Sokolíci – Zápisy z posledních tří střed sokolíků

Přes Černolice do Všenor
Jeli jsme autobusem na zastávku Líšnice. Autobus jsme stihli ten dřívější díky třem tatínkům, kteří nám pomohli uskutečnit rychlý přesun z perónu k nástupišti autobusu.
Když jsme vystoupili tak si něktěří mazáci vzpoměli že tam jsme už určitě byli a čekal nás krásný pozvolný sešup do údolí Všenorského potoku. Mlha by se mohla dát krájet Vojta nám po cestě zasvěceně vyprávěl o Puštíkovi, písklatech a jeho schopnostech.
Po svačince nás čekal výstup kolem koňské ohrady nahoru k Černolických skalám. Tam děti obsadili místní plácek se závěsným žebříkem a ostatní se dali na průzkům skal. Pozorovali jsme s Petrem jak obratně si počínají a jak někteří dostávají chuť se vydat výš a ještě výš. S vidinou cesty před námi a také vyjímečně teplého oběda jsme se vydali dál kolem vrcholků skal a pak krásným dubovým lesem. Kevin s Erikem nám hledali značky, neb jsme tentokrát šli jinudy než loni. Čekalo nás ještě jedno milé zastavení na místě zvané Lavička – kde je úžasný výhled – pokud ale není vše zahaleno v mlze. A také pamětní kniha, kde se všechny děti mohli zapsat, že tu byli.
Pak už je čas na oběd ve Všenorech na zahradě. Začali jsme číst na pokračování Ronju – dceru loupežníka.
Moc nás to s těma Vašema roštákama baví. Děti si hrají všichni dohromady – menší s většími, holky s klukama, je to podivuhodně vyladěná skupinka. Větší děti Vojta, Tim, Kevin, Eric, Anežka jsou pohodáři na které je spoleh a i ti nejmenší Anička, Ruben a Aňulka drží krok s ostatními při všech hrách a průzkumech.

Pražská džungle
Tak jsme se zase po delší době vypravili do Prahy na výstavu RecykLES. Stálo to za to. Děkujeme opět několika tatínkům za doprovod do metra. Pak jsme si to mašírovali z Nám. Rep přes Vltavu vzhůru na Letnou. Po svačince v zcela prázdné pivní zahradě jsme už byli očekávani na prohlídku výstavu. Mohutné svlékání a šup přes dvorek do výstavních prostor. Výstava byla zrecyklovaná z minulého roku, ale zase vylepšená o nové artefakty. Moc mne bavilo poslouchat odpovědi a komentáře dětí které se zaujetím následovaly naši průvodkyni „lesem“. Opečovávali jsme semena stromů, naučili se magické zaklínadlo šamanů, poslouchali ozvěnu našich hlasů a dozvědeli se i lecos nového. Na závěr jsme ještě strávili blažených 10 minut v „kabinetu ticha“.
A pak už zas přes dvorek a do přízemí, kde jsou traktory a jiné velké stroje ale i flotila malých traktůrku a bagrů, které si děti rozebrali a vydali se na jízdu.
Když jsme se oblékli a dohledali všechny rukavičky, nákrčníky vydali jsme se přes letnou a hřiště u hrocha na hrad, královskou cestou až k Pražskému jezulátku. K obědu byly dobroučké palačinky. Před vstupem do hradu jsme museli projít bezpečnostím rámem, děti objížděli nějakými detektory, my průvodci jsme museli vybalit baťohy. No, pro děti velká atrakce. Vojta nám přinesl ukázat knihu o tom puštíkovi, tak jsme si početli. Po cestě z hradu začala některým dětem ( Pepinka a Vincient) být zima, hlavně na ručičky. Praha je náročná a les je les. Jak se na konci dne udiveně Kevin ptal, to jako dnes nebudeme v lese? No byli jsme v městské džungli a zase dlouho do Prahy asi jen tak nevyrazíme. :))
Ale zase jsem se přesvědčila, že čtěte web a všechny děti byli podle toho oblečeny. Tož díky

Nová cesta – Radotínským údolím po stopách starých mlýnu až do Zadní kopaniny
Máme nový směr! Autobusem z Radotína do Chotče a po červené. Dnes byla zima, tak jsem byla ráda, že nebude bahno. Ale děti se zvládly zašpinit i tak.
Po výstupu z autobusu nám Anička řekla že to bílé všude kolem je přeci sněhovatka. A tak jsme se zasekli u obecního polozarmzlého rybníčku a vůbec celý den byl ve znamení ledu, zamrzlých kaluží a potoka. Tolik práce to dalo, rozbít a prošlápnout vše co se dalo. Rampouchy vysící z převisu. Po cestě jsme objevili několik hřišt v osadě a na jednom hřišti dokonce byl i fotbalový míč. Zahráli jsme si parádní zápas. Je znát, že Vojta a Bart chodí na fotbal. Eric a Kevinem zas jistily brány a skoro žádný gól nepustili. Hrály i holčičky. Před Cikánkou jsme odbočili neb nás zlákala krásná stráň zalitá sluncem a to bylo něco co jsme potřebovali. Poobědvali jsme  zapečené těstoviny – jako obykle nic nezbylo. A děti si přidávaly o 106. Tim s sebou táhl velkou encyklopedii o Vesmíru, kde byla taková fakta, která mi hlava nebrala, ale pro děti zdá se, to nebylo nic překvapivého.

Pak byl čas na volnou hru a ty děti které byly do té doby celkem čisté (moc jich teda pravda nebylo) tak v zápalu nekonečného válení sudů ze stráně, už čisté nebyly.
Byla to krásná chvíle, kdy zas všichni měly zábavu a nám nezbývalo než to pozorovat. Ale nakonec i já jsem ty sudy musela zkusit. Markétka měla pak špatné svědomí, že má zabahněné kalhoty. Pak už kolem koní, kraviček, slepiček na náves odkud nám jel autobus. Byl ještě čas přečíst další kapitolu z Ronji a trošku se oprášit.
Na jaře si to zopakujeme i s exkurzí mlýna u Veselých.
Míša

Napsat komentář