DUBEN, SNAD SE ZASE SEJDEM‘, duben 2021

Sokolíci

Tak jsme se setkali. Po dlouhých týdnech bylo tak osvěžující a milé vidět známé tváře a užívat vzájemné přítomnosti v bezpečných hlubinách lesa. Petr tentokrát nemohl a nahradila jej Gábi. My se Špaňďou jsme vyzvedli malou partičku na nádraží a cestou obdivovali rozkvetlé jarní kvítky v zahrádkách. Pak okolo koníků a už nám běžel naproti Jonáš a Táďa. Na našem starém a oblíbeném svačinkovém místě jsme se rozdělili a my velcí a zkušení jsme vyrazili vzhůru do kopce, kde jsme si v závětří pochutnali na svačinkách. Gábi zpívala jarní písně. Hu hu hu …jaro už je tu. A bylo to jako vždycky. Spokojené děti, smích a legrácky, otázky a bytí v přítomnosti. Těšili jsme se na oběd a na Španďu, který je velký ohnivák a taky nám nesl placky a zeleninu. Přes potůček jsme se vyšplhali k naší loňské underground Májce a Špaňďa s Luckou nikde. Gábi rozdělala oheň s pomocí dětí a hlavně Rádi, který jako vždy myslel na březovou kůru. Vytáhli jsme deníčky a nálepky a pastelky. Hřáli si prstíky u ohně. Děti zkoumaly blízké okolí a taky se domlouvaly, kdo si odnese jakou stužku až tu Májku Špaňďa povalí. Vincent s Pepanem si z velkého kamarádství vyměnili čepice, pak bundy a pak i boty! Zamalovali obličeje uhlem a nebylo lehké poznat, kdo je kdo. Z jiné strany, než jsme čekali, se objevil Špaňďa s obr batohem plným dobrot. A byl čas hodovat. Mňam. Pak už byl čas na písničky a na tu Májku. Děti si neskutečně vyhrály s vybojovaným kusem stužky. Čas pokročil a museli jsme uhasit ohýnek a vydat se údolíčkem Kejné zpátky. Díky všem!