Květen s Veverkami a Liščaty, 2017

pátek 5.5.
Cesta z města je díky opravám na trati o něco delší a děti mají tolik energie, že už se všichni těšíme až vyběhneme do lesa. Ještě ve vlaku se tedy s Milanem domlouváme na delší trase, podél řeky, pak uhnout mezi chatkami a po úbočí kopce pěkně už směrem ke školce. V pátek chodí samé větší děti a máme vyzkoušené, že i nejmladší člen téhle výpravy, Laděnka, tuto trasu zvládne.
Berinka s Aňulkou stihly vyložit snad i náhradní oblečení úplně odspodu batohů. Takže před vystupováním střelhbitě nacpeme zpět, co bylo vyndáno, uklidíme po sobě podestýlku, přeci jen chceme, aby se i ostatním dobře cestovalo a vyrážíme. Na nástupišti se z Tima (respektive z jeho batohu) začnou, trochu legračně sypat po jedné, velké červené jahody. Vypadá jako takový dárkový skřítek. Posbíráno, spočítáno, tak v plném počtu 16 dětí a dva průvodci vyrážíme.
Honíme se s vodou v řece, které je stále ještě hodně, dáme si první odpočinek a malou svačinku na pláži. Tam se vám dá najít věcí. Krásné kamínky, dřívka, struska a ty se dají schovávat a házet a trochu se o ně i dohadovat, protože kdo, že tu nádheru viděl první. Franta K. nachází pro tento den svůj první „srdeční“ klacek, kolik že jich ještě bude a který nakonec poputuje i domů? To by mne opravdu zajímalo, kam pak, milý rodičové, ty klacky dáváte? 🙂
Franta H. zkouší, zda bydlí pod kamenem skřítci, což je taková přetahovaná, jestli se vykutálí kámen ven, nebo si Franta ukopne palce. Po cestě potkáváme dlouhé a řádně hluboké louže. Až mám obavu, aby dětem nenateklo do holin horem. Na další zastávce nakonec převlékáme a přezouváme jen jednoho člena partičky.
Pohrajeme si na hřišťátku v lese, někdo svačí, klouzačka je v obležení. Někomu se nechce ani dál. Ale cesta se odvíjí dobrodružně, přeskočit potok a pak lesíkem, kde potkáváme velké mraveniště. Anežka Ř. a Marlenka se dělí o drobečky ze své svačinky. Chvíli si o mravencích i povídáme. Většina kluků Ruben, Máťa, Daník, Viktor se drží s Milanem. S holkama jsme trochu pozadu, ale hlavně proto, že pro zpříjemnění výstupu, vytahuji kartičky s hádankami. Matyldu až musím trochu brzdit, většinou ví správnou odpověď, hned po prvním verši. Ale také Maruška, Kristýnka se hned hlásí, že vědí. Menší děti poslouchají, snaží se přidat, obdivně koukají, jak jsou ty starší chytří a pak opakují, co slyšeli.
Máme v plánu natrhat nějaké smrkové výhonky na sirup proti kašli, většina dětí v mé blízkosti od rána „kašle“ se slovy, že právě ony potřebují TEN sirup. Zklamání je veliké, když se dozví, že bude muset chvíli „uzrát“ ve školce. Ale nakonec i těšení a tak, když potkáváme menší smrčky obsypané čerstvými výhonky vrhají se, většinou holky, nadšeně do trhání. Nejdříve stromky pěkně poprosíme a jdeme na to.
Snad se nám podaří takto vysvětlit, že takové plané trhání, kdy lístek, kytička letí po pár metrech na zem, nemá smysl.
Po vrstevnici dojdeme do blízkosti školky, ještě se spustit a vyšplhat rokli. Děti s Milanem uklízí ohniště, rozdělávají oheň. Obsluhu u mytí rukou mají na starosti předškolačky Marlenka s Berenikou. Dáme si oběd od Kryštofa – gnoce se špenátem. Připravíme si do skleničky výhonky s cukrem a jsme překvapení, že už je čas vyrazit na nádraží.
S dětmi se ještě domlouváme, že bysme mohli, alespoň jednou do prázdnin, udělat v pátek větší výpravu, naplánovanou tak, abychom se vůbec nevraceli do zázemí. Domluvím se s Kryštofem, zda by nám mohl přinést oběd. Pohybovali bychom se v okolí Řevnic a čas odjezdu i příjezdu bude stejný, jako obvykle. Informaci dostanete předem, jak jste zvyklí, na webu.

Petra Kasová

úterý 30.6.

Ráno na nádraží jsme byli vyzváni Tomem a jeho nastávající Koko, ať to vezmem rovnou nahoru do zázemí, že k nám do školy přijede šaman z Kolumbie, a že to bude fajn i pro školku!
Tak jsme to za hodinku zvládli, dali si nahoře svačinu ve stínu hned u lesa, stihli jsme zalít všechny naše záhony a trochu si pohrát v zázemí( což se nám běžně dopoledne nezadaří, jsme většinou až do oběda na cestách lesem) a už jsme viděli přicházet černovlasého kakaoveho muže v bílém oblečení, s vyšší bílou čepičkou.
Porozhlédl se po zázemí a za chvilku už jsme se sesedli v kruhu. Děti byly zvědavé a napjatě čekaly co přijde. Jen Julče Tiché se moc nechtělo, myslela si, že přišel Mikuláš…. Po chvilce vysvětlování, se ale dala přesvědčit jak se vše má a už odvážně poslouchala vyprávění s ostatními.
Začali jsme zapálením posvátného ohníčku uprostřed kruhu a v našich srdcích.
Dozvěděli jsme se o důležité věci, že co dáváme ven k nám také přichází zpět. O matce Zemi a otci Slunci.
Slyšeli jsme pohádku o veškách. To, proč jsou vlastně na světě. O tom, že kde jsou vešky, je vlastně spousta času na laskavé vískání ve vlasech. Vešky tedy přinášejí lásku:)… Zeptejte se dětí k čemu jsou na světě vši a kočky ….
Zpívali jsme píseň o kočkách a slyšeli o nich pohádku.
Třetí pohádka byla o ptácích. O špinavém zabahněném ptáčku, kterého nechtěli pustit mezi čisté ptáčky do školy. A tak zůstal venku, ale pozorně poslouchal. Když pak ptáčky vyzvali, ať jim zazpívají co se ve škole naučili, on jediný  dokázal jejich píseň zazpívat. Byla to píseň na přivolávání deště.
Další pohádku vyprávěly naše děti. Vybraly si o Smolíčkovi, zlatoparohatém jelenovi a jezinkách.
Dozvěděli jsme se, že Azdurbal přichází ze Siera Nevady. Má španělské jméno, pro ty venku a indiánské jméno pro ty uvnitř.
Vyprávěl nám o jeho oblečení. Bílá čepice je jako zasněžená špička hory, vlasy jsou lesy. Indiáni muži nosí dvě tašky přehozené přes rameno a hlavu. V jedné jsou běžné věci, potřebné k dennímu životu a věci, které mohou dát jako dar, druhá bývá i prázdná nebo jsou v ní posvátné věci.
Ženy tyto tašky nosí zkřížené na čele.
Na čepici a vlasy si indiáni nenechají sáhnout. Naše děti si ale čepici mohly i vyzkouše a osahat…my dospělí ne.

Pak přišel čas se s Azdurbalem rozloučit. Děti pak nakreslily voskovkami obrázky spojené s tímto zážitkem. Přišel dobrý oběd od Kryštofa, odpočinek u pohádky ve stínu u lesa. A parádní odchod na vlak se super slejvákem!!!!! Zmokli jsem celkem 3x. Skrz, naskrz promočení jsme sestupovali dolů na vlak. Nálada byla fakt dobrá! potůčky s potoky nám tekly pod nohami a vedly nás až k nádraží. V čekárně došlo na velké převlékání do suchého, co kdo měl. Velká natěšená skupina na narozeninovou oslavu Máti ze školy se odpojila v Radotíně. Lada spokojeně prospala celou cestu.

Eliška