Březen ve školce, 2018

 

V pondělí 26. 3. 2018 se Vlčata a Orlové propojují, Španďa je po úraze a Honza B., který ho měl zastupovat onemocněl. Ranní kolečko, je opravdu velký kruh dětí s průvodci Agátou, Václavem a Petrou. Děti i my jsme plni očekávání, co nám den přinese. V plánu máme zajít k řece pro proutky, uplést pomlázky a v zelné šťávě nabarvit domácí vajíčka.
Dětem zvědomujeme, že je třeba myslet na celou skupinku, menší děti se dostávají pod patronát těch větších. Kluci z putovní skupinky trochu „brblají“ že to není žádný výlet, ale i oni dostávají prostor se hned u řeky prohnat „jako vítr“. Dáváme si jen malou zastávku na svačinku, počasí nám moc nepřeje, fouká a jemně poprchává.
Proutky musíme trochu hledat, ale nakonec se podaří Václavovi, dost velkých nařezat. Máme jednoho zmrzlíka Jasmínku, ale pocit zimy je s větší pravděpodobností jiným uspořádáním skupiny, protože zabírá pomazlení a držení za ruku a pak v zázemí je už úplně spokojená.
Na rozcestí, pod vodárnou se spolu s dětmi rozhodujeme, zda se část větších, putovních dětí na chvíli odpojí, aby si užili řádění v lese. Přestože, zejména kluci, před tím hlásali, že „malušáci“ jsou hooodně pomalí, tak všichni hlasují pro to, jít hned do teepe.
Po zmatku kolem špalků v teepe, napití a posilnění se děti rozprchávají. Vyndávám na verandě potřebné na barvení vajec, některé děti, zejména holky, se přidávají. Franta K. Se snaží zamaskovat nějakou plastovou věc, po chvíli mi ji se slovy „my jsme říkali, ať to nevyhazují“ ukazuje. Hodně dětí už má v rukou také svůj úlovek, který vytáhli s popelnice na plasty. V zázemí se po slavnosti objevili plastové hračky typu z „kinder vejce“ a někdo se je snažil „uklidit“ před dosahem dětí. No nepodařilo se….dlužno dodat, že Matouš s Jednou P. si s těmito hračkami hráli zaujatě a moc pěkně celý zbytek školky
Pod plachtou, před dřevníkem, je hromada nově navezeného dřeva. Jenda S., Kvido a Klárka si s ním hrají na obchod. Pracují velmi svědomitě, dlouho a z dřeva „nakoupeného“ v obchodě u Kvida stavějí Jenda s Klárkou a zdárně sekundujícím Frantou K.  pořádnou hranici.
Ještě před obědem mají vajíčka kabátek z punčochy pod kterým jsou schované lístky, aby se obtisknuli. Zoja, Jasmínka, Lada, Žofka Š. A Žofka R a Olík. Natrhali červené zelí, které dalo vodě v hrnci krásnou modrou barvu. Hrnec dáváme vařit, pravidelně kontrolujeme, ale s vajíčky se neděje nic. Asi po hodině už nás nebaví čekat, tak přidáváme cibulové slupky, jenže jejich barvení nejspíš zastavil ocet, který tam byl kvůli zelí. Z finálního výsledku jsem celkem zklamaná, ale většině dětem se vajíčka líbí.
V teepe zatím vznikají pentličkami ozdobené pomlázky ze 3 proutků. Skoro všechny děti mají chuť si je vyzkoušet.
Uzavíráme školkový den, s kolegy se shodujeme, že to byl sice „docela mazec“ ale fajn den. Petra Kasová
………….
Předškoláci 27. 3. 2018 už při ranní jízdě vlakem se k nám přidává paní Eva Sůrová, aby se podívala, jak děti v Rozárce registrované, pokročili od října v předškoláckých dovednostech. V ranním kruhu se ještě setkáváme všichni. Dětem vysvětlujeme situaci a rozdělujeme se na 2 party. Majda se s neregistrovanými přidává k malé školkové skupince a k nám přichází Míša Formanová. Jsme domluveni se školou, že si můžeme na chvíli půjčit malou jurtu a tak vyrážíme rovnou do zázemí. Po cestě zvládneme vyzkoušet pravou a levou ruku, kdo je v řadě první, poslední, uprostřed, hned vedle.
V jurtě se děti hned cítí „jako školáci“, pouštíme se do svačiny a po ní spontánně děti začnou kreslit podle své nálady. Paní Sůrová to vítá, s dětmi si u obrázků povídá, Maruška se s Evou domluví a „píše“ do jejího poznámkového bloku. Pak už plníme úkoly hledáme rozdíly, vyprávíme podle obrázku příběh, kreslíme podle předlohy horní a spodní smyčku, stříháme, sestavujeme a lepíme obrázek podle posloupnosti. Navrch si děti sami přidávají psaní čísel na jednotlivé dílky obrázku.
A pak se už děti rozbíhají ven.
Eva s námi jen krátce probere viděné, děti chválí, vidí velký posun.
Na oběd už je zase celá parta Laní a Jelenů pohromědě, děti které „napracovali“ jsou trochu zklamané, že už nic nebudeme dělat, ale příslib Maruščiny narozeninové oslavy, všechny potěší.
Dortu se už nemůžeme dočkat, ale přesto děti klidně poslouchají narozeninový příběh. Vzhledem k okolnostem jsem nestihli Marušce vytvořit narozeninovou knížku ani pytlík na kámen, ale vše příště napravíme. Petra Kasová

…………………..
Středa 28. 3. 2018 Volalavky, s touto skupinou jsem vyjímečně, jako záskok a také Blanka není středeční průvodce, ale mimo nováčků nás většina dětí zná.
ČD nám opět komplikují život a vlak, jako často ve středu, není vypraven z Hlavního nádraží, ale jen ze Smíchova, odjíždím tedy se 4 dětmi a 2 rodiči nováčků, s tím, že Blanka dorazí dalším spojem.
Ve vlaku panuje dobrá nálada, Žofka mne zná z Klubíčka, tak ani moc nepotřebuje tatínka a Šárka je zase natolik na školku natěšená, že se se mnou baví úplně uvolněně. Jak si tak povídáme komentuji, že všechny děti jsou modrooké a Kuba Drátovský ihned reaguje, že to „má po Blance“ :).
V Řevnicích, se k nám přidávají další děti – Radovánek (také se známe z Klubíčka) a Kvido. Po chvíli přijíždí i vlak se zbytkem skupinky. Hodně mne překvapí, že už s námi jde i Pipa, ale máme spolu spoustu Klubíčkových zážitků, takže se obě ze setkání těšíme. Zato Kvido se tváří děsně nešťastně a na zlepšení jeho nálady nepomáhá vůbec nic. Jeho táta nakonec rozhoduje, že nemá cenu Kvida přemlouvat a odjíždějí domů. Vítáme se v kruhu a dětem říkáme plán, co budeme dělat. Maminka Radovánka a táta Žofky se loučí a my vyrážíme směr „dlouhé“ dřevěné hřiště.
Valinka je moc nešťastná, moc pláče a drží se Blanky, je jí zima a smutno. Ostatní děti odhodlaně šlapou, ti větší Žofka Š. A Mára, kteří nastoupili v září 2017 najednou vypadají úplně velcí. Johánnek a Hubert se, jako správní bráchové, drží spolu.
V parčíku, kousek od nádraží dáváme první pauzu na pití a převlékáme učůrnutého Ráďu. Koukneme na kapličku, vyprávíme si o sv. Kryštofovi a pokračujeme v cestě.
Na pořádnější svačinu zastavujeme u klouzeček, kde nás zastihuje telefonát maminky Kvida, že by nakonec přijeli. Hurá. A je zase 15 dětí. Valinka je stále nešťastná a nic moc nepomáhá. Dozvídáme se, že se jí stýská po mamince, která odjela. Ostatní děti si dosytosti užívají klouzání.
Nejstarší Maruška je trochu zpruzelá, ale jen do té doby, než se rozloučí maminka Šárky a to ji pak s Julčou T. láskyplně opečovávají a nejraději by ji „na rukou nosily“. Dětem se po svačince nechce moc dál, ale naštěstí se nechají zlákat hrou Žofky Š., která si před časem v jedné z prolejzek založila policejní stanici a když se rozeběhnu, všechny děti jsou najednou pocajty a chtějí mne zavřít 🙂 Pipa je o dost pomalejší, nejraději by se zastavila nad každým kamínkem, je trochu otrávená, že to není možné. Ale s batohem i krátkých krokem se vyrovnává statečně a když má z něčeho radost a chce nám ukázat, volá na nás „mamí“.
Ani nevím jak se nám podařilo dostat až do lesíka pod vodárnou, kde si děláme ještě na chvíli z podložek svačinkové „hnízdo“. Některé děti si v lese hrají, jiné odpočívají a jsme všichni vcelku spokojeni, najednou si všimnu, že Valinka si zkouší ořezávání šišky. Ani mne nenapadlo, že by s sebou někdo z těchto nejmenších dětí mohl mít nůž. Vali se nezeptala a prostě tak jak seděla mezi dětmi, nůž vyndala a aniž si ho zajistila pojistkou, pustila se do práce. Docela jsem se lekla a Valince vysvětlila, že takhle to ve školce neděláme, moc to nechtěla slyšet, tak jsem nakonec nůž vzala a uložila.
V zázemí Blanka bleskově rozdělává oheň a už je třeba umývat ruce před obědem, po kterém stihneme jen přečíst dvě krátké pohádky a je čas opět zabalit batohy a vydat se včas, beze spěchu, na nádraží. Tam nás čeká nemilé překvapení v podobě zpožděného vlaku, který je nakonec tak pomalý, že končí na Smíchově a na hlavní nádraží, kam tentokrát jede všech 10 dětí, musíme přestoupit na jiný. Blanka trpělivě obvolává, rodiče i prarodiče, abychom zjistily, že jedna z babiček je na cestě na Smíchov, kde my už nejsme. Tak jsme s Maruškou, která to nakonec brala docela sportovně, jeli zase zpět na Smíchov a školkový den byl u konce. Domů se dostávám o hodinu později, než obvykle, uf.

Petra Kasová

středa 28. 3. Volavky

Středa se skupinou Volavek byla pro mě také velkým seznamovacím dnem. Poprvé jsem se s některými dětmi potkala při vynášení Morany, kde měly mnohé děti rodičovský doprovod, ale od řeky do lesa a přes les do školky už šly s námi i nováčci sami. Spolu se svými novými parťáky i zkušenými putovními Sokolíky. A tato ptačí letka se napřed usadila pod lesem kousek od „starého místa“, kde si Sokolíci postavili nedávno z kamenů dráhu jako železnici (jakoby cestičky dopravního hřiště) a pak vyletěla celý velký, vleklý kopec, kde byla ještě spousta sněhu a to nás moc bavilo a Míša si pochvalovala že jsem „jako na horách“.

Toto úterý jsme se pak potkali s Volavkama já a Petra. Byla s námi úplně poprvé Pipa, kterou vlakem doprovodil brácha, školák Noe. Žofka V. jela s námi poprvé sama a celý den s námi pěkně zvládla, trochu tiše. Šárku doprovodila kousek máma, ale pak se jí chopily nejstarší holky Maruška a Julča a všechno ji učily a na Šárce bylo vidět, že by se mnohé naučila rychle i sama. Na nádraží v Řevnicích se k nám přidal Radovan, zamával mámě a byl spokojený celý den. Kvidovi se s námi do školky moc nechtělo, Petra ho lákala na zasazené cibulky (asi z pondělí) a na vajíčka, ale nenalákala, a pak při svačince u potoka přiběhl s mámou rozesmátý, že si to rozmyslel a spokojeně s námi dováděl celý den. A že jsme byli taková opravdu „malá“ byť patnáctičlenná skupinka, šli jsme si to pomalu, napřed držíce se dvou švihadel, potom už spolu za ruce a každý s někým, nikdo nezůstal sám. Zastavili jsme se u božích muk u potoka a Petra s dětmi obhlížela, kdo že to tam je – Jan Křitel a svatý Antoníček, anděl a kdo je ta Panna Marie – no přece maminka Ježíška –, a že budou Velikonoce a zda-li děti znají nějakou velikonoční koledu. Pořádnou svačinu jsme si dali na hřišti u potoka a napřed jsme se najedli a pak už děti svištěly po klouzačkách. Cestou kolem potoka nám Žofka Š. ukázala, kde má své „vězení“ a tak začala honba na zvědavého „lupiče“ Petru. Také jsem běhali od startu do cíle „připravit pozor teď“ a šli po šipkách, které děti kreslily do pískových cestiček. Po železném mostku a kolem silnice jsme přešli do lesa a to jsme byli rádi, že už tam jsme. Druhou svačinkovou přestávku jsme si udělali v loňském listím, v „hnízdě“ mezi stromy a děti už byli docela ušlé a tak tam zasedly a podruhé vytáhly svačiny a společně jsme si u toho občerstvování povídali. Na závěr svačinky jsme si v tom „hnízdě“ zatancovali Měl jsem myšku tanečnici a do zázemí nám zbýval už jen kousek. Trošku pršelo a slyšeli jsme kapky a v zázemí už na nás Kryštof mával a začal  nám ohřívat oběd – byla jedna hodina a než jsme rozdělali oheň, umyli ruce a zasedli ke stolečkům na terase a spořádali oběd, byli dvě. Z barvení vajíček tak nebylo nic, ale stihli jsme si přečíst pohádku o koblížkovi a dva příběhy Jácíčka s veverkou a děti tiše naslouchaly a kdyby mohly, asi by zalehly do pelíšků a trochu se před cestou zpět prospaly. Cesta zpátky byla zmatena konečnou na Smíchovském nádraží, kde jsme museli přestoupit na nejbližší vlak na hlavní nádraží. Těch sedm minut mezi dvěma nádražími už bylo na našich sedadlech úplně ticho…

Blanka Švédová

úterý 20. 3. Liščata

Toto úterý jsme měli úkol. Donést do zázemí nějaký přírodní materiál na výrobu Morany. Rozhodli jsme se jít po týdnu opět na louku, kde jsme minulý týden upletly pro Moranu věnec ze suché trávy a našli jí ulity na korále. Tentokrát však byl na louce sníh, sypký, vymrzlý, oslepující ve svitu slunce. Utábořili jsme se pod lískami, dali si svačinu (Linda a Jája v koruně lísek) a šli jsme na trávu a zatímco jsme trhali, řezali a stříhali, sluníčko svítilo a sníh změkl a hned byl takový akorát na koulování. To bavilo hlavně oba Franty, a bavilo nás to dlouho a pak jsme si postavili koulovacího sněhuláka a po něm ještě i nějaké nerozbitné a to už stavěli všichni. Stejně tak do lísek si snad vylezly všechny děti a v jednu chvíli tam bylo nějaké království v koruně, které Julča zorganizovala, nejvýše stojící Linda zpívala jako mořská panna Ariel tesknou kvílivou píseň přes louku… Dařilo se nám to dopoledne i ve velmi (a nebo právě proto) koulovací náladě dobře domlouvat a být vůči sobě vstřícní, vznikaly nenadálé koalice jako třeba Franta H. a Kuba, starší umí dělat koule, mladší je trochu házet a pěkně si to sami vymysleli, že budou takhle fungovat jako koulovací dvojice. Strávili jsme na té louce celé dopoledne a došli do zázemí nejkratší cestou přímo k obědu. Cestou pavoučci běhající po sněhu a potůčky tající vody po cestě. Po obědě jsme spolu s Magdou a předškoláky oblékli Moranu do suché trávy a vyzkoušeli, že proděravět šídlem nebo nebozezem ulitu je docela snadné. Čteme si pohádky z Podbrdska. Blanka

Fotky – https://photos.google.com/share/AF1QipPETb1nYo-7TFYXFHItUlF7__Ec63Cv7JmGEo0jJ3rjO9EFWF-yRXm4Mg970U8A7w?key=aXJhbmRWdGMyd0xfSmVZcFN4RlRqUlVZc19PNGRn

čtvrtek 22. 3. Divočáci

Dnes nás bylo dvanáct dětí a tři průvodci – já, Honza a Alenka. Frída měla na cestu nové karty Prší, což je příjemná kratochvíle do vlaku. V Řevnicích jsme začali netradičně honičkou na mrazíka hned na trávě u nádraží a za chvilku mrazení a zachraňování jsme se už všichni sešli a mohli jsme vyrazit. Zamířili jsme na hřiště, na náměstí zkontrovali stav vody-ledu v kašně, u hračkářství si děti povybíraly hračky, na hřišti obsadily průlezky. Předškolačky braly Alenku do her – na honěnou, cukrkáva… Do zázemí jsme zamířili po silnici, to je sice nejkratší cesta ale „je“ na ní tolik závor, že není rozhodně nejrychlejší… Pod zázemím ve stínu lesa byla na cestě do kopečka ledovka a jen co jsme se trochu zahřáli v týpí u ohně a po pořádné partii prší, vrátili jsme se na ni klouzat, mezitím sice led změkl, ale bylo dost kolem sněhu na koule, kopeček pod obydlenou maringotkou posloužil jako sjezdovka. Při obědě nám vyprávěla Bára, hospodářka jak viděla u nich před domem hranostaje, byl to velký malý příběh o bílém hranostaji viděném za zimy a pak za pár dní s jarem hnědém. Čteme si pohádky z Podbrdska. Blanka

středa 14.3.Sokolíci

Sokolici se opet po tydnu vydali na samostatny vylet a zvolili si tentokrat dosud neprobadanou trasu z Berouna do Sv.Jana. Z nadrazi se pustili smerem na zeleznicni most pres Berounku ve smeru na Lodenici a meli velke stesti, protoze zastihli behem prechodu motoracek dunici mostem. Kolem nemocnice zacli nabirat vysku a po chvili se museli zastavit na svacu s peknym vyhledem na Beroun a okolni louky. Jako moucnik vsichni dostali od Barta lizatko z javoroveho sirupu, jako dozvuk jeho narozenin z minuleho tydne. Naoplatku mu deti zazpivali a predali narozeninovou obrazkovou knizku. Pak jsme se spise sourali nez sli dal, ale nenalozili jsme si tentokrat zadnou extra vzdalenost, tak to nevadilo. U dubu Na herinkach jsme si trochu orazili, decka obsadili zavoru, ktera je vzdy neuveritelne laka a uz jsme to supali dolu do udoli Kacaku. Zacatek cesty byl krute bahnity, coz odnesla Anezka, ktera si padem obarvila celou predni pulku tela. Tradicni tempari vepredu Olik, Franta a Lara se hnali jako vitr dolu, takze cela sokolnicka letka byla v teto fazi hodne roztahnuta. Pak uz jsme zahledli skalu s krizem, kde jsme byli asi pred mesicem a pul a decka nasi nabidku jeste si tam vylezt pred obedem celkem jednoznacne odmitli. Pak se vsichni spokojene rachtali v lecivych svatojanskych pramenech u kostela, po obede si trochu zabehali v zahrade pred klasterem (s velkou chuti) a bylo krasne videt, ze ani zdaleka nejsou tak znaveni, protoze behali opravdu zdatne. Sedli jsme do autobusu a pres Hostim zpet do Berouna, trochu masinkoveho hriste a vlak tentokrat jel jak mel. Petr

 

středa 7.3. spojení Sokolíci a Volalavky 

Dnes byl velmi zajímavý den. Ráno ještě všude bílo – asi poslední sníh této zimy. Spojili jsme se se Špaňdou a jeho Volalavčí partičkou, kde přibyli dvě nové posily –  Hubert – brácha Johánka a také Žofka – na začátek s tatínkem. Měli jsme 19 dětiček – velkých a silných kluků i menších a sladkých holčiček. Celkem 19. Šli jsme parkem okolo potoku se zastávkou na klouzčkách – skvělé, že byly děti velmi dobře vybavené. Sníh ale rychle tál a byl mokrý. Vyšli jsme po malé přestávce až k lesnímu divadlu, kde jsme si dali řádnou svačinku. Pak Petr s 9 Sokolíky se ještě odpojili a šli na výpravu do lesa a my se Špaňdou a 10 školkáčky se ohřát, převkléknout a usušit. Tam nám zamával Martin – tatínek Žofky. Z našich 9 děti v teeepe byly tři Žofky a dvě Anežky :)) Děti si nahřívaly u ohně tlapičky a během chvilky měly všichni na špalku desku a papíry – neb jsme měli za úkol připravit dvě narozeninové knížky – jednu pro Klárku, se kterou jsme minule na letišti oslavili 5.narozky a také pro čerstvě šestiletého Bárta. Děti malovaly s radostí a za nedlouho už i pro maminky a táty. Pak už se přidala veselá parta s Petrem a také se po chvilince pustily do tvoření. Mezitím nám Honza Bružeňák, který zastupoval Kryštofa připravil přímo hostinu – neb krom svých pokrmů nám ještě ohřál Sokolíků baštu, kterou nám zas uvařila Petrova maminka Olinka Zlatá. Venku to tálo, a po iglů které ještě ráno stálo už nebylo téměř ani památky. Zato bylo opravdu mokro a bahnivo. Nové děti byly spokojené i přes to že vše bylo jinak než bylo v plánu. Místo jarní pohodičky všude potoky tajícího sněhu, navíc nebyla Eliška a byly dvě skupinky propojené. Ale bylo to fajn. Tak se těšíme na příští,  snad už jarní dobrodružství. Míša

čtvrtek 1. 3. Divočáci

ve čtvrtek toho mrazivého týdne jsme zdolali potok. Nejdřív jsme šli k řece, různé zmrzlé tvary na splavu pod mostem i v rákosinách a nad splavem zamrzlý kus až doprostřed řeky, led jako zrcadlo, jak po něm svištěly ulomené kousky ledu, a jaká tam byly bubliny v ledu, krystaly na úlomcích, i ledová zmrzlina a ledové puky a klackové hokejky. Potoku jsme neodolali hned na jeho spodním toku, šli jsme opatrně, překonali dva zamrzlé vodopády a ukončili výpravu u díry, kterou prolámaly Kytka s Larou a skončily v ní každá jednou nohou, ale nic dramatického, u houpačky jsme se podělili o ponožky a sáčky do bot, dali rychlou svačinu a vyrazily do zázemí. Dětem se ani nechtělo. V teple jsme pokračovali v šití. Zbyly nám ještě nějaké ohlodané šišky (panenky), které se za ten týden pěkně otevřely, a tak jsme jim zase ušili šatičky. Některé švadlenky jsou náročné a vymýšlí modely a pak se vyřádili coby kadeřnice ve volbě odstínů vlněných copů. Mareček s Jájou ušili po „balonku“. Františka s Frídou navázaly v zakládání lesní zahrádky u domečku Františky a Lindy, vymýšlely, jak ze zmrzlé hlíny udělat modelovací. Pohádkou týdne byla Rukavička (ukrajinská zimní obdoba Boudy, budky).

Blanka Švédová

Napsat komentář