichž nasazení jsme také náležitě ocenili.

A pak už jen šup šup podél Kejné za stálého povídání na staré svačinkové. Podivili jsme se, jaká je v hlubokém údolí zima (ohlášených 15 stupňů se tam tedy rozhodně nekonalo) a kde všude ještě leží sníh a už jsme byli na plácku, zahráli si na mrazíka a pár dalších her a pak už jen raz-dva-tři-ahoj! (K)

16.2.2021

Dnes začínáme v Dobřichovicích u řeky. Od břízy se přesouváme za kemp, na slepé rameno Berounky, které nás láká k bruslení, ještě rychle, rychle, než led s oblevou změní skupenství. Je to doslova za pět dvanáct – bruslíme o sto šest, dojde na hokej, volnou jízdu, rybičky rybičky rybáři jedou i trénink techniky – a kolem poledne už se raději přesouváme na pevnou zem, protože nestojíme o žádné riskování. Bylo to báječné, škoda, že toho letos bylo tak málo!

Odpoledne okupujeme suterénní prostory dobro-družného cohousingu. K obědu si připravíme výborné sushi a testujeme naši odolnost vůči wasabi, pak se ve dvou rozlosovaných týmech pouštíme do luštění. Úkoly nejsou nijak triviální a učí nás zapojit závity, nevzdávat se a spolupracovat. Obě party stihly za hodinu přijít na kloub dvěma úkolům ze sedmi a já jsem se velmi snažila jim dávkovat nápovědy jen tak, aby se pořád museli snažit, ale zároveň nebyli příliš frustrováni neúspěchem. Kdyby si každou šifru, kterou spolu vyluštíme, uložili ve své zkušenosti, budou z nich jednou postrachy všech online i offline šifrovaček 🙂 (K)

9.2.2021

Mráz a sníh nám dnes naprosto učarovali a podlehli jsme jim natolik, že jsme se na celý den oddali sněhovým radovánkám. Došli jsme jen k lavičce nad roklí, zato jsme se v její blízkosti skutečně vyřádili. Začali jsme stavbou hradeb a přípravou koulí na sněhovou bitvu, pokračovali sáňkovačkou, oblíbenou dotekovkou, při které si každý chrání svůj střed těla před útokem a dřepuje, když je zasažen šikovnou rukou protivníka, či eskymáckou honičkou ve vyšlapaných pěšinkách. Dokázali jsme se krásně zahřát, tak jsme si mohli dovolit i chvíli postávání a trénování paměti nad Rozárčinou kimovkou. Byl to báječný den plný radostného výskání a úsměvu na tvářích, nakonec i Berinčině, která si to s námi jediná moc neužívala a chvílemi se třásla zimou.

2.2.2021

Tentokrát jsme se vydali směr Hvizdinec a vyhlídka Vyskoky. Nejprve jsme si v zázemí zopakovali práci s kompasem a orientaci v mapě a naučili se držet směr pomocí azimutu. Rozdělili jsme se do dvojic a každý svou stopou jsme šli k vytyčenému cíli. Na necelém kilometru jsme se dostali na odchylku max pár metrů. To je podle mě krásná tolerance.

Podle azimutu jsme došli k plácku, kde jsme si dali svačinu a zahráli první kontaktní hru. Tentokrát se účastnili všichni, i ti co jindy defaultně pouze přihlíží, to mě potěšilo hodně.

Hru jsme přerušili proto, že už nám to těla nezvládala udýchat. Krásně jsme si zahráli, krásně jsme se zahřáli, a po chvíli pokračovali ve výšlapu.

Pohyb jsme pro zahřátí potřebovali, ale dohodli jsme se nakonec, že polevíme v tempu, nedojdeme všude, a zahřejeme se běháním při dalších hrách a bez batohu, raději než „pouhým“ výšlapem.

Naobědvali jasně se na Kamenné a pak už pod vedením dětí vyrazili směr Staré svačinkové, kde jsme den zakončili. Připomněli si důležitost dodržování předpisů a vyslali děti po dvojicích na nádraží. (O)

26.1.2021

Ráno, ještě na kraji lesa vedle zázemí, jsme si ukázali práci s buzolami: učili jsme se zorientovat mapu a určovat azimut. Za drobného sněžení jsme se pak vydali směr lesní divadlo, kde jsme to znovu chvíli trénovali, abychom se pak cestou na Pišťák mohli rozdělit do tří skupin, z nichž vždy jedna šla kousek napřed a připravovala pro další dvě úkoly, které bylo potřeba splnit, většinou typu ujdi X kroků v azimutu Y a tam najdi cedulku CÍL. S Ondřejem jsme se dle potřeby přesouvali mezi skupinkami a dodávali jim jistoty a podpory, bylo-li třeba. Sněhu bylo čím dál víc, takže nebylo tak snadné značit si cestu šipkami, když se náhodou odbočovalo ze značené cesty, a ani papírky s úkoly nešlo vždy hned spatřit, zase nám ale šlépěje předchozích dobře napovídaly, kudy se jejich kroky ubíraly.

Chlapecká parta šla první, hezky si s přípravou úkolů poradili a přestávku v čekání na holky strávili hezkou hrou u potoka pod Strážným. První holčičí tým potřeboval chvilku času a našeho ujištění, než se do práce s buzolou i systémem hry dobře vložil, nakonec také úspěšně. A poslední dívčí parta měla cestou spoustu času vymyslet ještě složitější úkoly, takže jsme kromě azimutu procvičili i morseovku, skládání básní a přinesli si dřevo na oheň. V čekání na ostatní jsme pak s touto holčičí partou vyčistily ohniště, nanosily smrkové chráčí a postaraly se o ohníček a s ním teplíčko. Na Pišťáku jsme se naobědvali, chvíli si pohráli a už byl čas se pěkně po žluté vydat zpět. Soudím, že tato stopovací hra měla mezi školáky velký úspěch a i na práci s buzolou určitě ještě navážeme! (K)

19.1.2021

V úterý jsem s Petrem Vohryzkou doprovázela školáky v expediční skupině. Bylo to o to jiné, že ani jeden z nás není úterní průvodce. I tak jsme si den moc a moc užili. Vyrazili jsme na Žluté skály. 

Ačkoliv v zázemí už sníh hodně tál, když jsme vystoupali několik set metrů nahoru, připadali jsme si jak na horách. Nahoře bylo úplně bílo a nepotkali jsme ani živáčka. Po cestě byly koulovací bitvy. Petr si od koulování ani chvíli neoddychl. Sníh bavil všechny, všichni se váleli ve sněhu, dělali andělíčky a stavěli sněhuláky. 

Nahoře na vyhlídce bylo jasno, takže se nám naskytl krásný výhled na Karlštejn. Poobědvali jsme v tábořišti u studánky, kterou chodíme čistit. Zahřáli jsme se u ohýnku. Většinu dětí ovšem ohýnek ani oběd nezajímal. Radši jezdily na lopatách a koulovaly se. Po obědě už jsme šli svižným krokem dolů, někteří sjížděli, někteří šli. Dole na paloučku nám ještě zbyl čas na hru a pak už jsme zamířili do zázemí a děti domů. Byl to opravdu super den. Jsem moc ráda, že jsem mohla školáky zažít i jinak, než jak je obvykle zažívám v pondělí při angličtině v lese a v jurtě. (Dita)

12.1.2021

Jelikož jsme dnes ani já ani Ondřej nedokázali vzít děti na expedici, přidalo se pár mladších školáků k zázemní skupince a pro ostatní jsem připravila online šifrování. Vybrala jsem sedm úkolů z online šifrovací hry určené dětem ze základních škol, které byly zhruba na naší úrovni, a postupně jsme se jimi prokousávali. Zopakovali jsme si morseovku, pohráli si s abecedou, hledali klíč ve slovech i v obrázcích. Naučili jsme se, že společnými silami zvládneme opravdu hodně! Každý nahlas řečený nápad se počítal, protože mohl ostatní ťuknout k další myšlence a ta už třeba byla ta pravá. (Katy)

5.1.2021

Dnes jsme si v praxi ověřili, že kontinuální chůze dovede vyprodukovat poměrně dost tepla a kontinuální chůze do kopce dokonce i ve vlezlém nečase nutí rozepínat bundy a svlékat svetry. Vypravili jsme se na Skalku, a že se jedná o poutní místo, přizpůsobili jsme tomu i náš program: cestou tam jsme zkoušeli, jaké to je jít mlčky, ponoření do sebe. A některým to šlo výborně. A některým to šlo, ehm, méně výborně. Zvolili jsme nejkratší cestu a s jednou krátkou přestávkou na pití a jednou na svačinu jsme došli kolem půl dvanácté na místo. Tam jsme pokračovali v rozjímání: u dvanácti zastavení křížové cesty jsme nacházeli papíry s nadepsanými hodnotami a doprovodné otázky k nim. Každý, kdo danou hodnotu považoval za důležitou, si ji napsanou na malém papírku vzal k sobě. Když jsme se znovu všichni sešli (a všichni dnes znamenalo jen sedm statečných a já s Ondřejem), dostal každý za úkol polovinu svých hodnot „vyhodit z balónu“. Oj to bylo námahy, vybrat, které hodnoty si nechat v koši a které obětovat! A co teprve, když dalším krokem bylo nechat si pouhé tři. Nakonec jsme to všichni zvládli, někteří jsme došli dokonce i k jedné jediné, nejdůležitější (nebo fikaně takové, která svým způsobem zahrnovala i ty ostatní pro nás důležité). Děti nejčastěji volily rodinu&domov, přátelství, zdraví a přírodu&životní prostředí, v nabídce dále byla sebeúcta, osobní rozvoj, krása, vzdělání, smysl, svoboda, pozitivní myšlení a úspěch.

Po obědě z várnice, kterou jsme pořídili, abychom měli na našich výpravách teplé jídlo i bez vaření (které nás stojí spoustu času a nezvládáme pak dojít tak daleko, jak bychom někdy rádi) už jsme byli dost prokřehlí a tak jsme se vypravili zpátky. Ukázalo se, že Noe ztratil rukavici, a tak jsme se rozhodli jít stejnou cestou, což ovšem nebylo tak jednoduché, jelikož jsme se část cesty na Skalku vyhýbali hlavním cestám. Až na asi půlkilometrový úsek se nám to nicméně podařilo. Sněžilo a chytali jsme vločky na nos, povídali a cesta rychle ubíhala. A i ta rukavice na nás kousek od zázemí čekala! (K)

22.12.2020

Na dnešek jsme s Ondřejem plánovali předvánoční poutní cestu přes Svatého Jana, leč s ohledem na covidovou situaci jsme si museli nechat zajít chuť a místo toho vyrazily jen dvě max pětičlenné skupinky každá svou cestou po okolí Dobřichovic.

Moje parta ve složení Beri, Žofi, Maruška, Tammík a Rozárka na vlastní oči i uši zažila, že i já dovedu vyprávět příběhy podobné těm dračákovým (sama jsem těžko věřila :)) a tak jsme se Brunšovem vilovým i lesním potulovali s fantasy příběhem na rtech a na křižovatkách se rozhodovali třeba podle toho, zda chceme jít za penízkama nebo měsíčním třpytem. Děti se cestou proměnily ve Sněhurku a trpaslíky, ty zbylé dva pruhované kamarády jsme pak našli viset na stromě. Oběd jsme si uvařili u nás doma, odpočinuli si v teple a pak malovali přání pro Zemi, které jste mohli kradmo zahlédnout na vánočním videopozdravu Štědrej večer nastal. Na závěr jsme ještě provětrali koloběžky a kola a skočili na hřiště u Sokola. (K)

15.12.2020

Dnes jsme začínali v Černošicích, dali si svačinu u pěší lávky a podělili se o ni s kachnami. Tedy o na drobno nakrájenou zeleninu, protože už (po dnešku) víme, že pečivo ptákům nedělá dobře.

A pak jsme vyrazili po žluté na Kazín. Cestou jsme trénovali morseovku, a tentokrát doslova na každém kroku. No dobře, doslova na každém kroku ne, ale zas tak moc nepřeháním. Dnešní den byl trénink velmi výživný, a mám dojem, že i značně úspěšný.
Povídali jsme si o bobrech, jejichž stopy jsme našli na stromech podél řeky. Padlých, i sotva stojících.
Povídali jsme si i o druhé světové válce, respektive květnovém povstání, potkali jsme totiž náhrobek padlého vlastence z té doby.
Povídali jsme si i o osvícenství a reformách Marie Terezie, ale jak jsme se k tomu dostali, kdo ví 😁
Pokochali jsme se výhledem na Hladké skále, kde jsme si udělali oheň a opekli špekáčky a další dobroty.
Dnešní Kimova hra patřila mezi úspěšnější, dvě z dětí poprvé překonaly hranici 18/24 zapamatovaných předmětů. Čas zamýšlený i jako rezerva jsme strávili na louce před nádražím a hráli hry.
Prostě další luxusní den. (O)

8.12.2020

Po minulém týdnu a Krásné stráni se tentokrát nad údolí Berounky šplháme protějším svahem, pěkně ze Všenor do Černolic. Tedy až po svačinkové a posilovací zastávce na hřišti. Cestou hrajeme bomba-medvěd-povodeň-láva, kimovku a sbíráme dříví na oheň. Je nádherně, doslova se koupeme ve spadaném listí, občas mám pocit, jako bychom byli školkáčci a užívali si návrat do hravého a bezstarostného dětství.

U Černolických skal vaříme výbornou polévku a trochu řešíme, zda je opravdu potřeba děti neustále komandovat a připomínat jim, že dříví se samo nenanosí, zelenina nenakrájí a odpadky neuklidí. Vrací se nám i téma fér-nefér, někdy jako touha po spravedlnosti, někdy v lehce agresivním kabátku, bude myslím dobré si na něj spolu  více posvítit.

Cestou do Dobřichovic je to příjemné putování, máme čas, tak u nádraží u řeky ještě vyluštíme morseovkovou zprávu, zahrajeme pár her se šátkem a frnk každý svým směrem domů. (K)

1.12.2020

Dnes jsme se podívali na údolí Berounky z hřebene Krásné stráně. Jen škoda, že nebylo jasnější počasí, abychom si užili výhledy s pořádnými panoramaty.

Cestu jsme našli v mapě, podle plánu i ve skutečnosti, a v průběhu hráli hry kooperativní, bojové i jsme procvičovali paměť, postřeh i házení míčkem na cíl. Vše okořeněné trochou gymnastiky na místní mostní konstrukci.
Dalekohledem jsme zkoumali nejen výhled po povodí, ale poohlíželi jsme se i po ornitologických zajímavostech. (O)

24.11.2020

Hurá, zase se vidíme po lockdownu, spěcháme z města na staré svačinkové, abychom už brzy byli i mimo civilizaci a mohli si užít svobody a vzájemnosti. Anežka nás učí hru na jedovaté žáby, je to legrace, zkoušíme ji hrát i za pochodu. Vyrážíme podél Kejné na místo loňské májky. Je chladno, musíme jít celkem v tempu, abychom se zahřáli, takže cestou jen krátká hra, zda se všichni vejdeme na široký pařez, nakonec to snad i klaplo. Pod skálou u Kejné svačíme a cestou nahoru k ohništi už někteří i sbírají dřevo na oheň, zbytek se více či méně ochotně přidává na místě (nakonec jsme ho nadělali i do zásoby).

O oheň se dnes staral hlavně Nathan. S Ondřejem připravili konstrukci na zavěšení kotlíku, zatímco ostatní děti krájely tofu a další příměsi. Rozárka ochotně skočila ke studánce pro další lahev vody, Beri si zase všimla, že oheň hoří moc na straně a mohl by nám konstrukci, pokud nezasáhneme, spálit. Zatímco se vařily kroupy, část dětí hrála Škatulata hejbejte se, a pak jsme se pustili do kimovky, kterou tentokrát připravila Beri. Je dobré vidět, jak se naše paměťové schopnosti zlepšují, zároveň nám kimovka dnes již podruhé přinesla téma, jak je to ve skupině s dobrovolností účasti na aktivitách. U některých dětí se zatím jen domýšlím, proč se často nemají chuť zapojovat, nicméně bavíme se o tom a zjišťujeme, co za tím vězí. Zda je to potřebou zůstat více ve svém vnitřním světě, studem, nezájmem, či co já vím. Mně osobně to nicméně vede k tomu jim servírovat další a další aktivity, jejichž úspěch je založen právě na tom, že se zapojí všichni, což jsou kromě přípravy oběda i různé dynamixy, ve kterých musí spolupracovat a dosáhnout společného cíle. Cestou do Dobřichovic tak třeba luští zprávu vysílanou morseovkou pískanou na píšťalku, ze které vyplynulo, že musí ze svých těl sestavit monstrum o deseti nohách a čtyřech rukách. To jsou chvíle, kdy nikdo nestojí stranou a zažije tak i radost ze skupinového úspěchu.

Deset nohou a čtyři ruce se ukázaly jako příliš lehký úkol, takže když nám kousek nad Dobřichovicemi ještě zbývá čas, ba celkem hromada času, zkoušíme, zda zvládnou šest nohou a šest rukou (v jedenácti dětech). S vymyšlením toho, jak cíle dosáhnout, nakonec potřebovali pomoci, nicméně se jim to s nezměrnou radostí podařilo a pak ještě zkoušeli, do jak velkého kruhu z provazu se všichni vejdou. Pořád zbýval čas, tak jsme dali ještě párkrát jedovaté žáby a najednou frnk, kam se ten čas poděl, přišel kvalt na vlak. Ojojoj, poprvé za život školní expediční skupiny se nám ten finiš stoprocentně nevyvedl, rezerva byla tak velká, že jsme si ji nepohlídali a vlak do Řevnic dětem těsně ujel. Vlak na Prahu jsme naštěstí stihli a do příště se z toho poučíme.

Ještě bych ráda vypíchla jedno téma, kterému jsme věnovali prostor ve volném čase nad Dobřichovicemi: probírali jsme, co všechno můžeme dělat pro to, aby nám následující měsíce nebyla venku zima. Chtěla bych všechny rodiče požádat o maximální součinnost, protože strávit osm hodin venku při pár stupních nad či pod nulou v nepřiměřené obuvi či s chybějící vrstvou není žádný med a zbytečně to kazí náladu. Vytáhněme tedy podkolenky, termoprádlo, náhradní ponožky, zimní boty atp. Nejlepší by bylo, kdyby děti měly teplou bundu, které přitom neublíží oheň, protože si velmi často vaříme v terénu a o ty slušivé městské kabátky mám občas strach. Dobrým bonusem může být termoska s chutným horkým nápojem a kalorická svačinka, protože i energetický výdej je v zimě větší. Domluvili jsme se, že z financí na oběd můžeme my průvodci někdy pořídit i tabulku vysokoprocentní čokolády, při fyzicky náročnějších dnech, které nás s ohledem na nutnost zahřát se i pohybem čekají, se bude hodit. Dokud bude přetrvávat covidová situace, nelze počítat se zahřátím se v nějaké jídelně, pečením cukroví u nás a dost možná ani s tím bruslením, na které jsme se tolik těšili. Tak snad bude mrznout tolik, že budeme moci vyrazit přímo na Berounku. (K)

10.11.2020

Expediční skupina se nám dnes sešla online v hojném počtu, oproti minulému týdnu se přidala i Rozárka a Maruška s Tammíkem. Dodatečně se se mnou spojil i Noe, u kterého doma si popletli čas vysílání, tak jsem ho také v rychlosti zasvětila do tajemství posouvání abecedy, aneb Caesarovy šifry, a stejně jako s těmi, kteří se přidali už v devět, jsme mrkli na obtíže, které měl při luštění morseovky – dostal malou nápovědu, jak si poradit s tou stromečkovou šifrou z minula.

S ostatními jsme morseovku i chvíli procvičovali, protože mým cílem je, abychom si kódovaná písmenka postupně zautomatizovali a poskytli tak našemu mozku skvělou příležitost naučit se nový, vlastně velmi jednoduchý, jazyk. Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem 🙂

Posouvání abecedy, aneb Caesarovu šifru, si nejlépe prostudujte zde: http://www.shaman.cz/sifrovani/sifra-posun-pismen.htm. Na internetu najdete i spoustu vychytávek a předpřipravených tabulek vhodných k luštění této šifry, i když předem nevíme, o kolik písmen byla abeceda posunutá. Základní verze je o tom, že A = B, B = C, C = D… třeba zpráva BIPK TLVQJOP. Nebo posunuto na druhou stranu: MDMH SN SDYJD. A skutečná Ceasarova šifra je posunutá o tři písmenka zpět, A = D, tedy třeba takto: WRKOH XC MH WHCVL.

Úkol pro všechny, kteří se chtějí zapojit, je vyluštit následující zprávu a reagovat na ni. Postupně sem budou přibývat další zprávičky k luštění 🙂

Vylušti a splň úkol: Whqwr xnro exgh prcqd r qhfr whcvl qhc pruvhrynd plqxob wbghq: sulsudy sur vyh ndpdudgb srgreqrx vliux mdnr mh wdwr whgb srvxq yvhfkqd slvphqnd y dehfhgh r vwhmqb srfhw slvphq grsuhgx qher grcdgx d srvol wxwr csudyx ndwb wd ml qdkudmh gr nurqlnb ngh vl ml yvhfkqb rvwdwql ghwl exgrx prfl yboxvwlw – d wuhed qd ql l rgsryhghw!

Ať vám to jde od ruky! Katy

PS: Jo, abych nezapomněla: poctivě dětem na všechny šifry odpovídám, i na ty, které nahrávají do sdílené složky. Píšu jim i morseovkové komenty k jejich splněným úkolům. Ať mají trenink, kdo chce 😉

Zpráva od Anežky: Dkrm xc vh wdnb whvlwh gr vnrob?

3.11.2020

Na dnešním Meetu jsme se setkali ve složení Beri, Máťa, Noe, Anežka, Žofka, Mia a Tonda. Povídali jsme si o tom, co je a k čemu je tzv. morseovka, jak vypadá a také jak se dá i samotná morseovka dále zašifrovat tak, aby byla ještě zapeklitější: třeba vyměnit tečky za  čárky, schovat ji do jiných znaků, třeba malých a velkých písmen, do not atd. Také jsme si pár takových zpráv zkusili rozluštit.

Na následujícím odkazu najdete shrnutí informací k morseovce a zadanou práci na doma pro každého, kdo se v ní chce procvičit. Je to deset drobných úkolů, v každém z nich je morseovka ukrytá trochu jinak. Ke splnění vyluštěného úkolu budete potřebovat nějaký foťák!

https://docs.google.com/document/d/1JJQQHBTJJJKe91y5O6AtoYFzMp_9iadPG4SWS3ATu8w/edit?usp=sharing/

20.10.2020

Miniexpedice s Katy dnes proběhla ve složení Beri, Žofi, Rozárka M. a Mia W. Měla s námi být i Maruška, ale zaspali a nakonec se přidala k bratrovi a Frantovi a zůstala ve skupince s Ondřejem. Já jsem dala holkám do ruky mapu a nechala je, aby nás z Dobřichovického nádraží dovedly na Chlum. Cestou jsme s velkým úspěchem a pomalými posuny kupředu hrály „nálet-koala-povodeň-láva“ a „myslím si zvíře“. Posvačily jsme s prvními paprsky dnešního slunce a nachytaly tak trochu vitamínu D. Také jsme cestou sledovaly, jak se s nadmořskou výškou mění složení stromů a kterých je zrovna kolem nás nejvíce: od dubů a buků jsme se posunuly pásem smrků k dubům a borovicím. Na Chlumu, kde byl najednou skoro jen vřes, borovice a břízy, jsme našly kešku a uložily do ní své poklady. Také jsme měřily plochu dubového listu na čtverečkovaném papíru a pak už jsme se musely zkutálet hezky strmě z kopce dolů kolem mužíků a další kešky zpátky na dobřichovické nádraží. Moc jsme si to užily, mně se líbila zejména Miina slova „jsme tu všichni kamarádi“, která dnešní den spolu s podzimním sluncem moc hezky prozářila. (K)

13.9.2020

Dnes jsme začali pracovat s mapou, kterou se děti učily zorientovat a najít na ní místo, kde jsme a kudy jsme tam přišli. Část jich pracovala s mapou města a část s mapou jihozápadního okolí Prahy a pak to daly dohromady. Na pěšince ke starému svačinkovému jsme si pak zahráli na kurýry a ve dvou skupinkách, rozlosovaných podle toho, jak jsme se bez mluvení seřadili podle velikosti či data narození, doručovali živé balíčky, které se nesměly dotknout země. Po zhodnocení taktiky a repete jsme zkusili ještě i hru na vozataje – zapojili se všichni v nádherné spolupráci.

Staré svačinkové s rozdělaným ohněm pro zahřátí prokřehlých končetin nám dnes poskytlo útočiště na většinu dne. Nejprve jsme se tu jak se sluší a patří nasvačili, pak jsme kousek svačinky odebrali do „pastiček“ na brouky, abychom zjistili, jaké druhy takhle na podzim můžeme na kus žvance nalákat (povedlo se přivábit mravence a škvory). Zahráli jsme si různé pohybové hry a honičky. Maruška s Frantou zkoušeli rozdělat oheň na jednu sirku, což se jim nepovedlo, ale rozdělali ho nakonec cca na tři a Franta ho zvládl zhruba deset minut, Maruška celých 30 minut udržovat. Ostatní se mezitím pustili do přípravy oběda, tentokrát trochu s tématem kdo přebere zodpovědnost a kdo se od úkolu pokusí utéct. Nakonec jsme si pochutnali na husté bramboračce s červenou čočkou, poklidili ohniště, které Máťa s Noemem důkladně zalili, a před odchodem jsme si ještě zahráli kimovku, kterou tentokrát připravila Áňa. Pak už jen na skok do jurty pro učebnice a domů s vidinou zavření školní docházky na těžko odhadnutelnou dobu.

29.9.2020

Po ukázkové hodině jsme zůstali kvůli vydatnému dešti v zázemí, kde děti v kotlíku uvařily zeleninovou polévku. S pomocí rychlovarné konvice a kvalitní manufakturou jsme jedli velmi brzy a děti hrave zvládly všechny kroky až po úklid slupek z brambor. Jen přenos horké polévky ke stolu jsem raději zařídil já. A s výdejem nám pomohl obrovsky zkušený Hynek.
V zázemí jsme si ještě zahráli Kimovu hru, kterou připravila Anežka.
A věnovali se dechovému cvičení podle Wima Hofa https://m.youtube.com/watch?v=tybOi4hjZFQ
Čas do odjezdu/odchodu jsme věnovali uzlům s Luckou Millerovou, která zaskočila za nemocnou Katy, a zatím jen prvnímu kroku z výroby praku: přípravě dřevěného pračiště.
To příští týden osázíme kůží a leteckou gumou a rovnou vyzkoušíme jejich funkčnost a naši přesnost. (O)

15. 9. 2020

Dnes nás čekalo několik výzev v lese nad Řevnicemi. Hned na nádraží jsme si vyhlédli místečko, které už z dálky vypadalo, že se tam kácely uschlé smrky, a vydali jsme se k němu (dokonce jsme si zkusmo zaměřili azimut), abychom to na místě ověřili. Šli jsme kolem starého školkového zázemí a vrhli se tam na malé oranžové lampiónky u cesty: po prostudování, kolik kuliček mochyně nám bude prospěšných a kolik už by mohl být zdraví škodlivých, jsme si na nich moc pochutnali.

U svačiny jsme se bavili o tom, zda se budeme letos dělit na družiny a partička nejstarších výtečníků měla nápad, že by mohli udělat jednu družinu starších, která by prý pak ostatním pomáhala, když by to potřebovali. Tak nás to s Ondřejem zaujalo a usoudili jsme, že družiny nepotřebujeme, že se budeme učit táhnout všichni za jeden provaz, ale že čtyři asistenti, kteří budou pomáhat s přípravou programu i ostatním dětem se nám hodit budou. Mia, Žofka, Nathan a Máťa se také hned hlásili, že na příště něco připraví, tak jsme se domluvili, že se mohou začít střídat v přípravě kimovky. To střídání se jim zase tak moc nezamlouvalo, chtěli by ji připravovat všichni čtyři najednou, ale to se zase nezamlouvalo nám. Ale umožníme jim to v případě, že budou sami ve výsledcích kimovky excelovat a běžně si zapamatují dvacet z dvaceti čtyř slov. Pak ať už ji klidně jen připravují.

Když o pár desítek minut později na první letošní kimovku skutečně došlo, dopadlo vše trochu jinak: milí asistenti pojali slovo asistovat velmi doslova v tom smyslu, že se rozhodli asistovat jeden druhému a byli tedy pro tentokrát ještě spolu s Tondou diskvalifikováni. Vřele jim doporučuji, aby si příště na tento párminutový zápas s vlastní pamětí zvolili jinou strategii a lépe rozlišovali, kde všude jim doporučujeme spolupracovat, a kde se to naopak nehodí. Diskvalifikoval se i Tammík, v jeho případě tím, že si nepřinesl psací potřeby, ani si nedokázal nikomu říct o půjčení. Nu, tak snad příště. Za čtrnáct dní, po stmelováku, bude nakonec kimovku připravovat Anežka, už se na to moc těší.

Ještě u mochyní jsme si přečetli i zadání dnešní karty pro les, do jejíhož plnění jsme se rozhodli pustit, a to, že si z nasbíraných žaludů, které projdou důkladným výběrem a pak navíc i mrazem, vypěstujeme semenáčky, které později zasadíme. Pošlu vám tento úkol nafocený do expedičního What’sUpu. Později během dne si většina dětí žaludy nasbírala a někteří si domů donesli i lesní půdu, kterou by během doby, kdy budou žaludy na mrazáku, měli občas navlhčit, aby pak do ní mohli žaludy zasadit. Kdo si ji nepřinesl, ať si za 14 dní přinese krabičku nebo sáček, do které si ji nabere, aby byla k dispozici, až ji bude potřebovat.

Cestou na mýtinu, která skutečně byla částečnou mýtinou a částečně prostorem, kde se nejspíš v dohledné době bude dál kácet (a chceme to ověřit přímo u lesní správy), se k nám přidalo kotě a dělalo nám ještě asi hodinku i déle doprovod. Zkusili jsme mu i najít ztracené páníčky umístěním informace do lokální skupiny na Facebooku, a také se hned ozvala žena, která podobné kotě hledala, ale také Míša s informací od Elišky, že dokonce vědí, kde kotě bydlí. Které z těch dvou možných koťat to nakonec bylo těžko říct, protože milé kotě nakonec vzalo dráhu a šlo si po svých, asi už ho nebavilo koukat na naše udýchané obličeje při setonově běhu. Ten jsme si totiž připravili nad „naší“ mýtinou a byla to pořádná makačka! Všem dětem, které se zúčastnily, se podařilo nasbírat buď sedm nebo osm šišek z deseti, jen Ondřej zvládl donést do cíle i devátou (Natovi to uteklo o fous).  Já jsem také na osmičce, příště si na to vezmu lepší boty, ale doběhnout zpět s devátou šiškou bych dneska nezvládla ani v těch nejlepších běhacích teniskách. Bude to chtít pořádný trénink!

K obědu jsme si pochutnali na sushi, které pro nás nakonec z nedostatku pracovní plochy vyráběl jen Ondřej, takže jsme si na svůj kousek do žaludku museli počkat, ale byla to mňamka na přání, určitě si někdy dáme repete.

Na dubu žaludy, na buku bukvice… nazdar zdar!

8. 9. 2020

Druhý expediční týden nám přináší již tradiční výlet na bruslích, koloběžkách a skatech. Tentokrát jsme se rozhodli inovovat trasu a vyrazili jsme vlakem do Vraného nad Vltavou, abychom se odtamtud vydali směrem k Praze. Naši skupinu nově posilnil Franta H. a výjimečně i Žofi Š. Ve Vraném svačíme, přidávají se ještě opozdilci Tammy s Maruškou a můžeme vyrazit.

Cesta pod modrou oblohou podél Vltavy je moc pěkná, podle potřeby děláme malé přestávky, hezky nám to utíká. Překonáváme dva náročnější úseky, kdy kousek zcela nečekaně jedeme po vyšlapané cestě na louce a kousek zase kvůli rekonstrukci po prašné a kamenité cestě. Ani velká část bruslařů nicméně nesundavá brusle a ve vzájemné podpoře i tyto úseky absolvují na kolečkách.

V Komořanech zamíříme k ohništi u odpočinkového místa, my s Ondřejem vyklízíme ohniště a děti se pouští do přípravy jídla: musí si nějak rozdělit role a postarat o oheň i vaření těstovin s rajčaty, bazalkou a volitelným tuňákem. Učíme je u toho, jak se pozná suché dřevo od čerstvého a jak si ho dobře nalámat, jinak vše zvládnou téměř bez pomoci a užíváme si pak zasloužený dlabanec. Po něm už zbývá čas jen na úklid po vaření a krátkou pauzu a zase pokračujeme v cestě. Minimální cíl v podobě Modřan se mění v touhu dojet na Branické lanové hřiště a tak do toho šlápneme a skutečně se nám to podaří. Máme v kolečkách 11 kilometrů a těšíme se na zasloužený odpočinek.

1.9. 2020

První školní a zároveň i první expediční den. Na nádraží v kroužku zadáváme úkol, který má ovlivnit celý náš expediční rok. Chceme najít v lese místo, které potřebuje naši péči a vedle kterého bychom si mohli vybudovat vlastní zázemí. Nejlépe holinu po vykácených napadených smrcích, o kterou bychom se mohli starat s pomocí karet Směs pro les od Hnutí duha. Karty navrhují spoustu zajímavých úkolů a her do lesa a mají přispět k jeho zdravé obnově. Úkol zároveň slouží ke stmelení letošní expediční skupiny: školáci mají místo hledat a nejlépe i najít bez naší dospělácké dopomoci. Není to snadné zadání. Chvíli jen povstávají, někdo možná ani nezaznamenal, že má něco dělat, někdo vyčkává, kdo se chopí vedení. Půjdou do toho? Kdo převezme iniciativu? Kdo si troufne přinést svůj názor, kdo bude jen opakovat, co řekl jiný, a kdo si sice myslí něco jiného, ale raději pomlčí a jenom půjde s ostatními?
Nakonec vyrážíme. První část cesty to vypadá, že vyhraje pohodlnost a snaha splnit úkol co nejrychleji a nejjednodušeji. Přicházíme k místečku nedaleko zázemí, kde stojí velké množství suchých smrků, a kde probíhá diskuze o tom, zda už to takto stačí. Vytahujeme tedy Směs pro les, abychom se úplně konkrétně podívali na úkoly, které nás čekají, a mohli se lépe rozhodnout, zda je toto ten nejvhodnější prostor. Pomáhá dát školákům časový limit, a upozornění, ať ho dobře využijí ve prospěch celé skupiny. Skutečně se domlouvají a vyrážejí hledat další místa. Ještě před odchodem se zastavíme v kroužku a každý má zase v zhodnotit, jak přispívá k plnění společného úkolu. Tento způsob sebereflexe nám pomáhá najít více odhodlání a skutečně pokračovat v plnění úkolu společně.

Ideální místo dnes nenacházíme, ale i tak nám den poskytl mnoho zajímavých podnětů: učíme se poznávat stromy a povídáme si o tom, které z nich do naší nadmořské výšky patří a které nikoliv. Trháme ostružiny. Procházíme tunelem pod silnicí. Piknikujeme. Vyplňujeme expediční plány, ve kterých se každý za sebe rozhoduje, ve kterých činnostech se letos chce zlepšovat. Strefujeme se šiškami na cíl. Hodně si cestou povídáme a je nám spolu dobře.

Napsat komentář