ŠKOLA EXPEDIČNÍ ČTVRTKY září až prosinec 2019

19.12.2019

Dnes se potkáváme v Dobřichovicích, čeká nás návštěva místního domova seniorů, kterým jsme se rozhodli zpříjemnit předvánoční čas zazpíváním hrstky písní a předáním přáníček. Domlouváme se, co budeme zpívat a musíme uznat, že politické písně ke stařečkům moc nepasují, tak z alternativních textů ponecháváme jen staré známé „hajdom hajdom tečka kom“ a jinak se s Káčiným doprovodem na kytaru pouštíme do klasických koled. Nejdříve zpíváme v přízemí pro ty, kteří se za námi vypravili podívat do sálu, a pak ještě repete v prvním a druhém patře, pro ty, kteří se nemohli hnout z postelí. Mnoho z nich je dojato a my s nimi, když vidíme, kolik „ležáků“ se škrábe na židličky na chodbách, aby nás lépe slyšeli a viděli.

Před domovem řešíme vážné téma, zda kluci stihnou docvičit divadlo na večerní besídku, chvilku se míjíme v požadavcích, ale nakonec se nám povede zaslechnout potřeby obou stran, emoce se uklidní a vymyslíme, jak stihnout upéct perníčky, které chceme na besídce prodat, abychom za utržené peníze mohli vyrazit do Techmanie (povedlo se, krásně se nám zaplatí cesta!) a přitom nechat kluky zkoušet. Vše klaplo, ještě tiskáme razítka na papírové pytlíky, vážíme stogramová balení, stužky, naplnit košíky a můžeme vyrazit do Řevnic.

5.12.2019

Ráno nás čeká parlament. Lucka má tentokrát připravenou změnu: po úvodním kolečku se rozdělujeme do skupinek, abychom si v menším počtu mohli snáze posvítit na téma, které většinu trápí, a to chování dětí k sobě navzájem. Vychází z toho moc zajímavé postřehy a nápady, jak si být navzájem větší oporou a méně se zlobit.

Naše skupina po parlamentu rychle mizí na vlak, jedeme do Dobřichovic, kde v domě dobro-družného cohousingu u Katy a Ondřeje chystáme přáníčka pro seniory a těsto na perníčky. Ještě rozpočítat náklady a už je čas frčet domů.

28.11.2019

Chtěli jsme zase vyrazit pořádně ven a dnešek je k tomu jako stvořený, takže vyrážíme směr Beroun a Tetín, odkud nás kroky vedou po stezce kolem kostela na vyhlídku za zříceninou hradu. Tam ve dvojicích zpracováváme křížovku na téma voda, učíme se, co je to kondenzace, že mrakům se říká oblaka a koloběh je jiným slovem cyklus.

Po svačině nás to táhne k Tetínskému vodopádu, klouže to a tak opatrně slézáme za pomoci řetězů. Již dříve jsem od Petra Vohryzky dostala echo, že roklí lze podél potoka projít až k řece a tak se vydáváme na průzkumnou výpravu, nacházíme přitažlivé skalky, puklinky a jeskyňky, zarostlé i méně zarostlé stezky a na jejich konci je skutečně průchod pod tratí a volný prostor u řeky, prosvícený sluncem a ohraničený mrtvou labutí.

Zahrajeme si krátkou strukturovanou honičku a jdeme najít místo oběda, takové, kde bude dobré si dát delší pauzu, vyplněnou bojováním kluků mezi sebou a holek s Ondřejem a různým poleháváním a jiným odpočinkem. Po pauze vyměřujeme 50 metrovou trať, abychom si letos podruhé zaběhali na čas a mohli se podívat, zda jsme se od minula zdokonalili či nikoliv. Většina se do toho opřela a nožky jen kmitaly!

Cestou do Srbska ještě jednou zastavujeme, abychom si zopakovali Kimovku a tentokrát už všichni chápou o co jde a skoro všichni se i snaží poctivě sami za sebe vzpomínat na dvacet čtyři předmětů, které dvě minuty sledovali, než se opět ukryly pod šátkem. Hodně dětí se od minula zlepšilo, vyměňujeme si i tipy, jak si předměty lépe zapamatovat.

Pak už jen chvilka na hřišti a hurá do vlaku a dom.

21.11.2019

Sychravý podzimní den nás provází cestou do Prahy a dál do litografické dílny Petra Korbeláře ve Zdibech. Úkol je jasný: zanechat každý svou stopu na společném „vesmírném“ díle a něco se přiučit o tom, jak pak pod rukou grafika za pomoci nikoliv čar a kouzel, ale kamene, gumy, různého potírání, mazání a přetírání vzniká Dílo. Prohlédli jsme si i spoustu děl jiných umělců, prozkoumali plácek před dílnou, kde to frčelo honička za házečkou a i na fotbálek došlo, oběd jsme si nechali dovézt a tisklo se a tisklo a výsledek stál za to! Tak jsme k němu každý hodil svůj autogram a Petr že ho ještě zašle do soutěže, nu, bereme a vy se těšte, brzy si budete mít co pověsit na zeď!

14.11.2019

Dnes si hrajeme na 17. listopad 1989. Po družinách dostáváme složku s fotografiemi míst, která máme navštívit, a ruličky, které na těch místech rozbalíme, abychom se dozvěděli, co se tam přesně odehrálo. Nejnáročnější je asi samotný začátek. Jak zjistit, co na fotce je, abychom věděli, kam vyrazit? Každá parta si poradila po svém. Citrón tým se ptá okolojdoucích, zatímco Hugo se zaradoval, že si s sebou na čtení nevzal Garfielda, ale ilustrovanou encyklopedii našich dějin 20. století a ke slovu Albertov se nejprve dočteme v ní a pak si na informacích necháváme říct, kudy se tam nejrychleji dostaneme.

Skupinky plánují cestu, snaží se zorientovat, průvodci jdeme s nimi tentokrát opravdu jen jako doprovod. Bezejmenní jsou na Albertově první, foto před pamětní deskou, spočítat malé albertovské schody a svačinka. Cestou na Vyšehrad potkáváme Citróny. Slavín najdeme rychle, Máchův hrob také, další rulička a ještě okoukneme, kolik dalších slavných osob dokážeme poznat.

Přes odpočinek na hřišti na Výtoni pak vyrážíme po nábřeží k mostu 1. máje a kolem Srdce pro Václava Havla po Národní až k pamětní desce. Pak rychle do Countrylifu na polévku (byli tam z nás nadšení, evidentně jsou místa, kde děti z lesa vidí moc rádi) a zpět na Národní do Akademie věd na výstavu o včelách a další vědecké hrátky. Ochutnáváme med, máváme křídly a sbíráme nektar, vyzkoušíme si vytáčení medu, prohlédneme plástve a dozvíme spoustu informací od nadšeného pana včelaře.

Cestou na vlak ještě pozdravíme Václavské náměstí a připomeneme si, kteří slavní zpěváci tu v revoluční době zpívali hymnu a už zase nasedáme na vlak domů. Pěkný den to byl, plný svobody a demokracie, za kterou jsme vděčni!

7.11.2019

Je potřeba připravit kostýmy a velkou sekyru na Sametové posvícení, vyrážíme proto obě čtvrteční skupiny do holešovické tržnice. Začínáme parlamentem v tomto poněkud specifickém prostředí, není to nejlepší místo pro dobrou koncentraci, ale zvládneme to. Pak už se s Josefínou tvoří, s Eliškou vymýšlí choreografie, pauzu strávíme na stezce podél vody, k obědu pak hromada palačinek, kterých ale nikdy není dost a fronta na ně je nekonečná. Den je rychle naplněn, vše jsme stihli, ještě poslední dvě desítky minut na parkourovém spotu na Vltavské, někdo skáče, až kotníky bolí, někdo si zpívá, až se hory zelenají, a pak metrem šup, abychom to nádherně do poslední využité minuty stihli na vlak.

24.10.2019

Vyrážíme z Černošic-Mokropes v neutuchajícím nadšení. Jak se cyklostezka blíží, děti zrychlují, nejraději už by jely. Dnes jsme se totiž rozhodli vyrazit na výlet na koloběžkách, bruslích a skateboardech a je to skutečně lákavý program. Většina holek má brusle, nejstarší kluci skaty, zbytku budeme připomínat, že se mají odrážet i druhou nohou.

Cesta je poklidná a nenáročná, za chvilku se všem jede dobře, jen Miu jsme zbavily batohu a už má těžiště pod kontrolou a nemusí tak zblízka kontrolovat povrch stezky. Kousek před Dobřichovicemi si dáváme svačinu a Setonovu paměťovou hru, pak pokračujeme. Zatímco část dětí z Ondřejem jde zajistit oběd, ostatní jezdí tam a zase zpátky podél Berounky v blízkosti dobřichovické lávky. Ještě před obědem chceme zajet až do Let a zpět, nicméně Anežka ztratila šroubek od brusle a tak si místo toho hrajeme na Popelky a hledáme dvě maličké částečky v kupičkách listí podél stezky. Už jsem to chtěla zabalit, že máme smůlu, když tu se oba kousky objevily, sláva!

Už je tak akorát čas vyrazit na oběd, takže jdeme do kavárny na polévku. Zbytek odpoledne trávíme na hřišti, je krásně, kluci a holky jsou brzy zabraní do hry a úplně spokojení. Pak necháváme většinu koloběžek v domě, kam se o víkendu nastěhuje Katy, a pomalu vyrážíme na vlak.

Pro velký úspěch si na jaře dáme repete!

17.10.2019

Dnešní krásný den zahajujeme v Dobřichovicích, odkud nás čeká cesta po modré nahoru Ke Šraňku a pak dál až do zázemí. Čekání na Juru, kterému ujel vlak, si krátíme hrou na „kuk“ a „baf“, děti se lekají, až z toho padají z laviček.

Jakmile opustíme hranici města, parkujeme u studánky a věnujeme pozornost slíbenému tématu rozdělení družin. Ne každý má možnost zkoušet si prvky demokratického rozhodování tak často, před měsícem jsme družiny vytvořili a už jsou tady první pokusy o změnu, nu rozhodli jsme se nicméně, že pro ten cvik i pocit všestranné spokojenosti do toho půjdeme. Výsledkem je „Citrón tým“ ve složení Máťa, Jura, Vojta, Vláďa, Áňa, Anežka a Julča a „Bezejmenní“ ve složení Rozárka, Žofka, Beri, Tammy, Maruška, Hugo, Nathan, Mia, Marcel a Tonda. Rozdíly v počtu prý dorovná „zralost“, uvidíme, jakou trvanlivost tato sestava bude mít 😉

Pokračujeme do kopce, povídáme o tématech vážných i nevážných, svačíme, obědváme, skáčeme z hromady klád, je nám dobře. Na rovince na vršku hrajeme hru na lišky a jezevce, kdy lišky honí jezevce vždy, když je na zadané tvrzení odpověď „ano“ a naopak jezevci honí lišky, když je tvrzení lživé, a tak si procvičujeme znalosti o lese a vodě. Pak ještě shlédneme dvě videa o tom, jaký přírodní povrch zadržuje nejvíce vody a jak zásahy do krajiny ovlivňují její vysoušení, koukáme se na možnosti, co se s tím dá dělat a slibujeme si, že si někdy příště vyzkoušíme i nějaké pokusy.

A pak už jen pár kiláčků z kopce do zázemí, kde nás po pauzičce čeká poradní kruh s rodiči, na kterém řešíme sladkosti ve škole, nadržování holkám a Sametové posvícení. Radostně pozorujeme, jak se více a více dětí zapojuje do tohoto způsobu rozhodování a diskutování a blaží nás u srdce naše vzájemné naladění a propojení. Díky moc všem zúčastněným!

10.10.2019

Tentokrát vyrážíme ze Smíchovského nádraží a protože výstava v Letohrádku královny Anny je otevřena až od 10 hodin, zastavujeme se nejprve na hřišti v Kinského zahradě, kde dáváme prostor fyzickým potřebám a volné hře. Expediční skupina pak jako první vyráží tramvají na Malostranské náměstí, nad kterým pak kousek v ústraní děláme ranní kruh a sdělujeme si, co nás dnes čeká. Také si dáváme za úkol sledovat cestou přes Pražský hrad, co zajímavého objevíme. Někdo si všímá hlavně toho, co kde leží na chodníku, jiní se stíhají podívat na sgrafitová psaníčka hradních paláců, secesní výzdobu domů v podhradí či různá domovní znamení. Na hradě zdravíme standartu (kéž by pravda zvítězila), pozorujeme střechy a věže a snažíme se identifikovat, co známe: Národní divadlo, svatého Petra a Pavla na Vyšehradě, žižkovský vysílač, Hlavní nádraží, svatou Ludmilu na Míráku i mrakodrapy na Pankráci.

Hradem samotným se moc nezdržujeme a pokračujeme k letohrádku. Výstavu fotografií k výročí sametové revoluce zahajujeme povídáním vedle instalace berlínské zdi o tom, jaké to bylo žít v nesvobodě. Přidává se k nám Zdeňka, takže na výstavě mají děti k ruce tři dospěláky, se kterými se každý dle své kapacity může pohroužit do atmosféry  podzimu 1989. Vodní děla, obušky, placky Občanského fóra a radost ze šťastného konce, to vše nám přináší emoce, dětem naštěstí jen jako ševelení z nějakého vzdáleného potůčku, jedním uchem dovnitř, druhým ven, nicméně rozumějí tomu myslím o poznání více, než si myslí důchodkyně v kustodním dozoru, která kroutí hlavou nad tím, že tam bereme takhle malé děti. Těžko říci, v kolika letech začala její výchova k demokracii.

Po výstavě je opět chvilka na hřiště, komu nestačí drobný déšť, nemůže se ubránit ještě lákavému mlžítku, a pak už tramvají k Břevnovskému kláštěru. V Břevnovském pivovaru dostáváme oběd, který pro nás připravila Lucia Lerchová a pak je na řadě výklad o výrobě piva od Matouškova dědečka. Ukáže nám i veliké nádoby, kde se pivo vaří a dále upravuje, tyče, na kterých tradičně rostl chmel a ochotně odpovídá na dotazy našich školáků.

Dáváme si krátkou pauzu v kláštěrních zahradách, přejeme Žofce R. a Rozárce T. k dnešním narozeninám a pak se zase oddělujeme od druhé čtvrteční skupiny a jako správná expediční parta vyrážíme na pěší cestu na vlak. Kráčíme přes Břevnov, Ladronku, Spiritku až k Petřínským sadům, kde zahradou Kinských dorážíme zpět na tramvaj u Švandova divadla. Děti si v malých skupinkách povídají, podzimní slunko nám suší bundy i hřeje tváře, nožky už pobolívají a všichni se těšíme na zasloužený odpočinek.

3.10.2019

Z nádraží dnes vyrážíme do zázemí, neboť nás zase po měsíci čeká parlament. V jeho úvodu si vysvětlujeme, proč je vlastně letos tak často a naladěni na společnou notu pak probíráme sázení stromků, krmení zvířátek, vaření a vůbec jezení masa, nadržování holkám a další důležitá témata. Jednáme s krátkou přestávkou až do půl dvanácté a pak se za mírného deště skoro všichni pouští do fotbalu. Prší více a zase méně a zase více, Katy vaří kuskus, ať máme něco teplého do bříška, a domlouvá se školkovými průvodci, zda si stihneme dát oběd v tee-pee, než dorazí školkáčci, ať máme střechu nad hlavou. Ke kuskusu každý vyndavá, co přinesl na dnešní piknik, takže je z toho zase pořádný dlabanec, jehož výhodou je, že si každý dá něco, co mu opravdu chutná. Moc děkujeme všem rodičům za tuto podporu, již brzy nastane čas, kdy budeme chodit na teplé jídlo do restaurací a ušetřené peníze se nám budou hodit.

S plnými bříšky vyrážíme za houstnoucího deště do lesa. Cílem jsou tentokrát jen turistické přístřešky na zpevněné cestě nad roklí, kde má každá družina v jednom z nich řešit morseovku. Nejprve však musíme vyřešit stížnost na rozdělení družin, je to téma palčivé, nakonec se domlouváme, že bude potřebovat nějaký lepší čas a prostor a vrátíme se k němu pořádně za čtrnáct dní, když příští týden budeme na expedici v Praze. A pak už tedy morseovka, kluci a holky trénují krátké a dlouhé slabiky, přiřazují znaky ke slovům, zkouší porozumět tabulce, která pomáhá luštění, což se ne vždy podaří a možná by nebylo špatné se na to ještě doma podívat, kdo porozumí, může mít výhody v dalších týdnech! Šifrování totiž vyšlo jako jedno ze stěžejních témat v dotazníčcích ze začátku roku, takže se k němu budeme pravidelně vracet.

Po nové zpevněné cestě pak pokračujeme až na staré svačinkové místo a pak na nádraží. Cestou nás zaráží to, co už jsme několikrát komentovali za sucha: způsob, kterým je podél nové cesty z lesa důmyslně odváděna voda, místo, aby si ji les mohl uchovat pro vlastní i náš prospěch. Jsme z toho rozladěni a roste v nás chuť s tím něco dělat. Myslím, že i na to bude vhodný čas za čtrnáct dní, ať jen nelomíme rukama nad nesmyslností světa, ale přiložíme je k dílu a zkusíme něco změnit!

19.9. 2019

Ondřeje dnes zastoupil Petr „Zlatohlávek“ a vypravili jsme se s ním ze Srbska přes Bubovické vodopády směrem na Sv. Jana pod Skalou. V plánu bylo opravdové putování, tedy s cílem jít. Víte, že ze studií vyplývá, že chůze má významný vliv na rozvoj mozku, zejména pak paměti? Kdo se 3x týdně alespoň 45 minut středně náročně pohybuje, tomu nezanedbatelně roste šedá hmota mozková a hippocampus a s nimi schopnost myslet a pamatovat si! Takže my dnes putujeme, povídáme si, objevujeme svět, je nám přitom dobře a ještě děláme hodně pro naše kognitivní schopnosti 😉 Petr navíc přivál nádech školkových putovních výprav, starší kluci jej obletují, vzpomínají, lezou na skalky a do jeskyní, jako když byli školkáčci, no a s nimi i všichni ostatní, protože na věku nezáleží, skalky a jeskyňky jsou zajímavé vždy a všude! U toho si jen tak mimochodem ukazujeme zajímavé kytičky a vůbec co se nám kde líbí, a hrajeme kimovku, protože když už se nám paměť pohybem tak zlepšuje, tak ji musíme také vyzkoušet. Den utíká, kilometry ubíhají, pro jistotu přeci jen trochu přehodnocujeme cíl a o maličko zkracujeme cestu, abychom na pohodu došli na vlak. Jsme unavení a spokojení po krásném baboletně frišném dni v lese a v dobré společnosti.

12.9.2019

Dnes nás všechny čeká přespávačka, takže ráno házíme spacáky a karimatky Káče do auta a s větší lehkostí vyrážíme směr brdské lesy. Plánovaná fabiánova stezka nám nakonec nekápla do noty, tak volíme cestu „po modré“ a pomalu stoupáme k dnešní první zastávce, kde si v mechových polštářcích a šiškových záplavách dopřáváme šifrovačku. Děti luští mřížku, text pozpátku i obpísmenko a pak si užívají šiškové bitvy a všemožných terénních výzev lákajících k přeskakování, honění či tvoření.

Stoupáme dál a najednou je tu čas oběda. Letošní první piknik je velkolepý, dopřáváme si každý dle svých preferencí a všichni jsme spokojení, jen palačinek by se samozřejmě snědlo i více, byly báječné! Dali jsme si je na Rozárčinu počest a zazpívali jí k tomu „hodně štěstí zdraví“ a popřáli jsme i Marušce a Mie k svátku.

Pak se stavíme do kruhu zády k sobě a s kreslicí potřebou a čtvrtkou v ruce vyrážíme pozorovat přírodu. Po minutě nás zastaví píšťalka, abychom každý v nejbližším okolí sledovali život v lese a případně z něj něco zachytili na poskytnutý papír. Při povídání v následném kolečku se ukazuje, že dvacet minut, které jsme si na to dali, je pro většinu krátký čas, málokdo se nudil a dokázali bychom se kochat, rozjímat a tvořit mnohem déle – někdy zopakujeme!

Z další volné hry v lese a stavění domečku z klacků nás pak pomalu odlákává Ondřej s jeho výzvou: skokem snožmo z místa. Nejdříve skáče pár nadšenců, ale brzy se přidávají skoro všichni a lámeme rekordy, největší lamačkou se ukázala být Rózi, ač předtím urputně trvala na tom, že s námi sportovat nebude. Inu, vyplatí se odvážně vstoupit do neznámých vod!

Díky tomu, že všichni přespávají, jsme si mohli dnešek o pár desítek minut prodloužit, ale už je stejně čas na cestu do zázemí. Jak to šlo nahoru pomaleji, tak dolů už se skutálíme raz dva a o tom, co následovalo, třeba zase někdo jiný, mne nakonec odvelely rodičovské povinnosti.

5.9.2019

Expediční skupinu letos tvoří silná parta druháků a starších, půl napůl děti z loňska a noví expedičníci. Nové je i to, že nás letos naprostá většina jezdí z Prahy, čekají nás tedy intenzivní společné chvilky cestování. Tak jsme si hned zavčasu ujasnili, že ve vlaku budeme sedět co nejvíc pohromadě, ideálně zůstaneme po celou dobu na svém místě a tu hromadu energie, která by z nás chtěla tryskat ven všemi směry ovládneme a uvolníme až na místech pro to vhodnějších. Dnes hlásím, že splněno.

Hned na nádraží jsme se přivítali kruhem z palců „raz -dva – tři- ahoj!“ a vysvětlili si první záměr dnešního dne: rozdělit se do dvou družin, které budeme tu a tam využívat. Nebylo to ale jenom tak. Bylo potřeba, aby družiny byly v mnoha ohledech vyrovnané. A aby s výsledkem byli všichni spokojeni. Došli jsme na staré svačinkové místo a tam to začalo: nastavila jsem odpočítávání na dvacet minut a nechali jsme kluky a holky svému osudu.

Byla to z odstupu náramná podívaná. Na počátku legrácky, štengrování a silné emoce, pak to najednou zavřelo a získalo nový tvar vyjednávání a ohledů na názor všech, a pak to ještě jednou zabublalo a minutu před koncem před námi stály dvě družiny, které, jak ukázala následná reflexe, byly nejen od prvního i druhého pohledu vyrovnané, ale navíc byli všichni zúčastnění s výsledkem spokojeni. Klobouk dolů, byl to úkol, nad kterým by se zapotila i parta dospěláků a naši (vaši) školáci si s ním skvěle poradili. Pokud si dobře pamatuju (spěchali jsme pak na parlament a dnes ještě s družinami nepracovali, tak snad to mé oko dobře pochytilo), tak jednu družinu tvoří Žofka, Julča, Beri, Nathan, Mia, Jura, Marcel a Hugo a druhou Tonda, Vojta, Tammi, Maruška, Rózi, Máťa, Vládík a Anežka. Ano, školáci při rozdělování mysleli i na Anežku a Vládíka, kteří nám dnes chyběli a těšíme se na ně za týden, mají tu své místo! Názvy družinek jistě brzy vzniknou, pochlubíme se.

Cestou do zázemí jsme narazili na téma odvodňování lesů (ono si toho na této nově vyrovnané a kanálky precizně opatřené části fabiánovy stezky nešlo nevšimnout) a tak jsme zapálili první společnou jiskřičku chuti nějak té přírodě pomoci, což je motor, který jak se později ukáže, bude možná pro naši expediční skupinu dost typický.

Parlament byl dneska hlavně o seznámení všech nováčků s pravidly, ke kterým pak děti vytvářely piktogramy, aby se nám všem dobře pamatovala. Pro některé z nás nebylo snadné udržet tento záměr a tak se nám tam opět chtěla zasévat témata typu zkřížené ruce, sladkosti a dýňová polévka, ale moudré vedení Lucky a Gábiny nám vždy připomnělo, že všechny tyhle důležité věci necháme na příště, kdy na ně bude prostor. Parlamenty dětí budou probíhat každý první čtvrtek v měsíci hned ráno po příjezdu do Řevnic, kdy je ve škole nejvíce školáků.

O přestávce a po obědě zbyla chvilka na fotbálek či proběhnutí v lese a pak už jsme se vydali na zpevněnou cestu ke studánce. Zde jsem s dětmi prošla „dotazníček“ čemu se chtějí věnovat a v čem se rozvíjet v tomto školním roce a každý si u toho vybarvoval smajlíky podle toho, zda je téma zaujalo málo, středně a nebo maximálně. Cílem je vytvořit každému ze školáků prostor pro individuální rozvoj a mít nějaký nástroj, díky kterému můžeme sledovat, zda se tento prostor naplňuje. Pak jsem si kluky a holky brala jednoho po druhém, prošla s nimi jejich odpovědi, dotázala se, které jsou ty top věci, které mají zájem rozvíjet, udělala si kopii pro průvodcovské potřeby a nalepili jsme dotazník do expedičních deníků. Ondřej zatím s ostatními odměřil na cestě trasu padesáti metrů a se stopkami v ruce jim měřil čas v běhu na tuto vzdálenost. Předem jsme totiž odhadli a v dotazníčcích se jasně potvrdilo, že velkým cílem této skupiny bude zlepšovat svou fyzickou zdatnost. Tak uvidíme, jak se v průběhu roku bude nejen ta padesátka zlepšovat. Máme v plánu ten rozvoj pojmout celostně, takže brzy dojde i na jiné než sportovní zaměření.

Pokud bych měla výsledky z dotazníčků nějak shrnout, tak největší nadšení a odhodlání vyvolala napříč skupinou témata šifrování, ochrana přírody, sport a rukodělné činnosti. Žasnu nad tím, jak celistvý rozvoj osobnosti to pokrývá: něco k nakrmení hlavy, něco k nakrmení ducha, porce pro celé tělo a další pro práci rukama a rozvoj tvořivosti. To vše v kabátku „výprav za dobrodružstvím“ a prozkoumávání našich talentů a darů. Naprosto to předčilo má očekávání a nemůžu se dočkat dalšího společného čtvrtku. Šifrovat začneme možná už ve vlaku 😉

 

Napsat komentář