Červená se červen, 2017
Veverčího putování 2.6.
Tedy, to že bysme mohli někdy nejít do zázemí jsme si s Milanem říkali už začátkem školního roku, většina dětí v páteční skupince jsou již zkušení , tak jsme jen čekali až se parta sehraje, ještě trochu posílí a bude slušné počasí. Od počátku uvažování jsme měli vytipované dvě lokality a nakonec vyhrálo kouzelné místo u potoka Kejná, kterému říkáme „Dračí rokle“ místo pohádkové a ne až tak moc vzdálené. Asi 3 týdny před tím, než jsme „akci“ nahlásili, děti úplně spontánně navrhovali, že se jim ani do zázemí na oběd nechce a že by raději zůstali celý den v lese. To rozhodlo.
Oběd jsme měli s Milanem rozdělený v našich velkých batozích, přibyli k němu i láhve vody navíc. Ranní cesta vlakem ubíhala v klasickém tempu, děti neprojevovali žádné velké rozrušení, že budeme mít jiný den. Paralelně s námi byla skupinka předškoláků a protože jich bylo ten den opravdu maličko, dohodli jsme se s průvodci, že pro cestu do lesa se spojíme. Přes město jsme šli nezvykle dlouho, svačinka byla také taková pomalá, Honza B. měl ten den narozeniny a sekerou jako mačetou sekal dětem banány, takže našim dětem se ani moc nechtělo zvedat. Přiznám se, že jsem až trochu znejistěla, jestli byl dobrý nápad udělat si velký výlet. Ale s Milanem jsme si řekli, že nakonec oběd se dá sníst i za rohem a žádná jiná změna nás nelimituje. Atmosféra se změnila, až když jsme se zvedli a odpojili od předškoláků. Děti začali stoupat do takového mírného svahu nad naším oblíbeným svačinkovým místem, jakoby povyrostli a důležitě se s předškoláky loučili.
Cesta do „Dračí rokle“ je kolem starého školkového místa, kudy chodíme celkem často, děti jí tedy znají, ale v určité chvíli, kdy začně stoupat, jsme se odpojily od známé trasy a tady děti trochu znejistěli a začali padat otázky: „Kam jdeme“, „My dnes nejdeme do školky“…..jakoby do té chvíle nevěřili, že to myslíme vážně 🙂
Trasa je poměrně do kopce, takovým úvozem, odkud za celý rok vítr nevyfouká staré dubové listí, tak je to taková brodící romantika. Některé děti zvolili cestu po okraji úvozu, jiné si to brodění užívali. Franta H. šel celou cestu bos. Trochu náročné bylo mít přehled o Františce, která má své tempo a ve svých zelenožlutých šatech a zeleném tričku byla docela dobře maskovaná. AnežkaF. s Marlenkou a Markétkou si zvládly hrát na princezny i cestou do kopce.
Těsně před vrcholem šel křepce proti nám, i pro mne dost překvapivě, důstojný starý muž – bělovlasý, bělovousý. Sice v civilním oblečení, ale vypadal jako pohádkový dědeček, nebo čaroděj, nebo vyrostlý skřítek. Pozorně se podíval na každé dítě, ty ho většinou pozdravili a on odpověděl. A hned bylo o čem vyprávět. V tu chvíli se děti začali více vyptávat na místo kam jdeme a celou výpravu vzali jaksi za svou. zejména Jeník, Daník, Ruben a Viktor náš výlet začali brát jako dobrodružství. Pak jsme potkali solidní posed, hádejte kolik se do něj vešlo dětí….. 12 i s batohy 🙂 a chtěli by se vejít i další, jenže to už nám přišlo příliš, tak si tam pak ti 3 vylezli sami. Tahle akce nám zabrala alespoň 20 minut, protože vylézt a naštosovat se jde celkem rychle, ale pak rozvážně slézt, aby si nikdo neublížil, bylo náročnější. Ještě, že to byla opravdu pevná stavba s takovým pozvolným žebříkem, asi pro postarší myslivce s bříškem 🙂
Pak už to bylo jen kousek, děti byli z místa nadšené, skála, potok, oběd zmizel, ani jsme nemrkli, takových pochval za kuskus se zeleninou bych se nenadála. Ještě si alespoň trochu pohrát.
Ale ranní pomalost nás teď bohužel přiměla pobyt zkrátit, aby jsme stihli včas náš spoj. Cesta zpět nám obíhala dobře, dokonce jsme ještě na chvilku shodili batohy v lese. Laděnka s námi vše statečně absolvovala, jen při zpáteční cesta už ani nemluvila, přeci jen to byl velký výlet. Shodli jsme se, že to bylo moc príma a že bysme mohli něco takového zopakovat….což bohužel v tomhle školním roce už nestihneme, tak někdy jindy, brzy. Petra
7. 6. společné putování Volavek a Sokolíků
Ten den hrozil déšť a foukal velký vítr a přesto došlo i na koupání. Z Řevnic do Dobřichovic už letos skupinka Volavek jednou šla. Bylo to v první teplý týden pokročilého jara a ten den jsem si užívali slunce a vody především jako „rybáři“. Mezitím jsem však už zkusili vodu Berounky i jako plavci a cákači a koupací zážitek nahnal několik dětí do vody i v tento den. Zastávka však byla krátká a brzy jsme se vydali dál podél řeky. Pamatovali jsme na stopy bobrů, ale nebyly tak zřetelné jako tehdy. Když jsme procházeli nejdivočejším úsekem, lopuchy měly děti do pasu a kopřivy nad hlavu. Skupinka Sokolíků v této džungli brzy rozpoznala svého oblíbence „svízele přítulu“ a zelenou paruku si tentokrát odnášel na hlavě Kevin s Erikem. Dobře udělal ten, kdo si opatřil lopuchový deštník, když přišla sprška kratší než bychom si pláštěnky nasadili. Svačili jsme na louce s koňmi, kteří nám věnovali pozornost jako strávníci sena a zbytků mrkve. Obědvali jsme v závětří na podiu v kempu v Dobřichovicích a dostali jahody od Žofčiny maminky. Pro mnohé z nás první letošní jahody doplnily cestou k nádraží také první třešně. Domů bylo zřejmě přivezeno větší množství oloupaných vrbových větviček. Naposled s námi v ten den byli Kevin s Erikem. Poprvé byla putovat sestřička Vojty Kačenka. Svou asi první putovní výpravu zvládli i ti nejmenší – Dorka a Laděnka.
Blanka
Fotogalerie:
https://drive.google.com/
Pondělí 12.6.
Dnes jsme s Vlčaty měli na návštěvě 18tiletou praktikantu Báru. Byla moc fajn, sledovala, pomáhala, děkujeme!
Na nádraží jsme přivolali sluníčko a probudili Zemi. Bylo horko, a tak jsme se vydali rovnou nahoru do lesa. Za 90min.jsme přistáli na svačinkovém místě v lese nad koncem ulice Sádecké.
Najedli jsme se, prolezli se po stromech, prozkoumali jsme jak nám rostou v lese malé, větší a velké stromy( hlavně duby). Který z nich vyrůstá ještě ze žaludu, který ho už nemá, který je větší a kdo je z nich starší…prohráli si ve svahu…a přišel si pro nás Michal s kytarou. Děti ho jako obvykle obklopily, vrhly se na něj a radostně mu sebraly kytaru. Michal jim dovolil si na ní zahrát…a už jsme se balili a vyrazili jsme nahoru k lesní lavičce, kde rádi tančíme, zpíváme, pobýváme a hrajeme si.
Petra nám vyprávěla pohádku o semínku, ze kterého se stal strom.
Michal nám hrál k pohádce a k tanci a my jsme si zatančili, jak se ze semínka stane strom. Jak je schované v mamince Zemi, jak ho pokropí déšť, jak ho zavolá Slunce a jak vyklíčí a roste až vyroste ve velký košatý strom. Vítr do něj fouká a on opravdu mocně foukal a stromy nad námi se klátily ve větru a bylo to opravdové.
Cestou do zázemí jsme sezobali už zralé borůvky!
Vzali jsme to přes klouzačku roklinkou a hurá do teepee, po cestě zkouška krásné nové prolézačky u pískoviště DĚKUJEME JE PARÁDNÍ!!!!
Pití, oběd na verandě a odpočinek a tvoření v jurtě.
Vyrobili jsme si repolero o růstu rostlin.
Ševelí, ševelí tráva,
semínko už vstává.
Jeden, druhý lísteček,
na stráni vyrostl stromeček.
Cestu na vlak jsme zvládli parádně!
Eliška
28. 6. středa u Volavek
Minulou středu jsme byli se Španďou u vody a tak se nám tam dařilo, že jsme skoro ani oběd nestihli. Tuto středu jsme se spolu s Honzou Bružeňákem vydali jen tak jednoduše přes hřiště do lesa a přes rokli do zázemí. Hra dětí „na kapitány“ jakoby předznamenala zítřejší vodní nadělení, fábory vlající všude kolem ZeMě a upomínající na víkendovou svatbu Toma a Koko pak odpolední improvizované vyrábění růží z krepového papíru.
29. 6. čtvrteční dešťový den
Na začátku trochu nejistý. Kam až nás vlak doveze? A co se stalo vlastně na kolejích? Kde nás dožene Honza dojíždějící z Mokropes? Pršelo jen se lilo, někdo byl takřka celý mokrý již v Radotíně na nádraží, zbylí jsme promokli cestou Řevnicemi, však byli mezi námi i tací, kteří se udrželi v suchu s největší opatrností celý den. Pršelo, pršelo, i do týpí napršelo, i na ohniště napršelo, oheň jsme však brzy založili a začali odhazovat svršky a sušit se. Někdo byl však již brzo – po nezbytném opékání všeho, co se na klacek nabodnout dalo – zase venku, někdo paty z týpí nevytáhl. Zpívali jsme, kreslili, pohádky si vyprávěli a pak přišla Petra s otázkou „how are you today?“ a byť nám Tim již cestou stoje v největším proudu valícím se po silnici oznamoval, že toto je jeho nejhorší den, nebylo u nikoho znát, že by tak být opravdu mělo. Jen „kočička“ Mia se zimomřivě krčila u ohně v karimatkovém pelíšku…
Blanka
