putování s Orly za kostivalem

Dnes jsme se vydali za králem kořenů, černým kořenem, kostihojem, neboli kostivalem

v našem oblíneném rajónu kolem Srbska.

Napřed jsme se na hřišťátku u nádraží pozdravili a zazpívali :

Padá listí

světlo se ztrácí

síla se vrací

ke kořenům

 Pak si povídali o tom, co to kořeny jsou a kdo jsou naši předkové, které zítra pozdravíme s dušičkovou slavností a taky o králi kořenů, který dokáže zahojit kdejakou ránu a bolístku. Hledali jsem velké chlupaté a drsné listy na konci špičaté a jednoho vskutku královského zástupce jsme našli hned kousek za mostem. Zazpívali jsem mu, poprosili ho, jeslti nám dá kus své síly, kteoru v kořenech skrývá a potom odkryli trávu listí a hlínu kolem a jali se kopat, okopávat a ukopávat až jsme vydolovali spoustu černých kořenů, které uvnitř skrývají bílou lepkavou dužinu. Vydali jsem se pak na druhý břeh a kousek dál – kolem nad řekou se táhly cáry mlhy a bylo mokro a zima a někteří chvíli opravdu zimou trpěli, prosím berte v potaz změny počasí a podel toho děti vybavujte – hlavně vhodnou obuví, když jim hned po ránu se namočí nožičky, není lehké se pak zahřát…

Naštěstí hned, jak jsme zahnuli za lávkou, kde tehdy uplavala Markétce čepička, se mlha začala trhat a vysvitlo na nás sluníčko a my jsme mu vystavili naše promrzlé údy a dali jsme si na slunečném plácku svačinku. Kousek dál jsme objevili ideální místo na vaření našeho lektvaru – kostivalové tinktury – malý bývalý kamenolom, kam svítilo sluníčko z jihu a zároveň byl ze Severu chráněný před větrem a hlavně už tam na nás čekalo ohniště.

Posbírali jsem klacíky a větvičky, suchou trávu a  rozdělali jsme oheň. V potůčku, který tekl hned vedle jsem s pár odvážnými umyli a odrbali všechny vydolované kořeny (cestou jich ještě přibylo) – viděli jsem při tom dokonce netopýra, který tam poletoval na slunci mezi dožluta zbarveným listím olší – vůbec ten potůček byl kouzelný. Pak došlo na strouhání – děkujeme za spoustu struhadel, která se nám sešla, mohli jsem tedy postupovat velerychle a střídat se v té nelehké práci až jsme měli velkou skleněnou misku plnou. Do vodní lázně v ešusu jsme ji  ponořili a nalili na ni ohnivou vodu slivovici, aby se mohla spojit síla země, vody, ohně a vzduchu, který byl všude kolem, každý nalil pár kapek a míchali jsme a nechahli to celé zahřívat na ohýnku, který nám vesele plápolal.

A poté, co jsme si vydrhli ruce celé černé a lepkavé od kostivalu, jsme se parádně naobědvali – ŠpanĎa uvařil dnes lilkovou specialitu s tofu a rýží.

A nastojte – už bylo po druhé hodině a čas se sbalit a vydat se zpět k nádraží – ještě jsem si naši tinkturu rozdělili do skleniček a šli jsme, ten den nám tak rychle utekl! Cesta zpět podél řeky už nám ubíhala vesele a nahříšti jsem ještě stihli se napít a nasvačit a hlavně si rozdělit kousky sušeného kostivalu na naši orlí kůžičku.

Těším se zas příště.
Káča