ŠKOLKA ZÁŘÍ, září 2020

Druhý zářijový výlet se nepodařil podle plánu kvůli zpoždění vlaku – nestihli jsme plánovaný autobus do Bubovic, tak jsme se vydali podél Berounky směrem do Dobřichovic. První velkou koupačku jsme dali hned v Řevnicích na plážovém místě za protipovodňovým valem. Dá se tam dojít na malé ostrůvky a voda je mělká.
Pak jsme ochutnávali hložinky a už téměř zralé šípky, dokonce jsme ještě narazili na špendlíky. Děti si tiskaly s Míšou do sešítků, a pak se stala nemilá nehoda, kdy si Šimon ošklivě pořezal ruku o rákosovou trávu a bylo nutné okamžitě zavolat záchranku. Než přijela, bylo třeba ošetřit ránu, zastavit krvácení a samozřejmě se snažit konejšit Šímu (byl moc statečný) a taky udržet v klidu ostatní děti. Míša odjela se sanitkou, my jsme zůstali na místě a vyčkali na Elišku, která ji nahradila. Pokračovali jsme k dobřichovickému jezu, kousek pod ním se znovu vycachtali a kousek od myší díry u nádraží jsme ještě měli čas si s dětmi o úrazu, jeho následcích a léčbě povyprávět a zodpovědět jim spoustu otázek. Měli jsme tou dobou už nějaké zprávy od Míši z nemocnice. Děkuji moc Šimonovým rodičům za reakce, dětem, že zcela zřetelně chápaly náročnost celé situace a byly moc hodné a Míše, že jsme dokázali společně celou nehodu zvládnout. Bylo to náročné pro všechny.

Petr

VLČATA 7. září

První zářijové pondělí jsem se všichni sešli na nádraží a po ranním kroužku jsme se vydali na hřiště v parku, kde jsme si dali svačinu a pohráli jsme si. Z hřiště jsme přes les zamířili do zázemí, kde jsme si ve stínu u lesa namalovali naši vlčí vlajku. Po dobrém obědě jsme si odpočinuli u pohádky a pomalu jsme se vydali na cestu na nádraží.
Desi

VEVERKY 4. září

První zářijový pátek nás na nádraží přivítalo sluníčko. Sešlo se 13 Veverčat, včetně dvou čerstvých nováčků, Vojtíka a Franty. Vyloupli jsme se z roušek, omyli dlaně dezinfekcí a pozdravili se společně v ranním kroužku. Zpívali, tleskali, dupali a skákali jsme taky v angličtině. Pak už se školkový had zavlnil a vyrazil podle trati směrem k Havlíčkovým sadům. Svačinku jsme si dali na oblíbeném místě u skluzavky a dřevěného koně. Tady začalo opravdové vítání kamarádů po prázdninách – děti se v partičkách zabraly do svých her. Vojta všechno pozoroval, obhlídl hřiště a úplně sám si zvládl vybalit svačinku a pití, pak zas všechno uložit. Přihrávali jsme si hackisackem a počítali přihrávky one, two, three… postupně se přidávaly další děti: Vincík, Derek, Tonička. Nerozlučné kamarádky Andrejka s Madlenkou válely na trávníku sudy, většina kluků si užívala kopec s dvojskluzavkou. Franta báječně zapadl mezi kluky – bojovníky a prozkoumával, kam ho při hrách pustí. Žofka s Miládkou se u Veverek také rychle zabydlely, jistě i díky Šárce, která je doplnila do holčičího trojlístku. Sluníčko hřálo, užívali jsme si krásné teplé dopoledne. Odložili jsme nějakou tu vrstvu a už byl čas vydat se parkem proti proudu potůčku.

Cestou nám neunikly dozrávající lískáče i pár ještě bělounkých kaštanů. Děti si zasprintovaly na dráze, kterou připravil Milan, a trénovaly balanc na soustavě klád. Svižnějším tempem jsme se propletli mezi domky až k lesu a zamířili ještě na chvíli do rokle pod bránou předškoláků. Tam přišla ke slovu lana v počtu tří kusů, takže na svahu vznikla, zcela v režii dětí, tři (horo)lezecká stanoviště. Šplhalo se, kutalo, přeskakovalo s rozběhem, stavěla se hnízda a domečky. Po laně vzhůru se pustila i Tonča a měla velikánskou radost, jak se jí dařilo. Kluci si zatím vyzkoušeli Milanův prak. Někdo vyřezával, někdo si objednal opracovaný klacík u Milana. Moc pěkně se nám v lese pobývalo. Až když se ohlásila naše bříška, vydali jsme se na oběd do zázemí. Po papání jen krátký odpočinek, protože děti magicky přitáhlo pískoviště a houpačka. Alespoň plátno jsme stihli nastříhat, takže na vlajku Veverek se můžeme těšit příště.

Co pozoruhodného se ještě dělo? Děvčata si zřídila na písku bahenní masáž, a tak se Šárka i Tonička musely v závěru odpoledne důkladně polít vodou z konve.

Relativně čistí a báječně vyřádění jsme seběhli na nádraží a vydali se na cestu domů. Ve vlaku děti klimbaly a pospávaly, zalomily to celkem čtyři (1 nováček a 3 předškoláci!).

Těšíme se s Milanem na příští dobrodružství 🙂

Lucka

VÁŽKY 3. září

Ve čtvrtek ráno jsme se sešli na nádraží s místními dětmi a s těmi, co přijely ze Smíchova. Vlak z Hlavního nádraží jel odklonem, takže jsme na zbytek naší vážkovské partičky čekali na hřišti.

Když jsme se sešli, řekli jsme si pravidla a vypravili se do lesa. Roza s Grétkou nám už jako ostřílené školkáčky všechna pravidla řekly.

Eliáš se ze začátku trochu styděl a nechtěl nic říkat. Milada, Pipa a Žofka si vystačily celý den ve třech. Zuzka s námi byla se svojí maminkou, ale občas se jí pustila a šla si spontánně hrát s dětmi. V lese děti stavěly domečky pro lesní skřítky a zvířátka. Laura si hrála s Rózou a Amálkou. A Grétka si hrála střídavě se všemi. Bětka s Floriánkou si hrály spolu a jedna bez druhé nedaly ani ránu.

Do zázemí jsme šplhali po laně dolů a zase nahoru. A přišli jsme pěkně hladoví a moc jsme se těšili na ovocné knedlíky, které nám uvařila Katka. Všem moc chutnalo a každý si chtěl přidat. V zázemí jsme si zvědomili pravidla hranic, kam se může, kam se musí ptát a kam jen s průvodcem. Po obídku jsme si přečetli pohádku, namalovali obrázky a už jsme spěchali za mámama a tátama na nádraží a do Prahy. Máme úplně báječnou partičku Vážek a těšíme se na další dobrodružství

Dita Ptáčková

SOKOLÍCI 2. září

Po prázdninách se Sokolíci sešli v notně pozměněné sestavě. Větší půlka loňských poutníků zamířila do škol a místo nich přišly děti, mající už první rok v ZeMi za sebou, takže to úplní nováčci nejsou. Na úvod jsme zvolili snad nejčastější výlet do Srbska, údolím děsu , podél potoka až k prameni , a pak přes jeskyni Kodu a sešupem zpátky do Srbska. Počasí nám přálo, takže hned na louce se starým vozem a spoustou rozkvetlých ocúnů, jsme děti mohli nechat v klidu tvořit různá vodní díla na potůčku, i když se samozřejmě nejedna botička promáčela. Hned od počátku bylo zřejmé, které děti jsou si vzájemně bližší. Trojka Vincent, Hubert a Lojza byla téměř neustále spolu a řekl bych, že během dne toho naběhali rozhodně nejvíc. Benjamínek Talinka se téměř nehnula od Laury, která se jí krásně věnovala , Andrejka s Madlenkou si prožívaly první putovní výlet skoro pořád spolu a Žofka s Pippou byly další jistou dvojkou. Kvído a Ráďa byli všude a na obou bylo znát, jak velký kluci už to jsou. Tadeáš si hodně hlídal Jonáše, ale ne pořád. To Ondra si nejvíc hlídal mně a musím říct, že jeho hlas je přinejmenším tak silný, jako jeho bráchy Péti. Bětka šla hodně s Míšou vepředu. No a Rozárka, ta má podle mně takovou vstřícnou a otevřenou povahu, že je vidět každou chvíli s někým jiným a pokaždé rozzářená jako sluníčko. Nikdo si nestěžoval na únavu, i když jsme jeden úsek k jeskyni celkem strmě po zvířecích cestičkách stoupali a ani jsem nezaznamenal žádnou osobní nevraživost mezi jednotlivými dětmi. Působily na nás obecně velmi sehraně, spokojeně a relativně poklidně. Uvidíme další výlety. Já si to moc užil, mám moc rád tyhle začátky, kdy se to všechno pomalu skládá. Petr Vohryzka