Jaro u Sokolíků, 2017

Závist 15.3.
Dnes bylo jen 8 dětí a působili jsme spíš jako větší rodina než školka.
Autobusem jsme se svezli na Zbraslavské náměstí, kde na nás čekala Petrova maminka – s hromadou bavorských vdolečků.Ještě jsme se kousek přiblížili pod úpatí kopce a vydali se vzhůru. Občas jsme se teda malinko lekli adrenalinových jezdců  na kolech. Po cestě někdo našel lesní pažitku a Tim, Vojta  a další se rozhodli domů přinést plnou krabičku cibulek, že to budou pěstovat doma.
Sluníčko hřálo, odkládali jsme vrstvy, které ještě ráno byly potřeba. Někdo další si všiml dubových klíčků a tak jsme hledali ty největší a nejdelší, nejmenší,dvojité a jiné zajímavé, že by jsme je nahoře mohli na příhodném místě zasadit. Byla to hotová výstavka.Každý úplně jiný. U ohniště jsme jsme si popovídali o dávných obyvatelích tohoto místa, pojedli první vdolečky a zkoumali celou planinu. Prohlédli obrázky na tabulích. Berenika našla houpačku na stromě a Petr zase místo, kde děti zasadily ty nejkrásnější klíčky.
A pak už šup kousek dolů a do toho nejpěknějšího jarovského údolíčka. Šlo to jak po másle. Další zastávka byla u známého potůčku, kde se musí přelézt po kmeni starého stromu. Děti voda fascinuje, mohly bychom tam být až do večera. Museli jsme ohlídat Olíka a Bárta, kteří byli tak zabraní do práce, že by si ani nevšimli, že stojí ve vodě. Nakonec si do vody šlápla Anička, nic neřekla, jen si dala nohu na slunko uschnout, ale měla naštěstí dobré boty a k ponožce se voda nedostala.
Pak ještě přejít potok asi 6x suchou nohou, většina bez pomoci. A už kolem chatiček a koleje směr na zastávku Jarov. Po cestě jsme potkali první včelku, zlatý déšt a sněženky a bledulky. Pak už starým vláčkem zpátky až na hlavák.
Toulcův dvůr 22.3.

Náš původní nápad jet do Milíčovského lesu jsme vzhledem k dešti a prudkému ochlazení přehodnotili a rozhodli se na poslední chvíli změnit směr a vydat se do Toulcova dvora, kde jsme věděli, že jsou tam nějaké ty přístřešky kam se schovat aspoň na jídlo. Dobře jsme udělali, ale ten Milíčov si také nenecháme ujít.

Toulcův dvůr je skvělá destinace za každého počasí. Když jsme se konečně vysypali z autobusu byl čas na sváču. Seděli jsme dokonce na lavicích u stolů. Šli jsme první ke koním, pak ke kravičce, důkladně prohlédli výstavu o veverkách, pak ke králíkům, kteří zrovna dostávali krmení, ovečky, prasátka Růženka a Blaženka, rozličná drůbež a když už nám zbývali jen kozičky s kůzlátkama tak jsme sešli dolů do mokřadu. Nádherné místo s chodníčky. Anička měla malou krizi, byla ji zima a když si vzpoměla že by chtěla jít domů, tak se stalo něco tak pěkného, že se nám dvoum které jsme šli opodál od skupinky přeběhla krásná srna přímo před očima. Aničku ten zážitek tak očaroval, že už zase byla po zbytek dne úplně v pohodě. Našli jsme další přístřešek, neb stále přšelo a poobědvali jsme a dostali další sílu vyrazit. A čekal nás půvabný úsek v meandru Botiče, který jsme následovali až na Zahradní město. Vojta na počátku dostal nápad a kus kmene do vody a děti běžely spolu s ním jak se plavil a překonával různé překážky. To bylo fandění a úprku.Po cestě jsme si ještě pochutnávali na kopřivových bonbónkách  – kuličky z maličkých kopřiv a také mladou bršlici – kozí nohu jsme pojídali.Cesta utekla, konečně už přestávalo pršet a my jeli kousek autobusem – všichni jsme teda byli tak špinaví, že sednout jsme si nemohli a pak tramvají až na hlavák, kde už začalo vykukovat sluníčko a my měli čas jít ještě na hřiště.

Bubovické vodopády 29.3.
Dnes také došlo ke změně původního plánu. Petr byl o víkendu na obhlídce lesů a zjistil, že lesy jsou modré a jarní květena je v plné kráse právě teď.
Byli jsme v plném počtu a navíc se k nám přidal školák Hugo.
Nebylo to lehké se do Bubovic vůbec dostat. Vlak měl zpoždění, tak jsme byli připraveni si pospíšit, ale zrada nastala, když nám opět zavřeli zkratku na náměstí a museli doslova letět okolo. No a jelikož jsme sokolíci tak jsme to stihli s přehledem.
Pan autobusák měl asi taky naspěch a jel s náma tak, že se dva poblinkali. Jedna teda až po výstupu. Jak nám bylo dobře nahoře na vršku, děti skoro v letním oblečení a krásné klesání do Srbska před námi. Hned při vstupu do lesa jsme zahlédli první podléšky, sasanky a pak i kyčelnice a křivatce a další a další. U rybníčka jsme se potkali s Bubovickou lesní školkou Bubáček. Někdo pozoroval žáby, někdo se klouzal na klouzačce, někdo se kochal kytičkama a potajmu trhal a někdo pozoroval lis na kytičky a utahoval šroubky.
Pak jsme se společně vydali lesem dál, přes louku až k velkému trsu bledulí a sněženek, kde jsme posvačili a doplnili tekutiny. Rozloučili jsme se s Bubáčkem.
O kousek dál už na nás čekala Olinka – maminka Benjamína. Jednoho z dnešních oslavenců. Zjistili jsme že Ben a Ruben se narodili den po sobě. A Hugo o pár let dříve a je také čerstvý sedmileťák. Tak jsme dnes měli pěknou výslužku – koláče od Kuby a mufinky od Marie. A u vodopádu bylo opravdu mraky žab hlídající tělem si svá vajíčka. Další fascinace. Tekoucí voda a s programem. Medvědí jeskyně, přelézačky. Docela jsme se tam zasekli. Poobědvali jsme až o kousek dál u ohniště, kde pak děti skákaly ze studny rozličné skoky. Eric dokonce skočil salto s dopadem na záda. To jsme se teda lekli, ale on vyskočil a řikal že přece chodí na Taekwondo a že je to normálka. Markétka už byla jen v letních šatičkách, děti si vesele hráli a my zjistili že čas pokročil a že musíme už na nádraží a že ten plánovaný sběr česneku nestihneme. Fotky ze setkání s Bubáčkem nám poslala Martina z Bubovic.
Zde fotky ze snad všech letošních výprav sokolíků: https://goo.gl/photos/tVxZBzcLMTFbN7t29

Napsat komentář