ŠKOLKA ZÁŘÍ v září, 2020

SOKOLÍCI 2. září

Po prázdninách se Sokolíci sešli v notně pozměněné sestavě. Větší půlka loňských poutníků zamířila do škol a místo nich přišly děti, mající už první rok v ZeMi za sebou, takže to úplní nováčci nejsou. Na úvod jsme zvolili snad nejčastější výlet do Srbska, údolím děsu , podél potoka až k prameni , a pak přes jeskyni Kodu a sešupem zpátky do Srbska. Počasí nám přálo, takže hned na louce se starým vozem a spoustou rozkvetlých ocúnů, jsme děti mohli nechat v klidu tvořit různá vodní díla na potůčku, i když se samozřejmě nejedna botička promáčela. Hned od počátku bylo zřejmé,které děti jsou si vzájemně bližší. Trojka Vincent, Hubert a Lojza byla těměř neustále spolu a řekl bych, že během dne toho naběhali rozhodně nejvíc. Benjamínek Talinka se téměř nehnula od Laury, která se jí krásně věnovala , Andrejka s Madlenkou si prožívaly první putovní výlet skoro pořád spolu a Žofka s Pippou byly další jistou dvojkou. Kvído a Ráďa byli všude a na obou bylo znát, jak velký kluci už to jsou. Tadeáš si hodně hlídal Jonáše, ale ne pořád. To Ondra si nejvíc hlídal mně a musím říct, že jeho hlas je přinejmenším tak silný, jako jeho bráchy Péti. Bětka šla hodně s Míšou vepředu. No a Rozárka, ta má podle mně takovou vstřícnou a otevřenou povahu, že je vidět každou chvíli s někým jiným a pokaždé rozzářená jako sluníčko. Nikdo si nestěžoval na únavu, i když jsme jeden úsek k jeskyni celkem strmě po zvířecích cestičkách stoupali a ani jsem nezaznamenal žádnou osobní nevraživost mezi jednotlivými dětmi. Působily na nás obecně velmi sehraně, spokojeně a relativně poklidně .Uvidíme další výlety. Já si to moc užil, mám moc rád tyhle začátky, kdy se to všechno pomalu skládá. Petr Vohryzka

VÁŽKY 3. září

Ve čtvrtek ráno jsme se sešli na nádraží s místními dětmi a s těmi, co přijely ze Smíchova. Vlak z Hlavního nádraží jel odklonem, takže jsme na zbytek naší vážkovské partičky čekali na hřišti.

Když jsme se sešli, řekli jsme si pravidla a vypravili se do lesa. Roza s Grétkou nám už jako ostřílené školkáčky všechna pravidla řekly.

Eliáš se ze začátku trochu styděl a nechtěl nic říkat. Milada, Pipa a Žofka si vystačily celý den ve třech. Zuzka s námi byla se svojí maminkou, ale občas se jí pustila a šla si spontánně hrát s dětmi. V lese děti stavěly domečky pro lesní skřítky a zvířátka. Laura si hrála s Rózou a Amálkou. A Grétka si hrála střídavě se všemi. Bětka s Floriánkou si hrály spolu a jedna bez druhé nedaly ani ránu.

Do zázemí jsme šplhali po laně dolů a zase nahoru. A přišli jsme pěkně hladoví a moc jsme se těšili na ovocné knedlíky, které nám uvařila Katka. Všem moc chutnalo a každý si chtěl přidat. V zázemí jsme si zvědomili pravidla hranic, kam se může, kam se musí ptát a kam jen s průvodcem. Po obídku jsme si přečetli pohádku, namalovali obrázky a už jsme spěchali za mámama a tátama na nádraží a do Prahy. Máme úplně báječnou partičku Vážek a těšíme se na další dobrodružství

Dita Ptáčková

VEVERKY 4. září

První zářijový pátek nás na nádraží přivítalo sluníčko. Sešlo se 13 Veverčat, včetně dvou čerstvých nováčků, Vojtíka a Franty. Vyloupli jsme se z roušek, omyli dlaně dezinfekcí a pozdravili se společně v ranním kroužku. Zpívali, tleskali, dupali a skákali jsme taky v angličtině. Pak už se školkový had zavlnil a vyrazil podle trati směrem k Havlíčkovým sadům. Svačinku jsme si dali na oblíbeném místě u skluzavky a dřevěného koně. Tady začalo opravdové vítání kamarádů po prázdninách – děti se v partičkách zabraly do svých her. Vojta všechno pozoroval, obhlídl hřiště a úplně sám si zvládl vybalit svačinku a pití, pak zas všechno uložit. Přihrávali jsme si hackisackem a počítali přihrávky one, two, three… postupně se přidávaly další děti: Vincík, Derek, Tonička. Nerozlučné kamarádky Andrejka s Madlenkou válely na trávníku sudy, většina kluků si užívala kopec s dvojskluzavkou. Franta báječně zapadl mezi kluky – bojovníky a prozkoumával, kam ho při hrách pustí. Žofka s Miládkou se u Veverek také rychle zabydlely, jistě i díky Šárce, která je doplnila do holčičího trojlístku. Sluníčko hřálo, užívali jsme si krásné teplé dopoledne. Odložili jsme nějakou tu vrstvu a už byl čas vydat se parkem proti proudu potůčku.

Cestou nám neunikly dozrávající lískáče i pár ještě bělounkých kaštanů. Děti si zasprintovaly na dráze, kterou připravil Milan, a trénovaly balanc na soustavě klád. Svižnějším tempem jsme se propletli mezi domky až k lesu a zamířili ještě na chvíli do rokle pod bránou předškoláků. Tam přišla ke slovu lana v počtu tří kusů, takže na svahu vznikla, zcela v režii dětí, tři (horo)lezecká stanoviště. Šplhalo se, kutalo, přeskakovalo s rozběhem, stavěla se hnízda a domečky. Po laně vzhůru se pustila i Tonča a měla velikánskou radost, jak se jí dařilo. Kluci si zatím vyzkoušeli Milanův prak. Někdo vyřezával, někdo si objednal opracovaný klacík u Milana. Moc pěkně se nám v lese pobývalo. Až když se ohlásila naše bříška, vydali jsme se na oběd do zázemí. Po papání jen krátký odpočinek, protože děti magicky přitáhlo pískoviště a houpačka. Alespoň plátno jsme stihli nastříhat, takže na vlajku Veverek se můžeme těšit příště.

Co pozoruhodného se ještě dělo? Děvčata si zřídila na písku bahenní masáž, a tak se Šárka i Tonička musely v závěru odpoledne důkladně polít vodou z konve.

Relativně čistí a báječně vyřádění jsme seběhli na nádraží a vydali se na cestu domů. Ve vlaku děti klimbaly a pospávaly, zalomily to celkem čtyři (1 nováček a 3 předškoláci!).

Těšíme se s Milanem na příští dobrodružství 🙂

Lucka

Napsat komentář