Prosící prosinec, 2017

 13.12. Sokolíci

Druhý prosincovy týden sokolíci zažili po ránu trochu zmatku, původně chtěli vystoupit v Radotíne, ale kvůli zpoždění vlaku by nestihli autobus na Třebotov, tak pokračovali do Černošic, kde jel zrovna autobus na Choteč, a tak se rozhodli pro již v minulých letech ozkoušenou trasu podel mlýnu na radotínskem potoce. V údolí bylo lehce přimrzlo, tak se raději vyškrábli trochu výše, kde uz začalo hřát sluníčko. Při svačince nás neustále obcházel  nějaký asi zaběhlý pejsek, který se nedal odlákat žádnou řečí, kterou jsme na něj zkoušeli. Zpátky do údolí jsme vběhli u hřiště mezi chatami, pohoupali se, trochu si začutali a někteří si pochutnávali na výtečném čerstvém ptačinci žabinci. Anežka trochu litovala, ze už nás pejsek dále nepronásleduje, chtěla si ho vzit domů. Našli jsme několik trsíků penízovky sametonohé, výtečné jedlé houby, rostoucí na pařezech a padlých stromech v období lehkých mrazíků. Děti poctivě odevzdávali nalezené houby svému průvodci, za což jim patří dík.
Pokračovali jsme nádhernymi zákrutami potoka až na louku ve svahu na okraji lesa a po obědě tam strávili asi půl hodiny válením sudů, což by stálo za to natočit. Před Zadni Kopaninou jsme ještě potkali několik koníků v ohradě a veliky kurník s obřím asi tak stohlavým hejnem slepic. U zastávky autobusu byl vánoční stromeček ozdobený jak se na vanoční čas sluší, tak jsme si kolem něj zazpívali pár koled. Dojeli jsme na radotinské nádraží a vláčkem se vrátili domů. Petr

úterý  12. 12. Liščata

V úterý hodně foukalo a bouračka někde za zatáčkou, o které věděla Eliška a Jeník nás navedla hned první cestou za nádraží na stranu starého místa. Je to cesta s orientačními body – tam bydlí Franta H., tady rostou čirůvky, tam je staré místo a – tady je domek z větví. Usadili jsme se ke svačině pod kopcem v závětří, zkroucené kmeny habrů však klukům moc posvačit nedaly. Hledali, jak na ně vylézt, najít si místečko ve větvích nebo na ně aspoň připnout batoh. To Lada si našla pařízek a posadila se na něj. Už cestou jakoby jen tak šáhla do popadaných větví na louce a vytáhla ztrouchnivělou větev jako hlavu nějakého ušlechtilého zvířete, pařízku po svačině nasadila svou náhradní čepici. Brzy jsme se vydali dál, přímo do kopce, který je hrozně strmý, ale děti ho vyšly, mnohé úplně samy a bez řečí, i Jasmínka k mému překvapení, a nahoře jaké podivení – vylezli jsme přímo u domečku z větví, který tam pěvně stál a odolával větru již aspoň čtrnáct dní. Vlezou se do něj tři děti i s batohama. A zase jsme se nezdržovali a šli raději zahřátí z toho kopce dál. A byla to, přišlo mi, možná taková první cesta, kdy se cestou hodně hrálo a přitom pořád šlo a nevadilo to, že není víc času na pohrátí na místě. Děti se začaly proměňovat hojně na závory různých typů a stavu opotřebení. Tanga byla na kartu, Markytka se jediná nespouštěla ale otevírala nahoru, Johánek byl ztrouchnivělý, brzy se však proměnil spolu s Jáchymem na vlak a také ostatní děti. To je takový úsek v lese, kde jezdí opakovaně hodně vlaků. Tak jsme jeli a přes lávku a zadem okolo louky. Jáchym našel suchohřiba a Julča ostružiny, natahali jsme dřevo na oheň. Po obědě jsme zapálili druhou adventní svíčku, zazpívali „nebezpečnou“ koledu Pásli ovce valaši, která mezi školáky koluje ve verzi hajdomhajdomtečkacom a povídali si o vánočních přáních. Mě bolelo v krku a na větší zpívání nedošlo. Rozečetli jsme pohádku Ježíšek v chaloupce.

Středa 6.12. Volalavky

Dnes jsme začali zvesela na Hlavním nádraží…můj vlak přijal bez zpoždění…
Legrace mě trochu přešla, když v Řevnicich, ještě na nástupišti, Mára zakopl a ťuknul se do čela o zem, nestihl si dát ruce před obličej a rozrazil si čelo na 3motýlky. Protože bylo potřeba ho ošetřit hned, tak jsme všechny děti posadili na zem, Máru ošetřili a pak se teprve přesunuli z nástupiště mimo nádraží, zavolali rodičům a pomalu putovali směr hřiště, abychom na jasném a přístupném místě počkali na Marečkova tátu. Martin přijel za 40min a to už si Mára hrál s Bedříškem a s Žofkou v lodi a v domečku a všechny děti byly v pohodě. Mára s tátou odjeli a my se přesunuli do lesa nad hřištěm na sváču a k provedení všech lesních záležitostí co nás tak těší. Španďa s dětmi postavil tři parádní domky pro skřítky, stavby se zúčastnily všechny děti, kromě Julie T. a Marušky a občas Kuby D., kteří měli spoustu práce se svým projektem a hráli si na rodinu.
Nabrali jsme jako vždy spoustu dřeva a v týpí si udelali pořádný oheň.
U ohně jsme se i najedli a udělali si pelíšky z dek. Děti poslouchaly pohádku O pejskovi a kočičce  a odpočívaly a plameny nás hřály a bylo nám dobře.
Z našich rozhovorů: např.při oblékání po čůrání…E: ,, Kdepak máme tu kšandu? Kuba: ,,..ona se schovala, ona si myslí, že jsi blbá, ale ty nejsi!“
Při putování lesem: ,, Eliško, já jsem polisista.“ za 15sec…,, Eliško, já už nejsem polisista, já jsem Kuba Drátovský a chci maminku a tatínka.“ po průzkumu co se děje,  jsme si se Špandou zahráli chvilku na maminku Lucku a na tátu Martina…a za 20 sec. ,, Eliško, já už nejsem Kuba. Já jsem myslivec.“
Eliška

Středa 6.12. Sokolíci

Prvni prosincovou stredu zavitali sokolici asi po stopatnacte do Srbska. Nejdrive obsadili rozlozity strom u detskeho hriste, a pote se vydali pres Berounku na jeste neprobadanou trasu smer Karlstejn. Silnici opustili jeste pred zkutou odbockou k bubovickym vodopadum a strmym vyslapem borovicovym lesikem se dostali na velkou louku nad vsi. Moc peknou polnackou presli do lesa, posvacili a dali se pesinkovou hrebenovkou tak trochu do neznama. Cestu lemovala divocacka kaliste, obcas prosvitalo golfove hriste na druhe strane reky. Deti si pote zvolili(k me radosti) uplne neprobadanou cestu , ktera nas nakonec privedla na znacku kousek od prastareho dubu uz blizko pred hradem. Zbyvalo uz jen prekonat usek po silnici pres vesnici a na nadrazi Misa stihla precist pohadku o kapce z krasne knizky Ivana Klimy. Velice poklidny den. Petr

pondělí 4.12.2017 Vlčata

Vyslyšela jsem prosbu o zápis do kroniky z pondělních Vlčat. A omlouvám se za prodlevu!
Děti už jsou sehraná parta a nováčci jsou právoplatnými členy skupiny. Samozřejmě se tvoří menší týmy pro hru, ale větší děti malým ochotně pomáhají, když je potřeba a ti malí zase okoukávají, třeba kam až se dá vylézt, napodobují co je obvyklé a naopak pozorně sledují co „se nedělá“. Uvidíme co udělají s odvahou, těch nejmenších chladné dny. Ale slabé chvilky už přicházejí málokdy a děti si většinou dokáží říci co potřebují.
V pondělí 4.12. se ve vlaku potkáváme s dětmi a Michalem a cesta nám dobře ubíhá. Jsme tentokrát opět docela pestrá parta, nejmenší děti Valentýnka, Jasmínka, Mareček, Žofka Š., silní kluci Franta H., Franta K, Bedříšek a holčičky Laděnka, Anežka O. Žofka R. i předškolačka Františka. Setkání kamarádů je oslaveno radostýím voláním a objímáním a to i u těch nejmenších.
V Řevnicích na nádraží pozdravení, nastínění, co nás čeká a rychlá porada průvodců, jakou cestou se dát do lesa. Vzhledem k teplotě volíme jednoduchou cestu, ale s oblíbeným svačinkovým místem. Menší děti trošku popoháníme, aby při svačině neprochladli, větší děti se většinou nají rychle a už stíhají řádit. Do zázemí míříme zhruba na 11hodinu, abysme sundali v teepe batohy a stihli se trochu, před naplánovaným divadlem, prohřát u ohně. Přidává se k nám putovní skupinka.
Divadlo „O Voděnce“ je moc pěkné a zaujme ty nejmenší děti písničkami a velké školáky zase příběhem. Děti sedí a pozorně pohádku sledují, když mají příležitost, rády se zapojí.
Oběd si dáváme neobvykle ve velké jurtě i s divadelnicemi a putovní skupinkou. Měli jsem moooc dobrou brokolicovou polévku a Bára nám, ke svému svátku, nabídla, umytí jídelních misek, takže se nemusíme máchat ve vodě. Některé děti malé i ty větší rády zůstávají v jurtě, aby si odpočinuli a většinou i, alespoň na chvilku, usnuli. Jiné zase s nadšením vybíhají ven, aby si pohráli. Skupinky se prolínají a děti si užívají volné hry. Čas rychle běží a abychom nemuseli na nádraží běžet, včas balíme batohy a vydáváme se na cestu do města. Petra Kasová