ŠKOLKA v lednu, 2020

Novoroční výšlap k Menhiru
Našeho tuláka po Goméře Petra nám nahrazuje Wáclav a my tak máme možnost mu ukázat nějaká pěkná místa v okolí, která ještě nezná.
Vyvezeme se na kopec na Mořinu busem, naštěstí je to jen kousíček ale i tak je pár dětem šoufl, ale zvládly to. Navštívíme hřiště na návsi a když si všichni vyhrají, tak se vydáme stoupat na malý kopec kde nahoře trůní velké betonové křeslo a menhir se skvostným výhledem do daleka – 360 stupňů. Ještě stihneme slunce na obzoru, hledáme v kopcích naproti zázemí, pozorujeme kouř urostřed lesů, svačíme, a pak se děti rozutečou nebo spíš válejí sudy i s batohy dolů z kopečka. Je to krásný moment, té volnosti a svobody. Až mi to připomene ten film „Krásná zelená“.
Děti mají dobrou náladu, chtějí se honit, dovádějí, mají tolik energie. Projdeme lesíkem, roklí a šup už jsme v Karlíku. Tam si na krásném místě dáme do nosu – těstoviny s omáčkou a s tofu.
Potom už je to jen kousek do Dobřichovic na další skvělé hřiště, kde jsme měli tentokrát spoustu času. Pak začalo malinko poprchávat a byl čas vyrazit kolem Žofka, Wáclava a Péti domu na nádraží. Kousek nás doprovodil i Žofka táta a to už začalo pršet opravdu hodně. Ještě chvíle napětí při čekání na zpožděný vlak a pak už tradá domů.
Výprava na Kodu
I dnes Wáclav zastupuje Petra, dokonce nám vaří oběd. Jeho přáním bylo navštívit Kodu o které vždy básní Špaňda. Při raním kruhu vidíme že nebe je modré a slunce nám bude přát.
Když jsme všichni v Srbsku připraveni, vydáme se na cestu. Jdeme kolem potůčku, vyprávíme si o vzniku jména Údolí děsu a už obdivujeme překrásné a křehké zamrzlinky – tráva pokrytá průzračným ledem. Pak kolem stařičkých chatiček, vodopádu, terásek, vyhořelého mlýna k pramínku. Ale dnes vodu neochutnáme – je tam cedule že voda není pitná. :/ Máme krásný čas, tak ještě najdeme koňskou jeskyni, kde si děti okamžitě začnou hrát na pralidi  a chtějí ulovit divočáka. Při výhledu z jeskyně si říkáme jaký krásný výhled ty naši předci měli ale už nás láká slunce na protilehlé straně. Našli jsme novou cestu dolů na louku, na několika místech nás to láká si lehnout na trávu, ale už máme hlad a oběd jsme si nechali dole u ohniště. Celou cestu jsme nepotkali ani živáčka. Na louce je také slunce a Wáclav už za moment rozdělá oheň a ohřívá dobroučkou rajčatovou omáčku a tentokrát vydáváme oběd s veškerou parádou ze „zmrzlinárny“ jak pojmenovaly děti starý dřevěný vagón a je to dobrota.
Pak sluníčko už mizí za kopcem a my jdeme k řece, kde ho ještě stihneme. K mému údivu děti sundavají boty a ponožky a lezou do vody. Jen Kvido je naštvaný že má punčocháče. 🙂
Najdou mušle, vidí zblízka dvě přátelské labutě a pak už je čas vyrazit na vlak. Bylo to krásné!
Míša Formanová