Listí padá na školku, 2018

Liščata 20.11.

Pozdní podzim je bohatý na slavnostní událost. Toto úterý jsme uspávali stromy a to je pěkná, kouzelná akce a vedle toho se nám zrovna toto úterý plno krásných věcí jen tak dělo. Já jsem byla po nemoci, Španďu bolel zub a Michal zaspal a tak jsme se ráno spojili se školáky a jeli společně. V Řevnicích na nás čekal Jonáš a společně jsme zkusili, co jsme poprvé zkoušeli minule, chytit se při vítání v kruhu za ruce a poslat z ruky do ruky společnou sílu, která nám minule pomohla s nepěknou ranní situací mezi Anežkou, Valinkou a Jasmínkou. Tentokrát už síla sama proudila, děti se ztišily a mohly jsme si říct, co nás dnes čeká. Bylo nás málo, jen dvanáct, a vydali jsme se rovnou do lesa. Při svačině byla chvíle na další povídání o přípravě přírody – Matky Země – na zimu. A Anežka už měla z pondělí doma své stromové miminko a doplňovala Španďu. A den byl chladný a tak jsme pak hned začali běhat, abychom se zahřáli. Během toho se také Zoška přidala k Valince a Anežce a pomáhala jim s jejich veselým domečkem z karimatky, ale jinak jsme byli celý ten den víc všichni společně a tak nějak tišeji než je obvyklé. Působila na nás nálada uspávání? Chvilku jsme běhali a pak už jsme vyrazili hledat miminka – skřítky stromů. A Španďa řekl dětem, že je můžou v duchu přivolávat a šli jsme úplně tiše a soustředěně a najednou Hubert jen tak odbočil a za ním další děti a u malého stromku v mlází plno skřítků. Se Španďou a Anežkou jsme počkali na cestičce a děti se postupně vracely. Vítali jsme se tiše s pozoruhodnými skřítky a do toho začalo sněžit. Vydali jsme se dál, posbírali dřevo (Šárka – „všichni kluci nesou dřevo“), nanosili polínka (a to nosili i holky) a za chvíli bylo v týpí teplo a my jen tak seděli, děti chovaly miminka, balili je do šál a čepic, některá si spolu začínala hrát a tak nám to vydrželo až do odpoledne. Na oběd nám Linda uvařila zelnou polévku a dali jsme si ji na terase a sněžilo a sněžilo a u ohně jsme pak vymysleli pohádku se skřítky a kolouškem a děti trochu navazovaly malými pohádkami a skřítčími divadýlky. A pak se ještě stalo, že se Jonášovo miminko ztratilo – po obědě nebylo u jeho batůžku a hledali jsme všichni a stejně nenašli a Jonáš byl moc smutný. Bylo s námi však ještě miminko, které v lese čekalo na Huberta, ale Hubert si žádné miminko vzít nechtěl – „že na něj čeká doma“ – a to bylo zatím u nás se Španďou. Jonáš ale přirozeně náhradníka nechtěl, až pak během pohádky, kdy seděl vedle mě a toho osamoceného miminka, najednou šeptá, že by si ho vzal a miminko se na něj usmálo a bylo jasné, že to první toulavé miminko je pryč a patří k sobě Jonáš a tento siroteček. No a pak jedeme vlakem a miminko chybí Šárce – taky jsme ho hledali už v týpí při odchodu a nenašli – a najednou Dorka, že má u sebe to první Jonášovo. A bylo to zase úplně jasné, ono asi chtělo bydlet v Praze a tak ho dostala do opatrování Šárka a tato zázračná peripetie zapůsobila i na školáky, kteří se k nám na Smíchově zase přidali na zbytek cesty a uspávaní stromů už mají za sebou, to je pro malé…

20.11.2018 – Předškoláci Laně a Jeleni

Dnes máme speciální den, vydáváme se do Prahy do Zemědělského muzea. V pondělí ještě měníme čas pro děti nabírané na trase Řevnice – Praha, protože některé maminky by s druhými dětmi museli čekat na nádraží 40 minut v zimě. Volíme tedy nakonec variantu, že čekají pražské děti a to podle počasí na hřišti, nebo v čekárně. Bohužel 2 ze 6ti maminek sms nedostanou a je kolem odjezdu zmatek…..Omlouváme se, příště raději beze změn.
V Praze už nám den plyne dle plánu. Když se sejdeme všichni, ještě si společně pohrajeme na hřišti u Hl.n. a pak už vyrážíme tramvají vstříc zážitkům.
V muzeu jsme docela překvapení, kolik školek a škol se nás tam sešlo, ale když se posilníme svačinou, prostor se docela uprázdní a děti z různých skupin rovnoměrně rozmístí po muzeu.
Začínáme od „svačinkového místa“ ve 3. patře, první tedy vcházíme do expozice Lesů ČR, kdy je velký prostor rozdělen velkými poloprůhlenými, prosvícenými kójemi. Na Jendu to zapůsobí tak, že začne spontánně zpívat „….hlavu zelenou, hlavu košatou….“přidává se k němu Lada
a Olík, ostatní děti v tichosi poslouchají – celé to trvá necelou minutu a já si připadám jako v kostele – světlo, ticho, zpěv. S Wáclavem po sobě s úsměvem pokukujeme.
Střih, a děti běhají a honí se v kóji, která je naopak zcela zateměná. Největší atrakcí je velká plocha s ohromnými dřevěnými kostkami, staví nadšeně všichni, vznikají věže, města soliterní i propojené ve stavbě i výsledku. Viz foto web.
Sestupujeme do expozice „Rok na vsi“ u Anežky, Markétky, Tangy, Lady, a Jasmínky má největší úspěch koutek, kde mohou z modelovací hmoty válet a vykrajovat, dojit krávu a tlouct máslo. Kaila, Zoia, Frída si zase užívají v chlívku u prasátka a ovečky, která, když se hladí, bečí. FantuK., FrantuH. a Jendu zase nejvíce zajímá kamera, kterou se dá monitorovat obří, vycpaný, chovný býk. FrantaK. navíc zjistí, že když se kamera přepne do jiného programu, ukáže se býkova kostra. S FrantouH. zkoušíme, zda by šla nasměrovat tak, že nás jakkoby žere, když si stoupneme do obrazu 🙂
S další expozicí o vodě jsme propojení otevřenými dveřmi, takže když některé děti začínají prosakovat vedle, přesunujeme se do expozice „Voda“ děti opravdu hodně zaujme, k nelibosti kustodky, kruhový korálkový závěs, holčičky se rozplývají „je to jako v království Elzy“, kluky baví ten pohyb dlouhých korákových šňůr….zde je místnost naplněná interaktivními počítačovými programy Ema si tedy listuje v knize, která je vlastně jen pevná deska, ale obraz je na ní jakoby promítán. Někoho zaujme hra s volbami „Jak ušetřit vod v domácnosti“, Žofka se naopak přidává k partě, která zkouší sjízdnost řek za různého stupně hladiny vody a s různými plavidly, jiné děti zkoušejí různě orat a sít vybrané plodiny a hned vidí, jestli byli úspěšné.
Vzhledem k času vydáváme už pryč, ještě si stihneme prohlédnout panely s týdenním rozpočtem v různých částech světa….ale po 2,5 hodinách je čas odejít na oběd do Vegtrálu. Dětem se vůbec nechce a já se jim ani nedivím, expozice jsou připravené opravdu zajímavě a nestihli jsme zdaleke vše.
Oběd na nás už čeká, porce polévky je velká tak, že tousty s pomazánkou a mangový nákyp si dávají jen ti nejodvážnější, nebo až po pohrání v dětském koutku. Majitelka Vegtrálu jen zírá, že se do něj, celkem spokojeně vejde 16 dětí 🙂 Docela dost toustů nakonec zůstalo a také nějaký nákyp, balíme je tedy dětem do krabiček na cestu zpět a už se vydáváme do Stomovky trochu si pohrát a najít stromová miminka.
Venku nás čeká překvapení v podobě velkých sněhových vloček a mokra. Ve stromovce Wáclav vybrá místo pod cizokrajnou borovicí, kde je sucho, některé děti si začnou hrát u přilehlého tisu. FrantaH. Žofku trochu trápí informacemi, že zvířata se jedí a když se k tomu přidá zima a následně upadnuté oko u stromového miminka, Žofka pláče a pláče.
Sníh nám připomene minulý týden, kdy nám nechal sv. Martin pozdrav a povídání a zpívání „Padá listí, teplo se ztrácí, síla se vrací ke kořenům. Padá listí, světlo se ztrácí, síla se vrací ke kořenům“  nás zavede k uspávání stromů. Vybírám děti, které si dnes mají najít své stromové miminko o které se mají starat. Matouš mezi nimi není a je mu to tak líto, že se úpně zhroutí do listí a odmítá nějakou chvíli cokoli. Nakonec se odevzdaně zvedne a nechá se odvézt k Planetariu, kde trochu pookřeje, když si říkáme, že bychom tam mohli někdy s předškoláckou skupinou jít.
Frídu vyzvedává maminka, protože blízko bydlí a Žofky pláč ji dojímá tak, že sundá své návleky a mikinu, aby je půjčila. V tramvaji nám je všem už veseleji. Na nádraží si dáváme ještě u Fantovy kavárny malou svačinu a vydáváme se na nástupiště za rodiči a na cestu domů. Žofka si ještě ve vlaku zkouší do okna, které funguje jako zrcadlo, plačtivé grimasy, ale to už je spíše taková hra.
I přes ten zmrzlý konec se nám den povedl a myslím, že zase brzy s dětmi někam vyrazíme. Petra

Sokolíci 14. 11.

Druhou listopadovou středu jsme poprvé letos zavítali do Třebotova, odkud se dá jít více pěkných výletů. My jsme se po přesunu busem z Radotína nejdříve trochu lekli obří pumy, kterou objevil Olík u jednoho domu, chodící v drátěném tunelu. Pak nás pozval na konci vsi mistní hospodář prohlédnout si pašíky, kterých tam měl asi sto.  Byli vidět, že se o ně hezky starají, i když ukazovat nám ty  na vánoční řízky nemusel. U balíků se slámou se nedá nezastavit, tak jsme to spojili se sváčou, Mareček sletěl, ale oklepal se raz dva. Děcka si krásně pomáhaly vzájemně nahoru. Seběhli jsme k rybníku a za silnicí nás čekal právě míšený les, kde řádil lesní robot, který strom porazil, odvětvil a naporcoval tak asi za tři minuty. Potřeboval k tomu jen jednoho člověka za panelem s páčkama v bagru. To už bylo kousek ke kamenné mohyle z českou vlajkou, kde děti sborem vzývaly Českou republiku/mile/. Po louce z kopečka se běží krásně, u hromad se dřevem jsme počítali stáří těch největších,
Okrajem Vonoklas a podél chlupatých krav s hodně drsným plemenným býkem, ke starému dubu s kamenným stolem. Tam oběd, Lucka si vyzvedla Matouše s Jasmínou a podarovala děti sušeným ovocem. Pak lesní cyklotrasou na okraj Černošic, kolem pamatného cedru (skvostný) a na nádraží. Petr Vohryzka

Liščata 13. 11.

Naše liščí podzimní dny se vinou většinou kolem potoka, kde si pohrajeme poprvé, a pak v lese nad divadlem podruhé. Toto úterý nás však čekala svatomartinská připomínka a vybrali jsme pro ni místo s roklinkou kousek od zázemí. Některé děti věděly, co nás čeká či si již svatého Martina zažily v pondělí, a těšily se na čokoládu (děkujeme za ni, Jani!). Martinské výpravě ale předcházelo dlouhé hraní, kdy se děti rozptýlily za roklinku pod jednotlivé stromy do „domečků“. A byl to zvířecí Jáji, Máry, Žofky a Rafaela, rodinka Dorky, Žofky, Šárky a Bohdánka (nová pevná skupinka toho dne). A trojice Jasmínka, Valinka, Anežka. Hubert, Jonáš, Zoška a Zoe se vyskytovali kolem nás se Španďou a za nějaký čas už měl každý z nich domeček svůj a začaly návštěvy. Pak jsem my před roklinkou dostali pozvání na cirkus a Jonáš nás tam odvezl autem. Vystupoval tygr sibiřský, pavián, Rafael a Žofka a opakovaně a přišli se podívat i ostatní (a Jonáš „nám nechal Opla“ a jel domů hlídat koláč v troubě). Zoška byla natěšená na hledání mincí, ale než jsme je vyrazili hledat, pověděli jsme si o svatém Martinovi, jako o touze člověka být dobrý, pomáhat, sdílet a žít v míru (Španďa mi pak sice namítal, že svatý Martin byl velký pohanobijce, ale pro naši „malou“ skupinu jsme historickou pravdu nechali stranou). Zlaté penízky jsme našli ve vykotlaném pařezu a dělili jsme se jednou a podruhé a vypadalo to, že všechny děti mají opravdu po dvou (a že už měly většinou vymyšleno, jak se doma podělí), ale pak se Jája smutně koukal, že má jen jednu (a to už v břiše) a na otázku – kdo by se s Jájou rozdělil? – reagoval rychle Rafael. Pomáhala jsem v dělení nožem, ale stejně nebyly části stejné – Rafael: Vezmi si tu větší. A pak jsme šli po zpevněné lesní cestě kolem rokle a to je pomalá chůze, protože tu děti hledají kameny-drahokamy a při tom probíhalo velké spontánní obdarovávání. Blanka

Sokolíci 7.11.

První listopadovou středu se Sokolíci sešli v Černošicích, odkud přejeli busem do Chotče. Tam začíná už několikrát minulé roky ozkoušená trasa podél radotínského potoka. Chatky už v toto období zejí prázdnotou, takže idealní čas na toto malebné údolí s pokrouceným potokem a několika starými mlýny. Zhruba uprostřed je hřiště, kde je spousta hraček, tak jsme se tam patřičně vyřádili. Hlavní zábavou je však pokaždé velká louka v kopci, kde obědváme, válíme sudy, honíme se a je to tam fakt krása koukat na ty všee rozradostněné mazlíčky. Pak se trochu funí do kopečka, okolo koní a obřího slepičího výběhu do Zadní Kopaniny a busem do Radotína. Petr
Divočáci 1. 11.
V den dušičkové slavnosti jsme čekali návštěvu. Přijet za námi na oběd a povídání se chystali pradědeček a prababička Jáji. Ráno jsme se vítali s míčkem a místo jména svého říkali jména svých babiček a dědečků. Pak jsme se vydali k řece, kde děti chtěly rybařit, a že mi zbylo v kapse pár drátků-jehel od minulého navlékání listových girland, tak měly pruty i s háčky. Bedříšek našel také doopravdickou „udičku“ z klacíku, vlasce a háčku, a zima nás za chvíli donutila zahrát si na rybičky a na rybáře. Jen Jasmínka přišla v jednu chvíli bosky, že jde pro Julču a Julča si ji do jejich bundového domečku opodál odnesla, u nich „doma“ bylo asi teplo, za chvíli ale rády přišly pro erární rukavičky a ochutnat mého čaje. V 11:10 přijeli Jájovi praprarodiče. Wáclav měl s sebou didgeridoo a při čekání zahrál dětem v podchodu. A jak to tak bývá, děti přijali pana a paní Císařovi okamžitě mezi sebe, dospěláckých rukou bylo více a tak jsme se vydali společně nahoru do zázemí na oběd. Cestou bylo povídání a předvádění. Chvilka s písničkou „my jsme žáci 3.B“, kdy Jája nemohl vydržet „naši“ verzi („paní úča ve škole atd.) a snažil se před babičkou zpívat tu večerníčkovou. Cestou jsme viděli také kácet vysoký ořech v zahradě. Po obědě jsme se sešli v týpí a u ohně vytáhl pan Císař krabici plnou hraček, které si vyráběli doma, když byli malí. A byl jak kouzelník. Vytahoval další a další drobnosti a ukazoval, jak fungují a děti seděly a koukaly, „já to chci“. Přišlo se kouknout i pár školáků a pak nastalo velké hraní. Venku lítaly papírové vlaštovky, z týpí k průlezce byl natažený telefon z kelímků a provázku, velké popularitě se těšil knoflík na dvojité šňurce běhající a hvízdající, „tank“ to byla natahovací špulka s gumičkou a dřívkem, ptáčka klovajícího po tyčce dolů děti znaly, ale tento byl ze špejle, pružiny propisky a žaludu, tučňnák couval před magnetem, školačky zaujal prstový provázek, bylo tu jojo a dřevěná skládačka-zapasovávačka, píšťalka s posuvným kolíkem a plechovka, která se kutlí vždy zpátky. Děkujeme za tu krabici pokladů, budeme vyrábět! Pak vzal Wáclav děti i návštěvu ke čtyřdubu a společně tam zametli listí, našli srdce stromu a pak jsme začali se zdobením. Navlékli jsme girlandu z mochyně a vyskládali obrázky z žaludů. V malé jurtě už se ladila kapela. Se čtyřmi dětmi jsem pak jela ku Praze a veselá cesta zakončila krásný den. Pro náš dětský kolektiv to byl také den velkého smíchu a legračních řečiček Zoe a zjištění, že umí pěkně nahlas kvičet.
Blanka

Napsat komentář