Zaježová – Sekier – zápis od Terky, Kačky a Míši

Výlet na Slovensko ­ na Zaježovou – září 2016

Noční cesta vlakem ­ sešli jsme se pěkně spořádaně na místě srazu, ale zjistili jsme, že část výpravy již čeká před vlakem, převzali jsme si tam tedy všechny děti, pasy a eura a potvrzení a nasedli jsme, tedy spíš rovnou zalehli, každý do svého kupé. Měli jsme moc milého pana průvodčího, který celou noc pečoval o naše pohodlí. Rozmístili jsme se na trojpalandy, což zejména pro dospělé na které vyšla ta nejvyšší, byl trochu oříšek, a děti zas po dvou na malé postýlky, ale nakonec jsme se vešli krásně, zhasli světýlka a ukolébáni drnčáním jsme usnuli ­ ráno jsem dostali každý půlku croissantu a někdo stihl i čaj, ale ouha, náš vlak má hodinu meškanie v Bánské Bystrici, kde jsme se probudili asi v 7 ráno a tak jsme se rozhodli přestoupit do jiného menšího vláčku, který nás do Zvolena doveze o chvilku dřív a hlavně si tam můžeme sednout všichni pohromadě a povídat si. Káča

Čtvrtek ­ den první

Probudili jsme se a byli jsme na Slovensku! Udělali jsme si ranní piknik v parku ve Zvolenu. Zamířili jsme do Parku vznešených duší, kde jsme našli židovský hřbitov a dojemný pomník obětem holokaustu. Tam jsme si skoro všichni prošli temnou podzemní chodbou se střechou ze zadrátovaných kamínků, odkud zněly liturgické zpěvy v hebrejštině a vystoupali jsme až na schůdky vedoucí do nebe… O kousek dál jsme oslavili Vojtovy 8. narozeniny s parádním velmi raw dortem a dokonce se tam náhodou potkali i s Cerem, který pro nás následující dny připravoval s Veronikou program. Prý hned věděl, že to jsme my. Neuvěřitelné. Nasedli jsme na autobus a hurá na Zaježovou! Autobus polykal kilometry a my stoupali stále výš a výš a přesto, když nás vyplivl na zastávce, ještě nás pořádný kus cesty do kopce čekal. Ještě, že nám vzali batohy autem. Vyrazili jsme z vesela a dobrá nálada nám vydržela až do cíle. Konečně Sekier! Už po prvních krocích bylo jasné, že za tu námahu to rozhodně stálo. Chaloupky roztroušené po okolních stráních zůstaly jako by se čas zastavil a u nich se pásly kozy, ovce a koně. U stavení nás přivítali dva pejsci a kočka se třemi koťaty,zahrada přetékala všemožnou zeleninou a bylinami a stromy v sadu byly plné ovoce. Slunce hřálo jak uprostřed léta a na plotně velké pece už se vařil oběd. Prostě takový malý ráj. Děti si rozebraly koťata a do konce pobytu už je z náručí nepustily.Odpoledne začal program s Veronikou. Někdo z dětí našel tajemně vypadající do roličky smotaný dopis podepsaný Karel Lví Srdce, který děti volal na pomoc doŠípkového údolí. Naplno jsme se ponořili do neobyčejného příběhu dvou bratrů Lví srdce, kteří se po smrti v našem světě ocitli v jiné zemi jménem Nangijala a stejně jako oni, se i každé z našich dětí vydalo samo na návštěvu za Žofií do chaloupky pro tajemnou vůni. Každý dostal jinou a podle nich se na celý pobyt rozdělili do 4 skupin. Večer jsme si vyrobili holubice z papíru a napsali na ně vzkaz pro obyvatele Šípkového údolí, kterého se zmocnil zlý krutovládce Tengil pomocí hrozivé příšery Katly. Nejčastěji na nich stálo: “Pomůžeme vám!” Terka a Káča

Pátek ­ den druhý

První ráno, první dobroučká snídaně v chalupě a objevení dalšího tajemné ruličky se vzkazem. Teď již vzhůru nahoru na seník, kde se tak báječně sedí a poslouchá ten neuvěřitelný příběh odvahy dvou bratrů. Pak ještě přišlo rozdělení do skupin podle vůně a určení času dojení koziček jednotlivých skupinek. Céro vzal do rukou zvláštní oranžový balík a už jsme běželi i s koťatama v náručí na louku ke dvou jablůňkám, kde děti dostaly úkol přejít přes obrovskou propast nad vodopády a donést na druhou stranu holubici, kterou děti večer předtím vyrobily se vzkazem pro záchranu šípkového údolí.Všem dětem se to podařilo, nikdo se nezřítil a holubice tak ozdobily strom na druhé straně propasti. Pak jsme hráli hry z intuitivní pedagogiky, přeskakovali jsme obrovskéšvihadlo, podbíhali pod točícím se lanem a vyměňovali jsme si místa v kruhu. Vznikla pěkná mačkanice a o srážky nebyla nouze. Něco nám šlo, něco moc ne. Ale to nás ještě čekala poslední atrakce, a ta souvisela s tím oranžovým balíkem ­ což byla obrovská oranžová saténová plachta a s ní se děly teda kouzla. Chvíli jsme společně letěli, chvíli jsme běhali po rozbouřeném moři, děti se zamotávaly do látky a pak rozmotávaly velkou rychlostí, jako motýlci vyklubávající se z kukly. No bylo to úžasné a asi bychom tam byli ještě do teď kdyby to šlo. Snad to z fotek pochopíte. Sluníčko hřálo a ten výhled! Kozičky, koníci, ovečky opodál se koukali co je to tam za výskavou tlupu dětí, kteří se kutálejí dolů z kopce a pak zase běží nahoru a tolik srandy s jedním kusem látky…..Po dalším výborném obědě a času volné hry se děti opět rozdělily na dvě skupinky a jedna skupina šla připravovat do přístřešku těsto na chlebík ­ každý si připravil své těsto a svůj bochníček a druhá skupinka šla vyrábět měsíčkovou mastičku z hlaviček měsíčků, který den předtím děti nasbíraly na zahradě. Pak se děti prostřídaly. U přípravy těsta bylo znát kdo už někdy byl u zpracovávání těsta. Po výrobě mastičky už byl čas ji nalít do kelímků a někdo si tam ještě přidal vonnou esenci a pozoroval jak tamastička chladne a tuhne díky včelímu vosku. Míša

Pilní rodiče ­ Milda, Petr a Hanka zatím pomáhají hrabat trávu na vedlejším statku. Kája šije mokasíny, Petr hraje na kytaru a my průvodkyně se střídáme s dětmi.

Hudební dílna – po večeři a přečtení další kapitoly naší knížky přišla milá žena jménem Lilien a čekal nás další kouzelný večer, kdy jsme napřed po ní opakovali různé zvuky s pohybem, poté každý zahrál nějaký pohyb a řekl k tomu svoje jméno a ostatní to napodobili. Pak si každý vymyslel nějaké zvíře a chvíli se jím stal. Potom zas jsme svá zvířata beze slov ostatním ukazovali a hádali jsme co je kdo zač. A byli mezi námi lvi a ještěrky a králíci a žáby a sloni a kočky a jeleni a všelijaká další havěť. To jsme se nasmáli. Potom jsme si každý směli vybrat jeden hudební nástroj ­ většinou perkuse, ale i píšťalka byla a napřed jsme si zkusili úplný mumraj na ně hrát všichni dohromady. Potom ale jsme se snažili naladit a najít společný rytmus a ejhle, někde se objevil a už zůstal a naše hudba zněla najednou krásně. Zhasli jsme velké světlo a jen malá svíčka svítila vprostřed našeho kruhu a my jsme se naladili na lesní bytosti ­ víly a skřítky a trpaslíky a všechny bytosti lesa a zkusili jsme hrát a pak i zpívat pro ně všechny. A najednou jakoby tam byli s námi a poslouchali tu libou hudbu. A takhle ukolébáni vlastní ukolébavkou jsme zase zalezli každý do svého pelíšku.Na seně nakonec nikdo nespal, bylo tam malé vosí hnízdo a tak se nikdo neodvážil, jen Marušky táta Petr na poslední noc. Tak jsme tak porůznu poskládali a to i po několika na jedné posteli a nikomu to nevadilo. Jen Nikolce nebylo dobře, před hudební dílničkou si šla už lehnout, s bolavou hlavou.Káča

Sobota ­den třetí

Ráno jsme dostali další dopis. Máme se prý naučit jezdit na koních, bude se nám to hodit při cestě na záchranu Urbana do dalekých Prahor. Jé a zrovna za okýnkem při snídani vidíme projíždět tři krásné koně se dvěma hříbátky. Přijel na nich David se svou dcerkou, která je jen o trochu straší než my. A že prý nás povozí a leccos naučí. To už se z postýlek vysoukali i Krištof, Vládík a Máťa, kteří vypadali ráno, že snad také ulehnou, ale najednou juch a jsou zas v plné síle. No, už jsme se nemohli dočkat, alepřeci jen jsme se rozdělili do dvou skupin a zatímco jedna vyráběla z korálků naušnice pro sebe­ holky, nebo pro maminku ­ kluci, druhá půlka šla nasedat. Na malém okruhu jsme si všichni vyzkoušeli všechny tři koně a zároveň jízdu se sedlem, na dece a jen tak na černé koňské srsti a potom přátelé jsme se koně učili i sami řídit, rozejít,zacouvat, otočit a někteří i rozklusat. Sluníčko nám svítilo a už na nás čekal slaný koláč, který nám upekla Epauninne, dobrovolnice z Belgie. Vůbec je tu vlastně překvapivě hodně lidí z daleka i z Čech, náš kuchař Arvid je původem z Německa a usadil se tady po skončení dobrovolničení s Češkou Hankou. Mají tu kousíček od nás postavený krásný slaměný domeček, slepičky, ovečky a koně a žijí si s nimi a svou malou Lindou svůj sen.Do oběda jsme se ještě vystřídali, měli jsme tentokrát slepičí vývar, který nás postavil na nohy.Káča

Odpoledne se děti převlékly za vojáky do tmavého oblečení, Verča jim namalovala maskování ­ fousy a bradky a vyrazily ve skupinkách po čtyrech vždy s jedním dospělým na výpravu do šípkového údolí. Na cestu si nesly své vlastnoručně upečené chlebové bochníčky, mastičky a také spoustu odvahy. Doprovázející dospělí nesměli mluvit, ani dětem pomáhat a cestu si tedy také hledaly samy. Naštěstí byla vyznačená fáborkama. Šlo se nahoru k “Bráně” na nejvyšší položenou usedlost Zaježové, kde je asi šest slaměných domů a domečků. Po cestě je čekaly tři zastavení. První bylo projít pomocí hesla skrz stráž ­ Cero maskovaný pláštěm a kovovou helmou (proto to maskování).Děti prošly tunelem, přes otrávenou pavučinu, ze které jim pomohly vlastnoručně vyrobené mastičky, kterými si pomazaly místa, která se jedu dotkla a šťastně dorazily za dědečkem Matyášem ­ Petr Korbelář maskovaný rozpuštěnými vlasy ­ který seděl před malebnou chaloupkou. Od něj dostaly mapu další cesty a vydaly se za babičkou Elfrídou ­ Káča shrbená a zahalená s píšťalkou. Tam dostaly pod lískou uprostřed louky kozí mlíčko a tři úkoly, aby prokázaly, že mají bystrých všech pět smyslů, aby se jim podařilo zdolat strašnou Katlu a podařilo se jim tak osvobodit Urbana ­ Mildu se svázanýma rukama, kterému musely přepálit provazy. Mysleli jsme si, že máme dobrodružství za sebou, ale ouha ­ po večeři, přečtení dalších kapitol a večerním kruhu z knihy děti čekala ještě noční hra ­ Putování tmou pro zlatou trubku, kterou měly vzít tyranu Tengilovi. Sedli jsme si u ohníčku, popíjeli čaj masala a děti dostaly úkol projít tmou svícemi označenou cestou a tam na konci zatroubit na trubku a tím ovládnout Katlu. Nejprve to vypadalo dost beznadějně a všichni se ujišťovali, že s nimi půjde někdo z dospělých, ale naštěstí se odvážně ozval Yoram, že jde první a sám. A to už spustilo lavinu a nakonec téměř všichni včetně těch nejmladších vyrazili do tmy a z dálky (cca 150 m) jsme uslyšeli zatroubení na trubku jako dobré znamení. I ti co nakonec přece jen potřebovali doprovod si poslední úsek celkem nebojácně prošli o samotě a od tajemné postavy převzali trubku a zatroubili. Mezitím jsem si u ohýnku my ostatní zpívali různé vypalovačky, které se nám pak hodily na krácení si dlouhé chvíle ve vlaku. Pak už byl čas jít spát a spalo se dobře. Kdo šel v noci čůrat mohl slyšet troubení jelenů z nedaleké louky. Míša

Neděle ­ den čtvrtý

Ráno nás Cero všechny pasoval na rytíře Lví srdce a děti to dostaly ještě potvrzeno písemně. Však vám to jistě ukážou. Také jsme dočetli poslední kapitoly příběhu a poznali jak velcí hrdinové Karel s Jonatánem byli. A byli jsme vážně rádi, že my na Sekeiru žádného skutečného Tengila s Katlou nepotkali. Naším největším nepřítelem byl strach a to nám úplně stačilo. Ještě na děti někde čekal poklad a bylo třeba jej najít. Vypravily se úplně samy po fáborcích a vrátily se za hodinu s truhlou plnou sladkostí ­ teda spíš s břichem plným sladkostí. Jedno dobrodružství se pomalu nachýlilo ke konci a další začínalo. Cesta zpět! Děti ještě nakreslily, cose jim nejvíce na Sekeiru líbilo, hodili jsme batohy na záda, popadli buchty, rozloučili se a vyrazili. Z kopce se šlo přece jen lépe, než do kopce a za chvíli už jsme byli dole v údolí u Nikolky, která se vezla s Hankou na koni, prootže ještě nebyla úplně fit, tak si aspoň takhle vykompenzovala, že včera se na koníky nedostala. A pak už autobusem do Zvolena, který jsme znali z prvního dne. Navečeřili jsme se v parku a následovala bujará cesta prvním vlakem do Vrůtek, kterou jsme patřičně prokarbanili, prozpívali a prořádili. Vystoupili jsme na nádraží, a protože byla už pořádná tma a taky zima, zalezli jsme do čekárny, dali si druhou večeři a kdo si nechtěl povídat, ani se honit po peróně, ten zavřel oči a usnul. Hůzostrašně vypadající dvě hodiny čekání nakonec utekly jako nic a už tu byl náš vlak a v něm vyhřátá kupé. Přikryli jsme se peřinami a nechali se ukolíbat míhajícími se světly lamp za okny a když jsme otevřeli znovu oči, byli jsme doma! Terka

Velké díky všem účastníkům zájezdu ­ dětem za jejich otevřenost, výdrž a chuť do práce a do všelijakých her, za to jak se dokázaly soustředit a spolupracovat ve skupinách a za velkou odvahu a statečnost, kterou všichni prokázali.A dospělým za milé spolubytí a veškerou pomoc ­ Hance za pomoc s lístky na vlak, dohledání spojení busem a s počítáním našich svěřenců, Petru Macalíkovi aMildovi za pomoc dětem s jejich těžkou bagáží, Petru Korbelářovi za ukolébavky na kytaru v nádražní čekárně, díky kterým se podařilo zklidnit divokou smečku a Káje za její jemnou přítomnost. Káča

Děkujeme i Vám rodičům za Vaši důvěru poslat s námi do neznáma Vaše drahé ratolesti. Po této zkušenosti si možná troufneme i na něco ještě většího. 🙂 A velké díky patří Veronice, Cérovi a všem ze Sekieru za laskavé vedení celým dobrodružstvím a veškerou péči okolo naší družiny. Moc nám tam všem také chutnalo. A děti tato zkušenost skvěle propojila a kolektiv stmelila.

Zde je odkaz na fotky mobilovky: https://goo.gl/photos/AFfTVbFbb3NkuAuX8.

Díky Míša

Fotky pořízené Veroniky zrcadlovkou jsou v dalším příspěvku
fotky ze Zaježové od Hanky Čajové  http://htea.rajce.idnes.cz/Zajezova/
jméno: zajezova
heslo: sekier