V září ŠKOLKA zazáří! 2019
Sokolíci
Poslední středu v září nahradila Míšu Petra B. a i díky školnímu výletu se tentokrát sešlo pouze dvanáct sokolíků. Už na nádraží nás chytil poměrně silný déšť,ale co ten zmůže proti pláštěnkám, nepromokavým bundám a dobré náladě. Petra si musela zakoupit deštník v srbskémém obchůdku, my jsme na ní zatím počkali pod obrovským deštníkem, který vytvořila stará vrba ze svých větví. Podél téměř suchého bubovického potůčku na nás hudrovali krocani, vrkali chovní holuby a slepice o sobě daly vědět vajíčkem sneseným mimo jejich zahrádku. Velkou radost nám udělala řada lísek, kde jsme si nasbírali slušnou řádku oříšků, a pak už jsme svižnějším tempem směřovali na starý lom Chlum, abychom na svačinku mohli využít kvůli dešti sucho jedné z jeskyň. Po sváče se začala obloha protrhávat, občas prosvitlo i slunko, tak jsme nechali batohy v jeskyňce a dlouho si hráli poblíž
s kameny
. Věže, domečky, klouzačky pro oříšky, rozbíjení kamenů na krystalické kousky atd. Pak jsme se ještě přesunuli na oběd na nejnižší místo lomu, kde jsme kdysi se sokolíky viděli natáčet pohádku s princeznou. Cestou zpátky jsme minuly ještě dvě další jeskyně a roklinkou se dostali k Berounce. U tradiční zastávky raftů se děti rozpomněly na nedávné horké letní dny, ale na koupání už to není. Na hřišti před nádražím se to líbí všem a nám na něj chvilka vyzbyla. Petr
Veverky 27.9.
Vypadalo to, že účast bude hojná, ale na nádraží v Řevnicích se v pátek sešlo jen sedm statečných. Na náhradu si k nám zaskočil Mára, ze stálé party přišli Pepan, Šíma, Honzík a Vincent, z holek Žofi a Anežka.
Vydali jsme se novou zástavbou kolem tobogánu, kde jsme si dali první pauzičku. Byl oblačný teplý den, a tak děti lákala nejen klouzačka, ale i osvěžení v korýtku s vodou.
Pak už jsme stoupali nahoru k lesu – tam jsme se nasvačili. Milan udělal všem zájemcům instruktáž ve stromolezení, dohodli jsme si zásady bezpečnosti. A vesele se lezlo ve větvích. Taky jsme vyzdobili Michaelskou korunu tím, co kdo v lese našel. Starší děti vyřezávaly, mladší kluky zase zaujal kořenový systém borovice. Trochu přitom provzdušnili zem u stromu, kudy se napříště líp vsákne vláha. Pak už jsme přes rokli pospíšili do zázemí, abychom se nachystali na cestu za jablíčkem.
Červený pláštík oblékám
hned na cestu se dám.
Odvážně přemůžu draka
jsem statečný, nebudu plakat.
Každý rytíř i rytířka dostali od sv. Michaela korunu, pláštík a nádherný dřevěný meč, který ve své dílně vyrobil Milan. Pořadí rytířů měl určit los, ale nakonec si děti střihly. Nejdřív se vypravily ke Čtyřdubu holky. Anežka se napoprvé vrátila s prázdnou a musela si počkat na druhý pokus. Žofka vítězně donesla první jablíčko. Po Žofi se vydal na cestu Vincek, ale za chvilku byl zpátky bez jablíčka. Byla řada na Pepánkovi. Ten odvážně vyrazil za zvuku flétny a brzy vyšel z lesa s velkým úsměvem a hned dvěma jablíčky! Kamarádsky se rozdělil s Vincikem. Dalším statečným rytířem byl Mára, kterému drak dokonce přišel legrační. Dál vyzkoušeli svou odvahu Honzík a po něm Šíma – oba se vrátili s nepořízenou. Teď přišla očekávaná chvíle pro všechny, kdo ještě byli bez jablíčka. Vydali se na cestu společně, a tak po strachu nebylo ani památky. Strašidelné zvíře nejdřív shodili ze stromu a pak se do něj oblékli a šinuli si to od lesa k maringotce. K pobavení všech se po louce roztančil asi desetinohý jelen. Když se jelen dosyta vytancoval, uložil se zase ke spánku a my jsme se šli posilnit obědem. Dita nám uvařila skvělou čočkovou polévku po indicku.
Odpoledne jsme se usadili na kraji lesa a poslouchali Milanovu pohádka o dracích a dračí síle. Slunce nás hřálo, odpočívalo se hezky, jen fantazie zase pracovala na plné obrátky. V dětech doznívaly zážitky z cesty odvahy.
Slunce je štítem Michaela,
temnotu přemáhá kopím světla.
Po pohádce jsme se stihli ještě párkrát zhoupnout a byl čas vyrazit domů. Lucie M.
Vážky září 2019
Poprvé od začátku roku se setkáváme v plném počtu 16. Skupinku posílila Amálka, která sice na nádraží celkem dost plakala a nechtěla se pustit maminky, ale během cesty se nechala zaujmout a tak trochu začala zapomínat, že se jí stýská a po chvíli, už s ostatními dětmi sbírala oříšky. Sice se během dne potřebovala hooodně držet dospělé ruky, ale byli i chvilky, kdy si jen tak byla sama za sebe. Také byl s námi nováček Kaši, který nastoupil do vlaku ve Všenorech, mamka mu jen zamávala a on zvládl napoprvé celou školku sám, sice při hrách spíše jako pozorovatel, ale spokojeně. Jasmínka byla chvíli opět rozčilená, že nejsou předškoláci, ale pak se našla s Bohdánkem a měli spousty her, někdy sami na „rodinu“ Bohdánek: „tady jsem ti ulovil kachnu, na upeč ji.“ Jasmínka „díky, tak dobře.“ Nebo se k nim přidal Petřík a to byli zase ozbrojená jednotka, která nastolovala pořádek. Zosia se překvapivě dnes našla se skoroškolačkou Klárkou a měli spolu spoustu her a vtípků a byla legrace i slzičky, když Zoška spadla.
Dorka je šéf skupinky holčiček ŽofkyV. – ta je jí obvzláště oddaná, Miládky a Šárky – holky si propojovali batohy, aby byly „jako pták“ a mohly spolu letět a užívaly si, že jsou. Pippa a Rozárka se přidávali tam, kde je někdo, nebo něco zaujalo a pěkně si pluli školkovým dnem. Zoe si byla dnes zase trochu víc jen sama pro sebe, ale vyprávěla holkám vtip a bedlivě poslouchala další vyprávěný. Žofka s Márou a někdy Šárkou, jsou zaběhnutá dvojka/trojka, kdy někdy lumpačí a jindy rozumují a vypráví si, co a jak.
A co jsme dnes vlastně dělali? Tak za prvé sbírali oříšky, nějaké ty vlašské, ale spíše lískové. Ušli jsme celkem dlouhou trasu, protože jsme to vzali až ke školce „Na dvorečku“, kde jsme se nasvačili, polezli po stromech a dosyta se houpali na operativně vyrobených lanových houpačkách. A pak jsme se vydali Fabiánovou stezkou do zázemí na výborný oběd od Katky – pečené brambory a řepa, salátek z vařené mrkvičky a fazolí, domácí omáčky Ajvar, nebo tvarohová. Mňam. Pak si děti pohráli na pískovišti, nebo malovali. A před koncem jsme ještě stihli natřít náš totem na barvu vody – modrozelenou, na kterou až uschne namalujeme vážky. Bylo krásné, teplé podzimní počasí a děti byli báječné. Petra
Veverky 20.9.
V jasném svěžím ránu se nás sešlo celkem 13, deset kluků a tři holčičky. Shodli jsme se, že do zázemí nebudeme spěchat, ale užijeme si slunečný den putováním. V soustředěném útvaru jsme přešli hlavní a potom už jsme se trochu rozvolnili při chůzi klidnými ulicemi. (Nacvičování přesunu městem zdárně pokračuje.)
Cestou jsme potkali několik ořešáků, které jsme nemohli minout jen tak. Milan ořechy sestřeloval lanem, někdy smyčka uvízla ve větvích a ze stromu se snesla ořechová sprška. Sbírali jsme, louskali a ochutnávali, ukázalo se, že děti si umí krásně pomáhat a dělit se o kořist.
Lano přišlo vhod i při rychlém přetahovacím klání, než byl čas vyrazit dál. Zástavbou jsme prošli do Tyršovky a za rohem už nás vítala prosluněná stráň a vedle pastvina se stádečkem krav a koní. Parádní svačinkové místo, díky Žofi! Na stráni jsme se pořádně občerstvili a kdo chtěl, vylezl po žebříku na strom a rozhlédl se do kraje. Taky se střílelo šiškami na terč, který potom Jeník ochutnával. Dali jsme si ranní kruh s písničkou a hlavně propojením nás všech. No a zvědaví koníci si tu veverčí smečku přišli zblízka prohlídnout.
S batůžky na zádech jsme vyrazili loukou nahoru pod les a pak výš a výš až na Fabiánovu stezku. Klacky, kterými se kluci cestou vybavili, se vymkly kontrole majitelů, a tak bylo potřeba je vrátit lesu. Trochu jsme procvičili rovnováhu při chůzi po kládách a zbytek nahromaděné energie jsme vypustili při cvičení na hrazdě pod Milanovým vedením. Pak už roklí hurá na oběd, který uvařila Terezka.
Odpoledne jsme se dali do tvoření z domácí modelíny (těsta), které nám zbylo po Klubíčku. Žluto-oranžové a hnědé těsto rozzářily šípky nebo jeřabiny a ozdobily čepičky ze žaludů. Děti modelování moc bavilo. Potom už jen rychle poklidit a vyrazit na vlak a domů! Lucie M.
Orlíci 16.9.
Za Petru dnes zaskočila Lucka, průvodkyně středečních Volalavek. Byl nás skoro plný počet a protože bylo hezky, vypravili jsme se k Berounce. U řeky jsme viděli několik ledňáčků, spousty racků a volavek. Jedna před námi na mělčině dokonce ulovila velkou rybu, kterou se snažila pěkně dlouho polknout, až s ní nakonec odletěla kamsi na ostrov. Posvačili jsme na kamenité pláži a prošli kolem řeky až k ústíNezabudického potoka.A dále jeho údolím přes park a hřiště do lesa. V parku jsme si nasbírali spousty vlašských oříšků. Do zázemí jsme dorazili rovnou na oběd a pochvalovali si, jak velkou trasu jsme všichni zvládli. Po obědě jsme si odpočinuli s pohádkou a písničkami. Byl to vlastní první den, kdy s námi nebyl nikdo z rodičů. Naše parta se sceluje a sílí.
Španďa
Veverky 13.9.
Ráno nás slunce mile šimralo přes okýnko vlaku. Bylo jasné, že Veverky čeká teplý slunečný den. K tomu Gabík s Toničkou přistoupili na Smíchově v námořnických tričkách – o programu bylo rozhodnuto.Vyrazili jsme k Berounce.
Devět statečných námořníků zkraje podpořili ještě dva tatínkové, Peťan od Pepana a Jirka od Honzíka. Hladce jsme se propletli ulicemi až k louce u řeky a rozložili celtu, vybalili svačinky. Děti už ale lákala řeka. Postupně jsme odkládali boty a oblečení, až z půlky námořnictva byli naháčové. Proběhlo házení placáků, lov mušlí, pozorování volavek a racků, kachen, rybek a rybiček. Když jsme důkladně prozkoumali břeh, vydali jsme se po kluzkých kamenech proti proudu. Travnatý ostrov zval kluky i holky k rozličným objevům a dobrodružstvím. Potápěli jsme loď a pak ji zas zachraňovali z hlubin. U břehu se trochu zpívalo a hrálo na flétnu. Pepu, Toničku a Gabíka flétna zaujala a zkoušeli si fouknout; na slunci se zatím sušila mokrá kaťata a trička. Taky Žofi se natáhla na celtě a vyhřívala se. Blížila se kvapem jedenáctá hodina, a tak byl čas opustit řeku a vyrazit do zázemí.
Prošli jsme to cyklostezkou podél Berounky až k mostu, za ním jsme si dali houpací a ořechovou pauzu. Milan vylezl do koruny ořešáku a pořádně zatřásl. Ta zelená sprška vykouzlila mnoho radostných úsměvů. Úlovek jsme dali do kapes a toren a pokračovali dál a výš až k lesu. Nožičky už trochu pobolívaly, batohy na zádech tížily, ale zdárně jsme překonali nepohodlí a včas dorazili k obědu.
V teplém odpoledni jsme odpočívali při hrách u lesa a na písku, Žofka a Vincent s Milanem vyřezávali, Toničce bylo zase do zpěvu.
Jenom vodníka z Berounky jsme si stihli nakreslit až v elefantu. Byl to parádní a na zážitky bohatý den.
Lucie
 |
OdpovědětPřeposlat
|
Veverky 6.9.
V pátek u vlaku ještě ukáplo pár slziček, brzy ale bylo po pláči. Sešlo se celkem 14 dětí, z toho tři Šimonové, takže každý třetí kluk byl Šimon! V kruhu jsme si zazpívali písničku se jmény, a tak se seznámili se všemi nováčky. Chvilku přitom trvalo, než se nám podařilo kruh propojit. Pak už jsme zamávali maminkám a tátům a vyrazili přes město. (Z rodičů se s námi vypravil nahoru jen táta Leontýnky.)
Prokličkovali jsme rozkopaným nádražím a zamířili bezpečnou cestou proti proudu potoka. Někdo procházel vyschlým korytem až na svačinkové místo u klouzačky, někdo to vzal po asfaltu. Občerstvili jsme se a trochu si pohráli. Po sváče jsme stoupali dál směrem k zázemí. Kdo byl v holinách, šel zas kamenným korytem, kde už teklo trochu vody. Jeníka voda zlákala – zamířil do tůňky a nabral si do holin. Naštěstí měl náhradní botky v batohu, rychle se přezul, vyždímal nohavice a šlo se dál. Za mostkem jsme míjeli lísku a nasbírali jsme si první letošní oříšky. Nejhbitější sběračkou byla Tonička. V rokli se s námi o oříšky podělila a všechny Veverky si pochutnaly. Pak už jsme to vzali svižněji do zázemí, prošli jsme Wáclavovou branou a pozdravili se s duchy lesa.
Po obědě a pohádce byl chvíli čas na kreslení voskovými bločky. Vyzkoušeli jsme si techniku frotáže. Ve stínu u lesa jsme rozprostřeli plátno a kreslili pro změnu fixami na textil. Žofka a Šimon D. se sami podepsali, starší děti zkoušely napsat iniciálu. Z obrázků a obkreslených rukou vznikla krásná veverčí vlajka. Jenda při tom stihl pomalovat černou voskovkou půl stolu. Se Šímou došli pro hadr a stolek zase utřeli a vyčistili. Šimon s Jeníkem jsou velcí kámoši a taky parťáci do nepohody.
Byl vrchem čas vyrazit na nádraží. Krásně jsme si protáhli nohy a procvičili chůzi ve dvojicích. A měli jsme to na vlak akorát. Díky Veverkám za vydařený den!
Lucie
Vážky – září 2019
Dnes se nás ráno sešlo 13 a z toho jen 2 kluci Bohdánek a Jonáš, oba předškoláci, oba spíše jemnějšího ražení a oba se speciálním vztahem k Madlence, která u nás byla dnes na náhradě – je to malá, holčička, co právě nastoupila do školky. Kde to už zvládá sama a je moc pěkně samostatná. Na všem, co je třeba se domluví, hraje si s dětmi, nebo i sama, když je zrovna chvilka, tak si zazpívá. A kluci, zatímco Bohdánek byl nadšený, že je ve skupince holčička podobná jeho sestřičce a náležitě si užíval všechno to řádění, až to odpoledne vypadalo, že snad ani nedojdeme na vlak. Tak Jonáš dnes potřeboval, aby vše běželo „jak na drátku“ a nebylo třeba o někoho pečovat, na někoho čekat a vůbec se domlouvat.
V ranním kruhu jsme zjistili, že všichni známe jména všech dětí ve skupince a že se dětem vůbec nechtělo vstávat, natož do školky, ale všichni se u toho chechtali, tak jsme se rozhodli pro cestu za sluníčkem a bylo nám fajn. Protože záhy jsme potkali lískové keře a pod nimi oříšky, na které si Pippa vytáhla ručník a s Wáclavem do něj nasbírali oříšků pořádnou hromadu a Pippa byla ještě odpoledne ve vlaku spokojená kolik jich má. A Žofka Š. ta našla na spodních větvích lísek chomáčky ovčí vlny, protože tam na louce byla ještě před nedávnem pastvina a těšila se, jak si z ní doma něco uplstí.
Dorka, Šárka, Miládka a Žofka V. si užívali, že jsou spolu a vyměňovali si svačinky a pak si celý den spolu hrály, třeba, že jsou rodinka Lišek. Jasmínka a Rozárka se mnou na svačinkovém místě vytvořili „sluneční mandalu“ ze šišek a květů zlatobílu a byla to taková krása, že jsme si říkali, že by to mohlo být naše další svačinkové místo. Po jídle byla pěkná chvilka na to vytáhnout jílovou barvu na obličej. A malovalo se a „lakovali“ nehty a holčičky štěbetaly, co si nechají namalovat a co ještě dodělat a byla to „dámská jízda“. Zosia a Zoe byly v rolích pozorovatelek, ani jedna se malovat nenechala, ale bylo jasné, že i tak do skupinky patří. Zosia měla přes den několik smutných chvilek, ale také se uvolnila a užila si hru s dětmi a drobné lumpárničky a pošťuchování. A Zoe zase více mluví a vypráví a když Jasmínka říkala, „ta Zoe mluví, tak potichoučku“, tak to bylo takové konstatování a drobný údiv, že někdo je tak tichý. Wáclav s Rózou se vydali na průzkum, kudy se z louky dostaneme do lesa a Rozárka byla hodně pyšná, že se jim podařila najít skrytá a z dálky neviditelná a přitom příjemná cesta. Kopec nad lesem nám dal zabrat, ale zato nás odměnil výhledem na řeku a kus údolí.
V zázemí jsme se po dobrém obědě od Katky pustili do řezání kůlu na totem a kdo chtěl, mohl si zkusit řezat pilou a sekat sekerou. A holčičky zkoušeli rozmotávat stuhy z pokácené májky a většina dětí si užívala lítací houpačku. Měli jsme pěkný den. Petra
|
Sokolící 11.9.
Při druhém zářijovém výletu sokolíci využili pěkného téměř letního počasí a v podstatě celý den šli podél Berounky. Z mokropeského nádraží se přesunuli k řece, kousek od kazínské skály na protější straně. Po chvilce dorazili na písečnou pláž, kde posvačili, postavili spoustu písečných architektonických skvostů, zahráli si kuličky s trnkami a vyrobili různé obrázky s papíry, lepidlem, pískem, listy atd. Na úplnou koupačku už to nebylo, přesto se většina dětí pěkně ve vodě pohrála. Cesta přes železniční most je vždycky dobrodružná, i když jsme tam tentokrát nepotkali vlak. U všenorského jezu jsme pouštěli hlavně listové lodičky a na další zastávce na velké louce u ohništé poobědvali. Jako předkrm jsme si dali špendlíky. Pak se všichni honili, malovali do písečné cesty a pozorovali složení toi toiky, kterou si tam objednali rybáři. Pak nastalo špendlíkové bláznění, všichni trhali do triček a jedli po hrstech, protože byly opravdu moc dobré. Kousek od nádraží ještě proběhla atletická půlhodinka s běháním, skákáním, trakaři, nošením na zádech a leteckých akrobacií. Při sportu si nejlépe vedli Olík, Anežka a Ezra. Další príma den. Petr
Vlčata, pondělí 9. 9. 2019
Volalavky – 4.9.
Za Pražáky toho dne jela jenom Pippa. Seděly jsme spolu ve vlaku, povídaly si a posilňovaly se svačinou. Chvilku jsme si představovaly, jak se všichni ostatní scházejí v zázemí na louce u lesa. Co báječného spolu letos prožijem?
V Řevnicích nás přivítalo slunce. Svižným tempem jsme vyšly ke hřišti, odložily mikiny, a pak už nás cesta zavedla na svačinkové místo v rokli nad kamennou hrází. Ozývaly se tam hlasy naší smečky čili volalavčího hejna. Naši kamarádi už dojídali svačinu. Přivítali jsme se a v kroužku si zazpívali několik písniček na přání, např. Erikovu „Stála basa u primasa“. Pak už byl čas projít kouzelnou lesní brankou a posunout se zas o kousek výš na místo u klády. Tam jsme se pustili do stavby domečků pro skřítky, hledání hub, přenášení kamenů, pozorování brouků a spousty dalších zajímavých činností. Někdo obratně lezl na mladé habříky a doubky (Erik), někdo sbíral stavební materiál a stavěl (Julinka, Leontýnka, Amálka a Pippa), některá děvčata sázela žluté jestřábníky do zahrádky. A někdo si užíval svobody opodál na hranici území (Bóďa, Tadeáš a Jonáš). Franta nás po očku sledoval a přitom se s tatínkem učil poznávat houby. Pepíka nejvíc bavilo přenášení těžkých břemen, uf, to byla práce pro chlapa.
Tou dobou už někteří (Pippa) pocítili šimrání v břiše, a tak přišla řeč na Otesánka. Španďu napadlo, že si pohádku převyprávíme, až budeme po obědě odpočívat v týpí.
Volným krokem jsme se vydali do zázemí na oběd. Stihli jsme se ještě pozdravit se studánkou a nabrat trochu čisté vody do prázdných lahviček.
V zázemí jsme si dali skvělý oběd – jáhly s brokolicovou omáčkou, polníčkem a semínky. Uvelebení v týpí jsme přečetli dvě klasické pohádky od Pavla Šruta, a pak jsme se pustili do výroby vlajky Volalavek. Každý si na plátno obkreslil ručku a fixou na textil si ji podle fantazie vyzdobil. Trochu jsme si při tom povídali o řece a životě v ní – shodli jsme se, že by nás to táhlo na výlet k Berounce.
Byl to povedený den a my jsme nadšení z naší nové partičky. Moc se těšíme na příště!
Lucie M.
na chviličku. Den vyšel krásně, moc pěkné počasí, děti se nádherně propojily, včetně úplného nováčka Ezry. S Míšou se moc těšíme na další putování a samozřejmě Vám všem moc děkujeme za důvěru a odvahu posílat děti na naše výlety.
Petr – Zlatohávek
Kronika školka úterý 3.9.
První letošní úterní školkový den byl moc fajn. Ráno jsme se v kroužku přivítali a představili se. Do školky nastoupily čtyři nové děti.
Vyrazili jsme pomalým krokem z nádraží směrem k zázemí. Stavili jsme se u potoka a dali si svačinu na menším, ale moc pěkném hřišti. Nové děti si při svačině povídaly s dětmi staršími a postupně se s nimi sbližovaly. Vše poklidně. Po svačině jsme vyrazili do lesa. Prokličkovali jsme Řevnicemi a dali si další pauzu na svačinu u Lesního divadla pod borovicemi. Povídali jsme si, děti se věnovaly lesním stavbám, hloubení jam, sběru šišek a jiným lesním radostem. Čekal nás poslední úsek cesty do zázemí. Po cestě jsme pozorovali houby a učili se je poznávat, vyprávěli si příběhy z prázdnin. Prošli jsme malou roklí. Pro nejmenší to byl těžký sestup i výšlap, ale zvládli to. Oběd byl za odměnu. Chtěli jsme si udělat oheň, ale nakonec bylo vedro a tak jsme si v tepee dopřáli malý odpočinek s pohádkou. Některé děti si malovaly voskovými bločky, některé řádily na houpačce nebo pískovišti.
A pak všichni hurá na vlak a zpátky domů.
Majda Hrubá
2.9. pondělí Orlové
První školkový den nás stojí v ranním kruhu 11děti, průvodci Petra a Španďa, několik rodičů a 2 psy, tedy fenky Růža a Magža. Počasí nám připravilo zatěžkávací zkoušku a sice drobně, ale vytrvale poprchává. Na cestu do lesa se vydáváme přes náměstí a protože se potřebujeme pohybovat bezpečně, využíváme držení za lano.
Cestou nemůžeme nechat jen tak dlouhou skluzavkovou rouru a přestože je trochu mokrá zkoušíme její délku a rychlost. Adélka by se ráda ještě více držela za ruku, ale chápe, že už je z těch větších dětí a jako „mazák“ si klouzání náležitě užívá sama za sebe, navíc, když má ten svátek….to totiž dnes opakovala na potkání každému novému dospělému a také se dožadovala náležité oslavy 🙂 Nakonec jsem to ukecala na obrázek.
Šíma s Jeníkem jsou velcí parťáci a kámoši, jsou sami pro sebe a své hry s klackama. Klouzačku pokoří tolikrát, že vypadají jako perpetum mobile. V lese si nasbírali hromadu klacků a měli z nich rakety a vlaky a hned zase meče. Kluci se spolu báječně baví. Julinka se nejprve zvědavě drží maminky, ale po chvíli se odhodlává a s radostí v očích jezdí na skluzavce sama. Později se chlubí, že už umí zapnout i rozepnout batoh, vyndat a uklidit si svačinu, jako správná školkačka. Mamku sice ještě nepustila domů, ale myslím, že to stejně jako se skluzavkou, nebude trvat dlouho, než si bude užívat samostatnosti. Jasmínka s Anežkou pokračují ve svých hrách, jako by se rozešly včera a nebyli prázdniny. Dnes měli nejvíce hru na ptačí maminky, přivázali si stébla trávy kolem pasu a na ně velké listy – jako křídla a měli své hnízdo s bílými kamínky, jako vajíčky.
Betynka se s námi moc zapojvat do her nechtěla, ale vše bedlivě pozorovala a když jsme v teepe vytvářeli společnou vlajku, vypadala docela spokojeně. Bertik je už velký kluk, opravdu hooodně ho zajímají houby a se Španďou hned prozkoumávalli les a hrál si s dětmi a vypadal, že si první den školky užívá. František, nejdříve nechtěl tátu pustit na krok, pak souhhlasil, že s námi zůstane na svačinkovém místě v lese sám, ale cesta do zázemí mu zase připadala bez táty dlouhá, nakonec ji parádně zvládl sám, i když si poplakal a pak v zázemí byl úplně v pohodě.
Vašík zase tátu vůbec nepotřeboval, ale tím, že nemluví, ale chce být s dětmi v kontaktu si často přivodí trable, protože do dětí třeba strká. ale protože naše děti nejsou žádná ořezávátka, vše se nakonec vyřeší.Honzík byl dnes také ve školce s mamkou a na klouzačku šel jen se mnou, ale nebyl jen v roli pozorovatele a krásně se zapojoval do her s dětmi.
K obědu jsme měli výbornou čočkovou polévku s žitným chlebem a po něm v teepee u ohýnku pohádku „O formanovi Šejtročkovi“. Vytvořili jsme si Orlí vlajku, která hrdě visí, jako první, v teepee.
Všechny děti zaslouží velkou pochvalu, nikdo z nich si nestěžoval na déšť a nepohodu a to, že se nesnadno vzdávají vaší rodičovské pozornosti….to za chvíli poleví a děti začnou vidět bonusy toho být ve školce a v lese s kamarády.
Petra Kasová
