Expediční skupina 2020/21

15. 9. 2020

Dnes nás čekalo několik výzev v lese nad Řevnicemi. Hned na nádraží jsme si vyhlédli místečko, které už z dálky vypadalo, že se tam kácely uschlé smrky, a vydali jsme se k němu (dokonce jsme si zkusmo zaměřili azimut), abychom to na místě ověřili. Šli jsme kolem starého školkového zázemí a vrhli se tam na malé oranžové lampiónky u cesty: po prostudování, kolik kuliček mochyně nám bude prospěšných a kolik už by mohl být zdraví škodlivých, jsme si na nich moc pochutnali.

U svačiny jsme se bavili o tom, zda se budeme letos dělit na družiny a partička nejstarších výtečníků měla nápad, že by mohli udělat jednu družinu starších, která by prý pak ostatním pomáhala, když by to potřebovali. Tak nás to s Ondřejem zaujalo a usoudili jsme, že družiny nepotřebujeme, že se budeme učit táhnout všichni za jeden provaz, ale že čtyři asistenti, kteří budou pomáhat s přípravou programu i ostatním dětem se nám hodit budou. Mia, Žofka, Nathan a Máťa se také hned hlásili, že na příště něco připraví, tak jsme se domluvili, že se mohou začít střídat v přípravě kimovky. To střídání se jim zase tak moc nezamlouvalo, chtěli by ji připravovat všichni čtyři najednou, ale to se zase nezamlouvalo nám. Ale umožníme jim to v případě, že budou sami ve výsledcích kimovky excelovat a běžně si zapamatují dvacet z dvaceti čtyř slov. Pak ať už ji klidně jen připravují.

Když o pár desítek minut později na první letošní kimovku skutečně došlo, dopadlo vše trochu jinak: milí asistenti pojali slovo asistovat velmi doslova v tom smyslu, že se rozhodli asistovat jeden druhému a byli tedy pro tentokrát ještě spolu s Tondou diskvalifikováni. Vřele jim doporučuji, aby si příště na tento párminutový zápas s vlastní pamětí zvolili jinou strategii a lépe rozlišovali, kde všude jim doporučujeme spolupracovat, a kde se to naopak nehodí. Diskvalifikoval se i Tammík, v jeho případě tím, že si nepřinesl psací potřeby, ani si nedokázal nikomu říct o půjčení. Nu, tak snad příště. Za čtrnáct dní, po stmelováku, bude nakonec kimovku připravovat Anežka, už se na to moc těší.

Ještě u mochyní jsme si přečetli i zadání dnešní karty pro les, do jejíhož plnění jsme se rozhodli pustit, a to, že si z nasbíraných žaludů, které projdou důkladným výběrem a pak navíc i mrazem, vypěstujeme semenáčky, které později zasadíme. Pošlu vám tento úkol nafocený do expedičního What’sUpu. Později během dne si většina dětí žaludy nasbírala a někteří si domů donesli i lesní půdu, kterou by během doby, kdy budou žaludy na mrazáku, měli občas navlhčit, aby pak do ní mohli žaludy zasadit. Kdo si ji nepřinesl, ať si za 14 dní přinese krabičku nebo sáček, do které si ji nabere, aby byla k dispozici, až ji bude potřebovat.

Cestou na mýtinu, která skutečně byla částečnou mýtinou a částečně prostorem, kde se nejspíš v dohledné době bude dál kácet (a chceme to ověřit přímo u lesní správy), se k nám přidalo kotě a dělalo nám ještě asi hodinku i déle doprovod. Zkusili jsme mu i najít ztracené páníčky umístěním informace do lokální skupiny na Facebooku, a také se hned ozvala žena, která podobné kotě hledala, ale také Míša s informací od Elišky, že dokonce vědí, kde kotě bydlí. Které z těch dvou možných koťat to nakonec bylo těžko říct, protože milé kotě nakonec vzalo dráhu a šlo si po svých, asi už ho nebavilo koukat na naše udýchané obličeje při setonově běhu. Ten jsme si totiž připravili nad „naší“ mýtinou a byla to pořádná makačka! Všem dětem, které se zúčastnily, se podařilo nasbírat buď sedm nebo osm šišek z deseti, jen Ondřej zvládl donést do cíle i devátou (Natovi to uteklo o fous).  Já jsem také na osmičce, příště si na to vezmu lepší boty, ale doběhnout zpět s devátou šiškou bych dneska nezvládla ani v těch nejlepších běhacích teniskách. Bude to chtít pořádný trénink!

K obědu jsme si pochutnali na sushi, které pro nás nakonec z nedostatku pracovní plochy vyráběl jen Ondřej, takže jsme si na svůj kousek do žaludku museli počkat, ale byla to mňamka na přání, určitě si někdy dáme repete.

Na dubu žaludy, na buku bukvice… nazdar zdar!

8. 9. 2020

Druhý expediční týden nám přináší již tradiční výlet na bruslích, koloběžkách a skatech. Tentokrát jsme se rozhodli inovovat trasu a vyrazili jsme vlakem do Vraného nad Vltavou, abychom se odtamtud vydali směrem k Praze. Naši skupinu nově posilnil Franta H. a výjimečně i Žofi Š. Ve Vraném svačíme, přidávají se ještě opozdilci Tammy s Maruškou a můžeme vyrazit.

Cesta pod modrou oblohou podél Vltavy je moc pěkná, podle potřeby děláme malé přestávky, hezky nám to utíká. Překonáváme dva náročnější úseky, kdy kousek zcela nečekaně jedeme po vyšlapané cestě na louce a kousek zase kvůli rekonstrukci po prašné a kamenité cestě. Ani velká část bruslařů nicméně nesundavá brusle a ve vzájemné podpoře i tyto úseky absolvují na kolečkách.

V Komořanech zamíříme k ohništi u odpočinkového místa, my s Ondřejem vyklízíme ohniště a děti se pouští do přípravy jídla: musí si nějak rozdělit role a postarat o oheň i vaření těstovin s rajčaty, bazalkou a volitelným tuňákem. Učíme je u toho, jak se pozná suché dřevo od čerstvého a jak si ho dobře nalámat, jinak vše zvládnou téměř bez pomoci a užíváme si pak zasloužený dlabanec. Po něm už zbývá čas jen na úklid po vaření a krátkou pauzu a zase pokračujeme v cestě. Minimální cíl v podobě Modřan se mění v touhu dojet na Branické lanové hřiště a tak do toho šlápneme a skutečně se nám to podaří. Máme v kolečkách 11 kilometrů a těšíme se na zasloužený odpočinek.

  1. 9. 2020

První školní a zároveň i první expediční den. Na nádraží v kroužku zadáváme úkol, který má ovlivnit celý náš expediční rok. Chceme najít v lese místo, které potřebuje naši péči a vedle kterého bychom si mohli vybudovat vlastní zázemí. Nejlépe holinu po vykácených napadených smrcích, o kterou bychom se mohli starat s pomocí karet Směs pro les od Hnutí duha. Karty navrhují spoustu zajímavých úkolů a her do lesa a mají přispět k jeho zdravé obnově. Úkol zároveň slouží ke stmelení letošní expediční skupiny: školáci mají místo hledat a nejlépe i najít bez naší dospělácké dopomoci. Není to snadné zadání. Chvíli jen povstávají, někdo možná ani nezaznamenal, že má něco dělat, někdo vyčkává, kdo se chopí vedení. Půjdou do toho? Kdo převezme iniciativu? Kdo si troufne přinést svůj názor, kdo bude jen opakovat, co řekl jiný, a kdo si sice myslí něco jiného, ale raději pomlčí a jenom půjde s ostatními?
Nakonec vyrážíme. První část cesty to vypadá, že vyhraje pohodlnost a snaha splnit úkol co nejrychleji a nejjednodušeji. Přicházíme k místečku nedaleko zázemí, kde stojí velké množství suchých smrků, a kde probíhá diskuze o tom, zda už to takto stačí. Vytahujeme tedy Směs pro les, abychom se úplně konkrétně podívali na úkoly, které nás čekají, a mohli se lépe rozhodnout, zda je toto ten nejvhodnější prostor. Pomáhá dát školákům časový limit, a upozornění, ať ho dobře využijí ve prospěch celé skupiny. Skutečně se domlouvají a vyrážejí hledat další místa. Ještě před odchodem se zastavíme v kroužku a každý má zase v zhodnotit, jak přispívá k plnění společného úkolu. Tento způsob sebereflexe nám pomáhá najít více odhodlání a skutečně pokračovat v plnění úkolu společně.

Ideální místo dnes nenacházíme, ale i tak nám den poskytl mnoho zajímavých podnětů: učíme se poznávat stromy a povídáme si o tom, které z nich do naší nadmořské výšky patří a které nikoliv. Trháme ostružiny. Procházíme tunelem pod silnicí. Piknikujeme. Vyplňujeme expediční plány, ve kterých se každý za sebe rozhoduje, ve kterých činnostech se letos chce zlepšovat. Strefujeme se šiškami na cíl. Hodně si cestou povídáme a je nám spolu dobře.

Napsat komentář