Parlament 18.5. 2023

• Lucia Lerchová, Míša Formanová, Gábina Holečková

Na dnešním parlamentu se sešlo 25 dětí, v kruhu říkaly svá témata, naším mluvícím předmětem byl kornout perníčků od Šimona z Basileje. Děti v klidu seděly, nikdo nevyrušoval, bylo vidět, jak za rok vyrostly – ve smyslu, že se dokázaly hezky vyjadřovat, naslouchat a uměly říct, co cítí. Říkali jsme si, že parlament je takovým úklidem; čištěním; vyslyšením našeho hlasu, abychom si nenechávali v sobě, ale ventilovali, co nás trápí.
Témata zahrnovala, kdo koho strká, shazuje, zavírání se v kůlně, schovávání baťohů, mluvení sprostě, kamarádství, ubližování, říkání „otroku“ spolužákům, klučičí lumpačení (bez záměru něco zlomyslně ničit nebo zlomyslně někomu ubližovat), ale též se děti spontánně omlouvaly za věci, kdy to už přeťáply, dále došly k tomu, že jim v ZeMi chybí trakař, ve kterém by se vozily, zkusí si ho vyrobit. Dohodli jsme se, že na ranním kruhu zavedeme tzv. ranní rozhlas (ranní zprávičky), kde se budeme informovat o aktuálních věcech, které je třeba vědět (např. je rozbitá prolézka – pozor na to, nelezme tam; ale i pokud jsme prošli něčím citlivým a necítíme se ve své kůži….),padl i návrh na delší parlament, abychom mohli vše do hloubky probrat, čtvrteční děti by rády střídaly čj a m dopol a odpol.

Řekli jsme si:

• když někdo vidí příkoří, má to říct dospělému, v takovém případě to není žalování, naopak – když nic neudělá, je toho součástí, je to jako by se na tom podílel 
• dospělí si mají prověřit/prošetřit, co jim dítě říká, a jednat až po posouzení situace

Mluvili jsme o těle. Na úvod jsme si zkusili hru s provázkem – takové zkoušení blízkosti, děti ve dvojicích dostaly provázek, držely ho napnutý mezi sebou a postupně se k sobě přibližovaly a zjišťovaly, jaká vzdálenost s konkrétním člověkem je jim příjemná. Někdo potřebuje blízkost s druhým člověkem, někdo naopak vzdálenost a také s každým člověkem to může mít jinak. Naše pocitové tělo vnímá, zda chceme blíže nebo dál, jsou to naše osobní hranice. Někdo se rád objímá a jiný objímání nesnáší. Děti zkoumaly, kdy se cítí bezpečně. Každý má právo se rozhodnout a říct druhému, co je pro něj již nepřijatelné. Když nám někdo dělá něco, co nechci, mám mu to říct nebo někomu, komu důvěřuji. V těchto situacích se může stát, že uteču nebo zaútočím nebo zamrznu/ztuhnu – jako zvíře, které předstírá smrt. Když vidím, že někdo takto zamrznul, zeptat se ho, zda potřebuje pomoc a zavolat pomoc. Člověku též pomůže se z toho vypovídat, mluvit o tom, aby se nám tato zkušenost neukládala v našem emočním těle. Každý z nás může mít něco citlivého. Mluvili jsme i o křiku, je to také ubližování našemu tělu. Děti se svěřovaly s tím, do jakých situací se dostaly, co jim vadí, na co jsou citliví apod.
Děti téma velmi zajímalo.
Vytvořili jsme nové pravidlo: Jen ty můžeš rozhodovat o tom, co budeš dělat se svým tělem. Nikdo jiný nemá právo ti říkat, co máš se svým tělem dělat, ani tvoji kamarádi, ani cizí lidé, ani dospělí, které znáš, jen TY. Svěř se dospělému, kterému důvěřuješ, pokud někdo udělal něco s tvým tělem, co nechceš, není to žalování.