Školka duben, ještě tam budem! 2018

úterý 3. 4. Liščata

První den Liščat s Alenkou a Bohdanem. Alenka i Bohdan s maminkou a sestřičkou nás čekali v Řevnicích na nádraží. Přivítali jsme se – jak se jmenujeme (bumtarata) a kolik nás dnes je (plác), ale ještě předtím jsme pohřbívali ptáčka… Vyrazili jsme na louku, slunce svítilo, cesta byla trochu zdlouhavá hájením pravidla, že první jde přes město vždy průvodce… Na louce jsme pak potkali pána se psem a tenisákem a některým dětem bylo líto, že jdeme trochu stranou, ale i na tom místě nám svačina chutnala a mladé ořechy stojící opodál se ukázaly taktéž dobré na lezení a pak se v té vyšší trávě taky dobře honilo a přetahovalo a válelo. Hráli jsme na medvěda, rybičky, ovečky a taky na žížaly, balonky a špendlíky (hra Julči), cukrkáva a zlatá brána… Jedna hra navazovala na druhou i se hrály paralelně. Maminka Bohdánka už se s námi dávno rozloučila a s Bohdánkem se rychle skamarádil Mára. Vydrželi jsme tam dlouho a vydali se pak rovnou do zázemí – cestou kousek pod domem Franty H., který nás opakovaně zve na návštěvu, kolem domu Jeníka, který byl na zahradě, a pozdravili jsme se s ním. Nahoru jme došli uondaní a uhřátí a kluci šli okamžitě do půl pasu. Bohdánek se ale těšil na oheň a tak jsme si rozdělali jen maličký pro radost a oběd si dali na terase a před ním i po něm jsem vyráběla jeden luk za druhým. Michal se na chvilku kluků s lukem ujal a učil je střílet. Materiál luků ani rovnost šípů však nebyly ideální – zkusíme se k tomu vrátit příště. Četli jsme si pohádku Jak kohouti obarvili svět od Jirouse, která končí tím, že ty nejmenší skořápky barevných vajíček rozprsknutých bouřkou po obloze jsou motýli a opravdu jsme ten den viděli(a) žluťáska, modráska i otakárka.

Blanka

středa 4.4. Sokolici

Hodne se sokolici prvni dubnovou stredu radovali, ze jim po delsi dobe jel rano vlak ve spravny cas, ale kdyz dorazili na namesti v Revnicich a chteli jet busem do Bubovic, dozvedeli se po Misine telefonnim dotazu,ze tentokrat kvuli technicke poruse nejede autobus. Presunuli se tedy zpatky na nadrazi a dalsim vlakem prejeli do Srbska. Vyrazili pred nedavnem objevenou zkratkou podel bubovickeho potoka smerem na vodopady. Tempo bylo vsak tentokrat velmi mdle, neni se ale co divit, kdyz nas cestou potkavaly same zastavkove veci. Na konci Srbska nam jedna pani laskave zapujcila nekolik obrich pomlazek, ktere vyrabi jeji manzel. Misa udelala fotky, tak se mrknete, pomlazky byly opravdu nevidane. Pak nas zastavila strma skala vedouci ke svodidlum silnice,kterou bylo treba zdolat a dale uz hojne kvetouci podlesky, a taky jiz obcasny medvedi cesnek nebo lesni pazitka. Nez jsme se vsim prokousali a dorazili ke Kubrychtove boude, cas uz natolik pokrocil, ze bylo jasne,ze vodopady tentokrat nedame a stejne lesni skolka Bubacek, s kterou jsme meli v planu se tam setkat uz mirila k nam. Obe skupinky se propojily, spolecne jsme usporadali bezecke zavody a pomalu se vydali zpet na Srbsko. Prekvapive se vzadu nedrzely mensi deti z bubovicke skolky, ale nase velke holky, ktere se na chvostu posledni dobou lisacky stridaji a drbou a resi a hlavne u toho musi temer pokazde stat. Pred Srbskem jsme se opet odpojili a celkem na pohodu dorazili na vlak.

Petr

čtvrtek 5. 4. Divočáci

Od rána svítilo sluníčko a děti fungovaly v partičkách. Prokop a Jája s Márou a Rafaelem, Františka a Kytka a Frída a Lada a Lara Miriam. Vydali jsme se na hřiště a tam se děti rozprskly a my s Alenkou, Kájou, Zdendou a Zoe zasedli ke svačině, brzy jsme však byli proměněni v záchranku pro tygří rodinu – tygřice Jája, táta Mára, mláďata Rafael a Prokop měli vleklou nemoc, střídavě o sebe pečovali a volali o pomoc. Vyjížděli jsme s Františkou zachraňovat a ostatní u stolu měli divadýlko, někdy i dost „dramatické“. Následně nás cestou k lesu na tomto místě oblíbená hra na „mrtvoly“ neminula… V lese se Mirinka proměnila v „šiškovou dámu“ a rozdávala dětem baterky pro průzkum podmůstku a kouzelné hůlky. Zastavili jsme se ještě kousek od zázemí u cestičky a tam „objevili“ dva dobré stromy na lezení, příhodná stavební místa pro domečky i parádní kopeček na sudy… V týpí jsme se pustili do kreslení obrázků pro Zdendu a připravili mu nejtlustší narozeninovou knížku, co jsem zatím viděla. Před týpím pak děti vesele lopatovaly nový písek, kterého je velká hromada v pískovišti i vedle něj.

 Blanka
středa  11.4. Sokolici v Bubovicich

Dalsi tyden se nam jiz konecne podarilo chytnout autobus a mohli jsme se tedy vydat na avizovany vylet za podbelem. Hned po ranu jsme se spolecne s detmi rozhodli, ze dame volnejsi den a pojedeme busem i z Bubovic. Vzali jsme to tentokrat pres starou pozarni a koupaci nadrz, uz leta prazdnou a vybehy do jejich strmych boku s lehce rozhybali. Pak jsme pozorovali vcely u maringotky predelane na uly , stojici u lesa. Dosli jsme k prameni bubovickeho potoka a zazivali vsude kolem neskutecne modro z tisicu podlesek v plnem kvetu. Obcas uz byly i sasanky a narazili jsme i na lechu. Pres mirny kopecek a podel cinneho lomu Cerinka jsme se presunuli na podbelovou louku, kde jsme si rozdali pytliky a skoro vsichni sbirali.Bylo to dost jednoduche, protoze se u toho nebylo treba ani moc hybat, co jich tam bylo. Na obed jsme zasli na vyhlidku na pani hore a asi pulku zajemcu jsme vzali na koniklecove hody trochu nize. Ostatni lezly po babykach, jejichz stare rozeklane kmeny k tomu
primo vybizely. Kanci stezkou a trnkovou branou(terminy domorodcu . . .), jsme dokoncili okruh a tak akorat, abychom se jeste napili a vycurali dorazili na zastavku. V Revnicich pak presun na vlak a tak.

Petr

 středa 18.4. Sokolici na Krasne strani

Po delsi dobe jsme zvolili trasu, ktera nezacinala v Revnicich, Srbsku nebo Beroune, ale revnicke deti musely doputovat za prazskou skupinkoudo Cernosic. Znacne jim to usnadnila Frantova mamka Norka, ktera je tam dovezla autem. Chteli jsme puvodne busem na Trebotov, ale ten z neznamych duvodu nejel, tak jsme vyjeli tim dalsim do Vonoklas. Rychle jsme se presunuli k fotbalovemu hristi, kde jsme zakotvili na dlouhou dobu. Prubezna svaca , fotbalek s tenisaky od Jenika a Franty, Prebehy celeho hriste, premety na zabradlich, ktere postupne zvladalo i samostatne spousta decek, klouzacka ,pisek, bose nohy v mokre trave, proste nadhera. Na Krasne strani po hrebeni, mijeli jsme stovky dubu, koukali se do Revnic ,co delaji rodice mistnich a taky Volalavky a na hlavni vyhlidce s budhistickymi vljeckami, ale uz bohuzel bez udajne vandalsky rozmlacene sosky budhy v kamenne jeskynce, pozorovali jesterku zelenou, mistni raritu. Na skale nad Karlikem pak obidek a navsteva neuveritelne skalni zahradky, kterou tam vytvari pravdepodobne mimo svuj pozemek nejakamilovnice ci milovnik krasna. Pak sesupem do vsi a po polnacce do Dobrichovic, kde zbylo jeste hodne casu na velke hriste u skoly. Franta H. s Olikem se dokonce propojili s mistnimi skolaky ,o dost starsimi a nechali se od nich houpat. Lanova pyramida a nahore se miha jeden sokolik za druhym, ale nejvetsi zajem je o obri ctyrkolotoc na lidsky pohon(hadejte kdo se tam „vytocil“) . Pak malymi ulickami a pres lavku,jeste jsme smocili ruce v Berounce a Zofka nasla na vrbe „kesku“ a to se pocita. Mysi dirou na nadrazi, no to to zase ubehlo.Chodime mene, ale dejou se zas jine veci. Je nam v tom s Misou pekne. Deti jsou moc fajn. Petr

Napsat komentář