Orlové, Vlčata a Veverky, březen 2017
Orlové putují 13.3. 2017
Původní plán byl výšlap na Hvíždinec nad Dobřichovicemi. Rano jsme meli kvuli zpozdeni vlaku trochu zamotane – část děti zůstala chvíli s vlčaty, ale kdyz jsme se vsichni šťastně shledali, byl nádherný den a tak jsme moc nepospíchali. Napřed jsme našli parádní přírodní houpačku z borovice neuvěřitelně vytvarované a padlé tak, že spočívala obloukem přesně kolmo k valu na který ji asi vítr povalil. Houpání byla výborná zábava a opodál sice vyschlá ale i tak romantická studánka. Na prvním slunečném plácku jsme si pak dali svačinku a Tim nám zahrál divadýlko se slunečními brýlemi na zátylku, což ocenili hlavně Betka, Jeník a Tonda. O kousek dál – rokle, kde někdo zanechal pneumatiky, zrovna jako v knížce o Krtečkovi – počítali jsme, kolik jich je. A ti, kdo už byli napřed, zatím pozorovali, jak se radostně „koupou“ Španďovy fenky Marianka a Růža v hluboké hromadě listí nad kanálem pod cestou, kterou jsme přicházeli. Když jsme se dívání nabažili, děti do listí naskákaly taky a potom postupně všichni prolézali tunelem pod cestou a to byla zábava na další půl hodiny. Nu a ušli jsme další kousek a zjistili, že na Hvizdinec asi dnes nedojde, protože nám čas tak krásně utíkal, že jsme se ani nenadáli a bylo uz po jedné. Ale nikomu to nevadilo. Zastavili jsme tedy na dalším slunečném mistečku a uprostřed cesty rozdělali malý ohynek na zahřátí a Španďa nám rozdělil naše oblíbené rizoto zas na nový způsob. Všichni pomlaskávali, Tammik si čtyřikrát přidal. Ohynek jsme zas po indiánsku uklidil i, že by nikoho ani nenapadlo, že tu nějaký někdy byl a vydali jsme se na cestu zpět. Díky za další povedený den.
Katka Kotková
Vlčata v pondělí 20.3.
Na nádraží se nás nakonec potkává 12 dětí a 2 průvodkyně. Zdenda s Bedříškem a Johánkem, který už dávno zapomněl na uplakaný nástup do vlaku, si už na holčičí přesilovku zvykli a tak se nás po počátečním šrumci většina potkává v kruhu. Podáváme si jablko, děti si dávají jména pro tento den, nebo říkají svá opravdovská jména. Někdo jej říká nahlas a srozumitelně, jiný šeptá a někomu se přidávat a mluvit před ostatními ani nechce.
Po chvilce vyrážíme směr školka, ale protože máme s sebou samé zdatné školkáčky, můžeme si cestu trošku prodloužit a po rychlém přesunu přes město se rozhodneme pro svačinu „až na kládách“.
Cestou sbíráme různé úžasné věci – třeba Laděnka už musela domů donést naklíčených žaludů na slušný lesík a Berinka si může se jmelím založit obchod, „telefonujeme si“ přes potrubí. Julča najde skvělý klacek do ohně, který za pár minut končí opět na zemi, protože do zázemí je to přeci jen ještě kus cesty. Vznikají skupinky, nebo dvojice podle momentálního naladění. Jen AnežkaF. se drží trochu zpátky, chybí ji její pravidelná parťačka.
Po zaslouženém odpočinku a nabrání sil z domácích svačinek. Vybalujeme překvapení pro tento den, děti se nejprve rozdělí do dvojic a pak každá dostane malou zvětšovací lupu a úkol, najít co nejzajímavější věc na prozkoumání. Nadšení nebralo konce a třeba Žofka, Anežka A. a Františka brali „vědu“ velice vážně. Tahle hra nám vydržela skoro 45 minut, když zavolal Michal, že už na nás čeká a kde že se touláme. Domlouváme se, že nám vyrazí naproti a vydáváme se opět na cestu. Lesem, přes mostek a kousek nad louku, kde se uvelebíme. Zpíváme jarní písničky, doprovázíme je pohybem, užíváme pěkného počasí a stavíme z materiálu kolem sebe. Aňulka úplně náhodou najde ztracenou a dlouho hledanou paličku k bubnu své mamky, takže máme dost dobrý úlovek. Lara se s halasným nadšením účastní všeho dění i každé nezbednosti.
Ale už je čas na oběd. Vypadá to, že tentokrát moc strávníků nebude, ale když přistanou první misky na stole, oběd si, mimo Zdendy, dají všechny děti. Kontrola vysetých semínek, poobědová pohádka o Moreně a Vesně. Nádherné obrázky královny jara a cesta zpět na nádraží a domů.
V úterý 21.3. se po ranním pozdravení na nádraží vydáváme co nejrychleji do lesa. Dnes nás totiž čeká velká sláva, vyprovodíme Moranu – paní Zimu a je třeba ještě dokončit její náhrdelníky a to si ještě chceme stihnout pohrát. Přes město se nám podaří dostat celkem rychle na naše oblíbené svačinkové místo, které je sice jen na dohled od školky, ale poskytuje nám perfektní skluzavku, měkkou hlínu pro kutání, spoustu spadaného jmelí a děti si ho pamatují jako „místo se žlutým kobercem“ podle podzimně zbarveného osikového listí.
Zdárně posilnění svačinkami si alespoň trochu užijeme co je komu milé a už se vydáváme na dobrodružná sestup do rokle a její výšlap. Franta H. cestou sbírá pořádně dlouhou a košatou borovou větev na oheň, od plánu jí dotáhnout do teepe ho neodradí ani její velikost, ani moje námitka, že dnes oheň dělat nebudeme. A opravdu ji dopraví až na naši louku! Většina dětí, mimo Bětky se hlásí, že ještě nikdy nevyfukovala vajíčka. Ale za podpory Elišky se to podaří nakonec všem, Tamíkovi, Vojtovi, Kačce, Julče, Marlence, Kytce, Aničce, Zdendovi, Laře, Jendovi, Žofce i Markétce, jupí. Teď je ještě navléknout na provázek, aby byla ta naše Morena pěkně nazdobená. To je docela těžký úkol, trefit se správně do obou dírek a vyfouknuté vejce přitom velkém soustředění nerozmačkat. Náhrdelníky jsou nádherné v kombinaci s ulitami, přímo skvostné a těch rozmačkaných skořápek není ani tak moc. Děkujeme za všechny zaslané výdunky a ulity, přidali jsme je k těm našim.
Vrháme se na časný oběd a při mytí misek už se začínají trousit první účastníci slavnosti. Přichází i asi polovina rodičů školkových dětí, tak máme takový stížený úkol, uhlídat v té velké skupině ty, které máme i nadále na starosti. Zdárně za zpěvu a pozornosti kolemjdoucích dorazíme k Berounce, ve které je spousta vody. Poslední zpívání a rozlučkové provolávání. Morena je zapálena a hozena do řeky. Ještě pro každého ozdobenou vrbovou větvičku – líto a už je třeba vyrazit na nádraží.
Petra Kasová
V pátek 24.3. se po delší době opět setkáváme v plném počtu a to 9 holek a 7 kluků. Na nádraží děláme jen rychlé kolečko, aby si děti zvědomili, že a s kým jsou ve školce. A už pádíme k řece, kam to dnes většinu táhne. Děti mají hodně energie, která potřebuje ven, ale nakonec jsou u řeky trochu zaražené a překvapené z jejího velkého proudu. Jen se tedy krátce zastavíme a pokračujeme směrem ke šraňkám, kde na nás čeká, jako ideální svačinkové místo, opravený přístřešek s lavičkami. Ale skoro všechny děti nakonec dávají přednost sezení na fabionech, které v tom místě zpevňují svah kus nad řekou a náramně si užívají klácení nohama a výhledu na divoce pádící řeku.
Tradičně nás zláká veřejně přístupná houpačka před jedním obytným domem u ořechové aleje, dokonce tam ještě někteří najdou dobré oříšky. Lara si tam s malým nožíkem půjčeným od Milana zručně ořeže klacík. Pokračujeme přes kratší zastávku u dřevěných klouzaček, kde objevujeme kolonii ploštic spolu s mravenci, kteří se dají bezvadně prozkoumávat lupou. To je naše novinka a možnost, jak se děti mohou dívat na svět kolem sebe, bohužel jedna lupa se nám dnes ztratila.
Je už poměrně dost hodit, tak se vydáváme na cestu do zázemí, ale děti si ještě prosadí zastávku na přecházení železné trubky nad potokem. Budíme údiv kolemjdoucích, učitelky z MŠ, které tam jsou také s dětmi, se tváří dokonce pohoršeně. Navíc se při neopatrné strkanici stane, že Viktorovi uklouzne noha a lehce se namočí a odře. Tak jsme podrobeni tázavým pedagogickým pohledům. Kluci si to vyříkají, odřenina pohlazena, namočení není vážné. Takže přecházení může pokračovat. Přidávají se i váhavci, někteří trubku skoro přebíhají, jiný potřebují, alespoň zpočátku, oporu. Jeníček S. má z toho, že přešel, takovou radost, že by klidně chodil a chodil. Františka se naopak nakonec sice rozhoupá, ale těsně před tím než na ní dojde, z řady vystoupí.
Děti jsou dnes opravdu neposedné, přes město jdeme bezpečně s vypětím všech sil. Naštěstí už to není daleko do lesa, kde posbíráme pár větví na náš ohýnek. V tepee je potřeba vyčistit ohniště, je skvělé, jak to děti už dobře sami zvládají a k pomoci se hlásí. Dokonce se na lopatku a úklid stojí fronta 🙂 V zázemí si pobudeme něco přes hodinu a půl a už vyřádění se vydáváme na nádraží.
Petra Kasová
Pondělní orlí putování 27. 3.
Putovali jsem podél řeky z Řevnic do Dobřichovic. Původní plán byl jiný, mělo se jít roklinkou lesem tam a zpátky, ale začátek cesty u řeky nás nasměroval dál a dál podél ní. Slunce svítilo, děti svlékaly vrstvy, Jeník se dokonce hned při svačině převlékl do kraťasů. Při zastaveních se čile rybařilo, chytalo se na kdeco – na klacek, na jablko, na čerstvý chleba ne. Kevin a Erik si během dne pořídili slušnou rybářskou výbavu a před Dobřichovicemi jsme pak mohli okouknout a prohodit pár slov se skutečnými rybáři. Našli jsme stopy po činnosti bobra – okousané stromy i díry na břehu, ujasnili si, jak bobr vypadá a čím se živí. Porovnat jsme si ho mohli s v řece plovoucí nutrií. Oběd a ohníček jsme si dali na břehu u výběhu koní před Dobřichovicemi. Na oheň se těšil hlavně Ludvík, který také donesl foukací harmoniku pro Katku, když se jí rozbila její píšťalka. Španďa pak vyrobil píšťalu z křídlatky. Dál jsme se zastavili u rozeklané vrbí prolízačky s kopřivovým podrostem. Ruben se Španďou sbírali kopřivy na doma. Šli jsme také kolem Jendova domu v Dobřichovicích. V živé paměti bylo loňské putování stejnou cestou korunované zmrzlinou.
Blanka Švédová
