OHLÉDNUTÍ ZA PRVNÍM POLOLETÍM

VLČATA

V září a říjnu probíhala u vlčat velmi milá a hladká adaptace. K mazákům se přidali nováčci Ela, Anička, Daník a Teo a všichni si hezky zvykali na pobyt ve školce se vším, co k němu náleží. Vlčata vedená Evičkou a Milanem chodila ze všeho nejraději k potůčku, kde nejoblíbenější zábavou bylo hraní divadýlek. Nosili jsme sebou lana, která se dají využít opravdu multifunkčně, v tomto případě jsme je napnuli mezi dva stromky, přes lano jsme dali Milanovu pláštěnku a opona byla na světě. Za oponou byl pak svět princezen, rytířů, mořských panen, pirátů, víl i klasických pohádek. K pobytu u potůčku také patří péče o korýtko-náhon a mlýnek, který byl po letních prázdninách pryč, takže Milan vyrobil nový a děti ho nazdobily. Potůček jsme vyčistili a mlýnek se zase točí. Když už se nožky vlčat krapet posílily, začali jsme chodit i vzhůru do lesů až k posedu, kde jsme se pustili do stavby vlčího doupěte. Tady děti moc rády hrají na „Domečku, domečku, kdo v tobě přebývá?“, nebo Milan jen dělá medvěda a děti se utíkají úprkem schovat do domečku. Celým podzimem nás doprovázely proměny přírody kolem nás a různé výtvarné tvoření přírodou inspirované. Navlékaní žaludových náhrdelníku, mandaly a zvířátka z plodů a listů atd. Děti trénovaly jemnou i hrubou motoriky, zažívaly na vlastní kůži proměnu ročních období, zpívaly písně s kolem roku spojené.

V listopadu nastala změna, někdo odjel za teplem, někdo zjistil, že jiný den se rodině hodí lépe, a tak se počet vlčat zmenšil, až jsme museli zmenšit i počet průvodců. Zůstala tedy smečka sedmi vlčat a průvodkyně Evy. Vlčata se začala potkávat na řevnickém nádraží, zázemí začala využívat k odpolednímu tvoření a odpočinku u pohádky ve vyhřáté jurtě. V lese chodí nejvíc do tzv. prasečích lázní, kde je ohniště a spoustu možností, jak se vyřádit a vymyslet skvělé hry. Malá skupinka má výhodu v tom, že se snáze tvoří, vlčata se tedy pustila do výroby mýdel, pečení cukroví, výroby samotvrdnoucího těsta, šití atd. Hledáme různé cesty od nádraží do lesa či zázemí, a tak poznáváme i Řevnice a okolí. Na Tři krále šla vlčata na koledu, a tak poznala i bydliště různých kamarádů ze Země a vyzkoušela si, jaké to je koledovat, někdy i překonat krapet stud a také zažít z druhé strany vděk a radost. Dál byl leden hodně v duchu nemocných dětí a náhrad, i Milan byl jedno pondělí za Evu, a tak byla skupinka v lednu víc putovní a hrací, vždy se ale našel prostor i na tvoření a pohádku. Děti už krásně zesílily a otužily se a čas strávený v lese je opravdu radost.
Eva

LIŠČATA

Milí rodiče, zde je malé ohlédnutí za liščími úterky na podzim a v zimě, abyste věděli, jak plyne náš obvyklý den a jakou cestu už jsme společně ušli. Ne všechny děti o událostech ve školce vyprávějí, viďte? Snad při čtení narazíte na nějakou zajímavost, o které si následně s dětmi můžete popovídat. 

Den pražských začíná na Hlavním nebo Smíchovském nádraží, kde si na peróně přebírá děti Jindra. Zábava odstartuje už ve vlaku, rozhovor mezi dětmi hezky plyne a otevírají se první svačinkové krabičky. Uhlídat si krabičku v prostředí vlaku a nevysypat ji je jednou z mnoha výzev pro malé cestovatele. Přeci jen, krabička vysypaná v lese do jehličí nepředstavuje takový problém – ve vlaku je to horší. Nutno říct, že obvykle se dětem daří posilnit se bez nehody. Projíždíme krajinou, poznáme už téměř všechny zastávky, Víte, že je dokážeme i vyjmenovat pěkně po pořádku, jak jdou za sebou? Přibíráme Tulu v Mokropsích a pomalinku se začínáme oblékat do všech potřebných vrstviček a nasazovat znovu důkladně zabalený batoh. V Řevnicích na nádraží už nás někdy čeká Lucka. Vyšlápneme kopec s malou zastávkou na pití u základní školy. Jdeme tou nejbezpečnější cestou po chodníku středem města, občas ve dvojičkách, občas se můžeme trochu rozvolnit. Za chvíli už je na dohled známý lesík, přejdeme lávku a jsme v zázemí, jupí! 

Kamarádi už nás většinou vyhlížejí, část mává od pískoviště a část se zatím uvelebila v týpí u ohně. Jdeme si umýt ruce a přidat se k místním Liščatům. 

Španďa, který ráno v zázemí vítal místní rodinky, štípal polena a rozdělával oheň, tou dobou odchází hrát do velké jurty školákům. Krásně se nám během pohybovky naladí a rozezpívá, takže odpoledne s ním pak rádi přezpíváme všechny oblíbené a aktuální písničky za doprovodu kytary. S Jindrou během dopoledne udržujeme oheň a rozjedeme vždy nějaký zajímavý program v týpí. Tvoření bývá pestré, od práce se dřevem, papírem, vlnou, voskem až po keramiku. Předškoláci mívají svůj předškolácký blok nebo nadstavbu tématu, kterému se věnujeme všichni. Někdy se k tvorbě váže příběh nebo písnička, které nám pomohou si aktivitu naplno prožít. Často pracujeme na podložkách, občas v jurtě nebo na verandě u stolků. Někdy si vystačíme s rukama a vlastním klínem a sedíme pěkně všichni kolem ohniště. Když se ve dveřích týpí objeví Španďa, víme, že je čas dokončovat a případně se ještě krátce posilnit. Čas v lese je nám nesmírně drahý, a tak po školácké přestávce dlouho neotálíme a sejdeme se v ranním kroužku, už nachystaní vyrazit v blízký les. Zavolá nás pastýřská píšťalka – koncovka, to je panečku radostná melodie, juch. Propojíme se, pozdravíme sluníčko a spočítáme všechna Liščata. 

Brankou proklouzneme do lesa, kde si můžeme maximálně užít koberec z jehličí namísto bláta. Co jsme na podzim nasbírali hub! To byla parádní kratochvíle, která nás ale učila dobře pozorovat a zkoumat tak říkajíc všemi smysly. Hledáme a určujeme s pomocí Špandi také pírka a stopy drobných i velkých zvířat. Vymýšlíme scénář zvířecích setkání a dalších událostí v lese, o kterých si ze stop můžeme přečíst. Les je fascinující v každém ročním období. 

Ćas nám ubíhá dost rychle, proto si většinou s Liškami vybíráme blízká místa, třeba Divočáčí lázně, altánek, plácek u Lesního divadla nebo padlý kmen nad roklí za silnicí, ke hře i ke svačení. Divočáčí lázně mají tu obrovskou výhodu, že se v nich dá pohodlně rozdělat oheň na stálém ohništi. Jinde to chce více příprav a důkladného zahlazování. Jakmile rozprostřeme podložky, shodíme batůžky a pěkně se uvelebíme na vybraném místě. Posvačíme a s radostí se ve skupinkách i sólo pouštíme do objevování a volné hry. Naše místa jsou členitá a zároveň přehledná, nabízejí spoustu různých zákoutíček, povrchů, „atrakcí“. Děti přesně vědí, kde je hranice našeho území, na jaký strom se dá vylézt, kde najdou šišky a kde mech, kde je třeba se vyhnout ostružinám. V otevřeném prostoru si hrají s klacky, šiškami, hlínou… a trénují hrubou i jemnou motoriku, ale hlavně probíhá velké sociální učení. Pozorují ostatní, nechávají se inspirovat, získávají parťáky ke svým hrám, řídí nebo přijímají různé role, učí se za sebe postavit, zastavit, co je jim nepříjemné, požádat o pomoc. Jako správní průvodci bedlivě sledujeme, co se děje kolem a jaké nádherné interakce probíhají mezi dětmi. Fungují spolu báječně. Je to obrovský rozdíl proti podzimu, kdy čerství nováčci přirozeně potřebovali více naší podpory. Se zasahováním do volné hry teď nespěcháme. Staráme se o harmonii a férové jednání, o to, aby po ojedinělém odmítnutí („Nechceme si s tebou hrát.“) zase přišlo přijetí ke hře.   

Píšťalka znovu zavolá a nám se ani nechce věřit, že už je čas vrátit se do zázemí na oběd. Pobalíme, co je třeba, a vypravíme se nejkratší cestou zpátky do ZeMě. Obídek nám letos vaří Marta s Idanem, rodiče Eden, a chystají nám pokaždé velké dobroty.  S umytými ručičkami máme ještě příležitost zopakovat si pár prstových her a písniček. Poděkování před jídlem a pak už jen pomlaskávání a cinkání lžiček o talířky. Nechme si chutnat.

Po jídle uklidíme nádobí a obvykle se ještě sejdeme v týpí na pohádku nebo ke společnému muzicírování. Koledy a masopustní písničky se těší mezi dětmi velké oblibě. Vymýšlejí další sloky a vtipně mění text, opravdu tvořivě si s nimi hrají, radost uslyšet. Některé Lišky rády i odpoledne kutají na písku, houpají se na houpačce nebo zalezou s kamarádem na místa, kde je klídek. Pod jurtu, pod maringotku, do malého lesíka. Taková svoboda na chvilku někam zalézt a „zmizet“ je blahodárná. Nebojte, děti se vždy znovu objeví, zpravidla odpočaté a šťastné.  

A je tu loučení a návrat k vám, rodičům, do teplých domovů, kde ale stojí více zdí a existuje předěl mezi námi a přírodou, mezi prostorem uvnitř a venku. Jsme moc vděční za to, co s vašimi dětmi zažíváme. 

Lucka

PIKNIKOVÁ SKUPINA VÁŽEK

Naše putovní smečka se v tomto školním roce sešla mimořádně silná. Nejen, co se počtu týká, ale především složením malých velkých bojovníků a bojovnic.

Kromě několika starších dětí jsou tu loňští nováčci, ze kterých už vyrostli ostřílení mazáci a taky nám přibylo několik nových letošních posil. Začali jsme, s přihlédnutím k adaptaci nováčků, s kratšími nenáročnými výlety po okolí.

Brzy jsme se rozchodili, dnes už není výjimkou i túra dlouhá přes osm kilometrů. Což spolu s převýšením Brdských kopců je obdivuhodné. Putujeme po okolních hlubokých lesích, navštěvujeme vyhlídky a trampské kempy. Touláme se kolem Berounky a prozkoumáváme krásy Českého krasu. Bližší i vzdálenější okolí Řevnic toho nabízí opravdu hodně.

Však už putujeme pravidelně víc než deset let. Navštěvujeme stará známá místa a znovu a znovu v průběhu let i ročních období nás nepřestávají překvapovat. Pozorujeme proměny a objevujeme stále něco nového.

Tento podzim byla komplikovaná vlaková doprava směr Beroun z důvodů oprav, a tak jsme se toulali víc v Brdech a taky po trase autobusu směr Mořina a Bubovice. Od nového roku je trať opět bez výluk, a tak častěji využíváme vlak, hlavně do Srbska, kde je mnoho možností nádherných túr.

Náš plán je v jednom vždy podobný. Zjednodušeně vyrazíme na parádní místo, nejlépe s dalekým výhledem, tam se naobědváme a vrátíme se do civilizace a domů. Cestou potkáváme bezpočet krás a dobrodružství.

Jeden z prvních výletů jsme navštívili muzeum v Solvayových lomech u Bubovic, kde jsme si prohlédli a prolezli staré důlní mašinky a dolovací stroje. Další týden jsme putovali z Řevnic podél Berounky do Dobřichovic. Cestou jme pozorovali ptáky a nutrie, a taky okousané stromy od bobrů.

Oblíbeným přibližovadlem je i autobus z Dobřichovic směr Mníšek pod Brdy. Tentokrát jsme vystoupili v Černolicích a za mírného mrholení jsme se vydali vzhůru ke skalám a dál po hřebenové magistrále. Po obědě v lesích nad Dobřichovicemi jsme si došli k dračí slůji pro jablíčko odvahy.

První říjnový výšlap jsme vyšli do kempu na Strážném vrchu. Cestou jsme sbírali hříbky. Při sestupu po obědě jsme zažili nečekané dobrodružství. Z padlé větve dubu nás napadli sršni. Tedy hlavně Elenku, která si odnesla dvě žihadla. Čest její statečnosti, se kterou to zvládla. A taky její intuici, se kterou si vyžádala nasadit rukavice zhruba deset minut před sršním útokem. Nebýt rukavic žihadel by bylo víc.

Při výletu údolím Kejné jsme potkávali nádherné klobouky červených muchomůrek, ale taky hříbky a pravé ryzce. Cestu nám zkřížil i jeden statný mlok.

Znovu jsme se vypravili do Bubovic, ale tentokrát jsme Solvayovy lomy minuli a pokračovali jsme na vyhlídku s křížem nad Svatým Janem pod skalou. Prozkoumali jsme i přilehlé lomy a údolí u jeskyně Arnika. 

V Mořině jsme si prohlédli starý židovský hřbitov a obešli jsme vyhlídky nad Velkou Amerikou.

V listopadu jsme se toulali mlžným lesem nad Kejnou kolem Mariánského obrázku a kochali se miriádami kapek na spadlých listech, které vypadaly jako perly. Obědvali jsme u skryté trampské chaty Bludička, a vrátili se dolů do Řevnic.

Cestou na kopec Babka jsme viděli první letošní poprašek sněhu, který jsme si užívali i další týden, na výletě z Řitky přes hřeben na vyhlídku Výskoky, kde jsme si ohřáli oběd u další trampské chaty Klondike.

Poslední listopadový výlet bylo naopak slunečno a pěkně větrno, a my jsme putovali z Mořinky ke křížku nad Karlštejnem s parádním výhledem na hrad a ideální loučkou pro piknik. Po obědě jsme sešli do Třebáně.

V prosinci jsme podnikli parádní slunný výšlap z Mníšku přes Skalku do Řevnic, a taky výšlap na zasněžený a jinovatkou ozdobený výhled z Orlího hnízda. A protože už zase začali jezdit spoje do Srbska, poslední předvánoční výlet byl výstup do lomu Chlum, kde jsme kromě vrcholových vyhlídek prozkoumali i samotné dno starého lomu. 

První novoroční výlet jsme taktéž v Srbsku vystoupali zamrzlým lesem nad Kodu a přes prosluněné vyhlídky na Berounku sešli do Karlštejna. Další týden jsme opět využili autobus z Dobřichovic a dojeli až do Mníšku. Kolem zámku a rybníka jsme vyšli lesem na hřeben a pak k jezírku a dolů k Nezabudickému potoku pod Pišťákem.

Následoval výlet k lomu Alkazar s prohlídkou starých štol plných netopýrů a zatím poslední výšlap byl znovu na Strážný vrch, tentokrát zas do jiného  parádního trampského kempíku.

A tak se těšíme na druhý půlrok. Snad nás ještě paní zima v únoru obdaruje trochou sněhu a příjemných mrazíků, aby ten vzácný bílý dar aspoň chvilku vydržel. A pak jaro ….ale nepředbíhejme.

Zatím jsme v polovině, skvěle rozchození, skvěle stmelení. Letošní skupina je čistá radost.

Španďa a feny

Napsat komentář