ŠKOLKA v lednu, 2020
Sokolíci
Po dlouhé době se Sokolíci vydali na výlet s kompletní průvodcovskou dvojicí a zvolili si za svůj cíl barokní areál Skalka nad Mníškem, do něhož se přesunuli busem ze Smíchovského nádraží. Na celkový počet třinácti kousků, na zimu velmi slušný, je doplnili třebáňští Žofka a Radovan, které přivezl Hynek. Hned zkraje lesa jsme si rozdělili pytlík oříškové směsi, které jsem dostal od Péti k Novému roku(milé-děkuji) a tímto posilněni jsme hladce zdolali poměrně prudkou, ale ne tak dlouhou kamenitou cestičku k hlavnímu kostelíčku. Lojza cestou utrhl obrovský kus březové kůry, tak bylo jasné, že u stánečku s občerstvením(samozřejmě zavřeném) rozděláme ohýnek. Děti ještě cestou nasbíraly trochu dříví, takže opékání svačinek už nic nebránilo. Zvláště když jsme u ohniště našli několik ocelových prutů , na které si děti napichovaly jablíčka, chleba se sýrem, s medem i samotný, dokonce i měsíčky mandarinky a Johann měl opravdové buřty. Čas jsme měli více než slibný, tak jsme se s Míšou rozhodli trochu změnit plán a do Řevnic jsme se vydali směrem přes jezírko. Velmi tenká bílá krustička a ledový vítr dodávaly našemu putování zimní ráz. Děti nás neustále honily a různě mučily, takže jsme se s Míšou museli hodně ohánět. Při pohledu na jezírko zeshora bylo zřejmé, že v trampské chatové osadě El Paso z roku 1925, čítající pět krásných sroubků , nikdo není, tak jsme se rozhodli sestoupit a přímo v osadě poobědvat. Mělo to krásnou atmosféru dob dávných. Po jídle jsme si ještě tu celou nádheru prohlédli z druhé strany a svižným krokem si to štrádovali z prudkého kopce dolů. Na špici se střídal Ezra s Radovanem a velmi rychle jsme se octli na hlavní cestě, kde zrovna traktor táhl na řetězech několik vytěžených stromů, Ještě jsme potkali Miu s Maruškou s koníky a už jsme byli v Řevnicích. Zbyla dokonce čtvrthodinka na hřiště, abychom v klidu stihli vlak. Krásný den, díky. Petr V.
Veverky 24.1.
Veverčí pátek byl plný překvapení. Dětí přihlášených v picktimu během rána ubývalo, až se nás ze šestnácti sešlo osm, vlastně devět. Nenadále se totiž na Hlaváku objevila Adélka, které zavřeli pražskou školku z důvodu chřipkových prázdnin.
Na srazu v Řevnicích nás čekalo další překvapení: Pepánek slaví právě dnes narozeniny a jeho táta Peťan chystá pro Veverky na odpoledne narozeninový dort. Přeskládali jsme s Milanem hbitě odpolední program a začali se s dětmi těšit na skřítka a sladkou dobrotu.
Nejprv ale hurá do lesa. Rázně jsme děti odvolali z prohlídky nádražních klecí a vyšli ve dvojicích přes Pražskou. Naším cílem je vodopád. Jdeme se podívat, jestli obrostl rampouchy a je pěkně zamrzlý. Za přechodem odbočujeme do klidné uličky a kolem Koubů dál a výš až ke starému místu.
Kluci sršeli energií a potřebovali se pořádně vydovádět. Nad chatkami jsme si dali sváču a pak už se nám otevřel les se všemi svými poklady. Stoupali jsme podle plůtku; někteří vyběhli s Milanem až na Fabiánku, kudy naše cesta pokračovala. Před odbočkou jsme si procvičili obratnost a anglické předložky over – under – through. Výzvou bylo se přitom ve vzduchu sbalit a vyšvihnout přes naše spojené ruce sumersault. Další stoupáníčko směrem k oplocence, kde byla na značné ploše zem rozbrázděná, zřejmě od dávné těžby, a my jsme běhali nahoru dolů nahoru dolů, klouzali se vííí v listí a zas se uf uf lopotili do vršku. Závěrečný výstup s mírnou dopomocí lan – a už jsme všichni mohli prozkoumávat zamrzlé kaliště divokých prasat. Milan změřil, jak vysoko sahají stopy na kmeni, kde se prasata drbou. Výška dospělého divočáka je úctyhodná.
Ostružiním jsme se propletli až téměř k silnici a to nás přimělo k novému rozhodnutí: Vodopád si necháme na jindy. Raděj jsme se vydali dolů k zázemí, přičemž se nám zachtělo spestřit si cestu sestupem skalnatou roklí. Měli jsme ji hnedle pod sebou. Spustili jsme se tedy dolů a prošli jeden po druhém nádherně členitým korytem potůčku zařízlého do skal. Když jsme se vyloupli ven, mnozí už místo poznávali a trefili by prý bezpečně do týpka. Jasná věc, za chvilku jsme se ohřívali v zázemí u ohně.
Netrvalo dlouho a objevil se Peťan s jablečným dortem a svíčkami. Všechno ale po pořádku – nejprv bylo třeba dojíst oběd. Terka přivezla výtečné bramboráčky, které servírujeme do ubrousku dětičkám rozesazeným v týpí. Pak už přivoláváme skřítka a slavíme Pepánkův velký den. Zpívalo se a vyprávělo, jak už to o narozeninách ve školce tradičně chodí. Nakonec vznikla i narozeninová knížka s využitím techniky frotáže, na kterou Milan přinesl sadu krásných voskových trojúhelníků.
Zbyla ještě malá chvilka na hraní a zakončení parádního dne veselou písničkou.
Lucka M.
V zázemí už si hráli místní – někdo opékal svačinu na ohni, někdo rozjížděl své projekty či měřil síly s kamarády. Trochu jsme se posilnili svačinou a s radostí se přidali k hrátkám zbytku smečky. Slunce pěkně hřálo, stín lesa nás nelákal, a tak jsme zůstali celý boží den na louce. Stali jsme se strážci zázemí, když naši školáci vyjeli brázdit horskou sjezdovku.
Katka nám mezitím v maringotce vykouzlila báječný oběd: tvarohové knedlíky s jablky sypané mákem a griliášem a přelité trochou másla. Bylo to jedna báseň! I Pepimu skořice zavoněla a stoloval s námi; žádných výzev netřeba.
Odpoledne jsme se pustili do výroby jitrnic. Místo střívek nám za základ posloužily trubky sešité z látky. Nadívali jsme je ovčím rounem, hotové svázali a opatřili špejlemi. Docela jsme si užili pěchování klacíkem i objevování vlastností vlny. Zanotovali jsme si k tomu lidovou Pes jitrničku sežral.
Ještě musím zmínit jednu pozoruhodnou událost: přišla se s námi seznámit sousedovic Eliška z 2.A. Hezky si s dětmi i se Španďou poklábosili a Růža s Marjánkou se od Elišky nechaly pořádně podrbat.
A pak už nám společný čas plyne opravdu pěkně. Děti si užívají namrzlých jehliček, obdivují je, hladí, ničí, olizují…..V lese tolik namrzlo není a my se nakonec rozhodujeme, že půjdeme rovnou do zázemí, kde tento týden není škola a užijeme si ohýnku a sluníčka.
Raf, se hodně statečně rozhodl, že donese na oheň velkou, smolnou a těžkou „třísku“. Byl opravdu cílevědomý a požádal o pomoc jen v jednom složitějším místě. Má můj obdiv, že to nevzdal!
Je opravdu nádherně mrazivo a oheň nás hřeje, děti si většinou opékají dobroty ke svačince. Žofka, která od nástupu do vlaku hlásí, že má buřtíka a že nikomu nedá, se hned po opečení shání po prkýnku a nožíku, aby kamarády spravedlivě podělila 🙂 Zoe trpělivě opeče své obvyklé veliké jablíčko a když už je z ohně vše pryč, rozhodneme se spálit hromadu maliní z poslední brigády. Kvido s Klárkou se nadšeně přidávají, zejména na Kvidovi je vidět, že je zvyklý pracovat s hráběmi a práci si pěkně rozvrhuje i usnadňuje, třeba tím, že si přitáhl vaničku a tam větve nandal, aby je k ohni jednoduše přiblížil.
Ostatní děti se sešli za malou jurtou a tam si v podstatě všichni dohromady hrají na rodinu. Později se k nim, do té doby ořezávající, jako pozorovatel přidal i Jonáš. Mára je zlý tatínek a Žofka, Šárka a Raf jsou miminka. Později se k nim přidává i Klárka a děti si vybudují na „koze“ na dřevo z přidaných prkýnek jesličky a někdo vždy hraje jezulátko. Společné hraní téměř celé skupinky jsem zatím ve školce asi nezažila. Dětem společný čas opravdu ladí, takže když přiveze před 12hodinou Hynek oběd, rozhodneme, že nejdříve se najíme a do jurty na předškolácké úkoly půjdeme až po něm.
Společnou práci jsme začali, jako už obvykle losováním masážních karet a společným lebeďením. Pro děti jsem na dneškek připravila nový typ úkolu a to ve dvojích vyprávění mini příběhu podle obrázků. Děti měli krátký čas na přípravu. Nezapojil se jen Kvido, který ale, když pochopil, že to není zkouška a že nic není špatně a může u toho být velká legrace, byl s námi v kroužku i když sám nic neříkal, byl hodně zapojení a oči mu jen hrály. Zato Jonáš byl statečný a příběh odvyprávěl sám. Mára ten se trošku styděl a byl docela rád, že to víc vzala iniciativní Klárka a Zoe se zase pěkně uměla prosadit i vedle upovídané Žofky. Šárka s Rafíkem začínají být už stabilním párem a pěkně se doplňovali a hezky oba mluvili.
Pak děti ještě zvádli jedno grafomotorické cvičení, oddechvou cestu labyrintem a docela těžké cvičení na zrakovou percepci.
Wáclav mezitím, co jsme byli v jurtě připravil potřebné na výrobu nového školkového krmítka. Bylo třeba měřit, řezat, sestavovat, zatloukat. Krmítko se dětem povedlo přenádherně. Na závěr školkového dne jsme jej pověsili a obešli i všechny naše další krmítka, aby jsme dosypaly krmení. Petra
