Žijící skanzen v Jindřichovicích pod Smrkem – zářijová stmelovací výprava školáků
Středa 26.9.
Poté, co jsme se šťastně všichni sešli na autobusáku na Černém mostě a rozmistili se po celém žlutém autobuse, nastalo kýžené nastartováni nejen motoru a tím našeho zájezdu, ale i obrazovek pred sedadly. Paní v růžovém rozdala napřed sluchátka a pak horkou čokoládu a za chvíli uz jsme v Liberci přesedali na vláček, který nás dovezl k malé zastávce Jindřichovice pod Smrkem, skanzen. A k našemu cíli už bylo jen pár kroků lesem po cestě poseté bukvicemi kolem oveček. Skanzen Lunaria nás uvítal parádním obědem a místní obyvatelé, Zbyněk s Miou nám ukázali všechna zákoutí – sršní hnízdo pod střechou muzea, seník se spoustou balíků na skákání, lodičku pramičku, na které se dalo plavit po místním malém jezírku – neplavci ve vestičkách, různé domečky, kde dřív bydlely kozičky nebo ovečky z nichž se teď staly parádní schovávačky a ve volném čase tam mohl každý kdo chtěl.
Rozdělili jsem se do pokojů, nejodvážnější byli nahoře pod střechou, jemnější duše se rozdělily do pokojíků a setkávací místnosti, každá skupinka se svým dospělákem a všem bylo fajn
Po pauzičce,kdy většina dětí zaplula na seník, jsem se rozdělili do skupinek – jedna půlka se vystřídala v kovárně a na vyjížďce koních. Ukovali si každý jednu podkovu a mnozí poprvé seděli na hřbetě koňů úctyhodných rozměrů. Dojeli jsme k jezírku a zpět a v kovárně se pak ohřáli.
Druhá půlka si dnes vyzkoušela po skupinkách pletení košíků nebo kytiček z proutí a výrobu vinutých korálků.
Po večeři v teple setkávací místnosti jsme skoro okamžitě zapluli do postýlek – ono se totiž ve skanzenu nesvítí elektřinou a jen u kadibudek jsou malá solární světýlka, aby někdo nezabloudil a tak soucitná noc nás všechny brzy ukolébala po tak dlouhém dni k sladkému spánku.
Čtvrtek 27.9.
Budíka třeba nebylo. Kolem půl sedmé při rozbřesku to najednou ve všech pokojících ožilo veselým šeptáním a povykem a byli jsme připraveni na nový den. Snídaně kašicková nám všem chutnala a zas jsme si dopřáli chvilku na seníku a potom jsem se vypravili ven. Byla s námi bylinářka a porodní babička Marisa a vyprávěla nám dnes o bylinkách a rostlinách, že nebýt jich, nemohli bychom žít nai my, ani ostatní živočichové a každá z nich má svou duši.
Marisa nám poradila, že máme bylinkám naslouchat a že už nám povědí, jestli je můžeme utrhnout a k čemu použít jejich léčivé schopnosti.
Vstoupili jsme do lesa a každý z nás se obejmul se stromem, který nás přivolal a vnnímali jsme, jak stromem proudí míza a jak na nás působí a mnozí z nás vnímali propojené kořeny pod zemí, cítili jejich léčivou sílu nebo viděli se odehrávat různé příběhy – bylo moc krásné v kruhu sdílet zkušenosti každého z nás.
Na rozlehlé zahradě a v sadu jsem potom nasbírali ořešák, pampelišky, jitrocel, kopřivu, pelyněk a další byliny a svázali jsme je do svazečků a byl čas oběda. Tentokrát venku pod jabloněmi. Hned za námi jezírko a sluníčko vyskočilo pěkně vysoko a hřálo nás a tak za chvilku byla půlka dětí na břehu a v lodičce a Vojta s Máťou všechny plavbychtivé převáželi na druhý břeh a zpátky zatímco se kolem stavělo z písku a nosily se kamínky na různé stavbičky. Další část dětí na seníku a na lanovém centru všude možně po členitém prostoru plném kratochvil. A tak když jsem po dvou hodinách chtěli vyrazit na další procházku k potůčku, stálo to trochu přemlouvání, ale nakonec jsem vyrazili všichni. Našli jsme hromady kaštanů a další bylinky, brodili jsme se potokem, podlezli pár ohradníků a došlo i na jakési plánované sportovní souboje, které ovšem jelikož zpočátku neměly žádná pravidla, skončily několika pláči a právě ujasněním toho, že i když se pereme jen tak ze sportu, je dobré se pravidly řídit.
Cestou zpátky jsme zkoušeli dojít s kaštanem na hlavě, jak daleko kdo dokázal. Kdo chtěl, mohl si potom z kaštanů vyrábět zvířátka a kdo chtěl, mohl se účastnit kouzelného vyrábění kouzelného jitrocelového sirupu proti kašli. Jitroceli jsem zazpívali, poděkovali, natrhali ho na kousky a naskládali do lahviček a prokládali to cukrem. Druhou část jsme dali do kotlíku s trochou vody a curkem (ovšem tím melasovým, černým, nebojte) a na ohýnku jsme ho zahřívali pod pokličkou. Před večeří jsme si ještě stihli povědět trochu o každé nasbírané bylince a vděčně jsem zasedli ke svíčkové omáčce a la vegan.
Po jídle jsme u ohýnku ještě sirup přecedili a slili do lahví a pomalu byl čas na kruh před spaním. Nejdůležitějším tématem večera byl respekt – k tomu, kdo mluví, k tomu, když děláme něco společně a jak to řešit, když ne všechny všechno baví. Zazpívali jsem ohýnku a z klasické Červené linoucí se záře se stala jakási protestní píseň proti kterémusi neoblíbenému politikovi, která některým vydržela až do rána – Kamila se vzbudila pokřikem Hoří Hoří! a lekla se, jestli se něco neděje. Inu horní partička se nezapřela 🙂
Pátek 28.9.
Dnes jsme si naplánovali dopoledne cestu k novodobým větrným mlýnům – elektrárnám. Ale zavedli jsme zlepšovák – ne všichni kluci všichni měli chuŤ se vydat k elektrárně a tak nakonec jich většina šla s Igorem cvičit se v boji s tím, že nás časem dohoní a my ostatní se vydali na cestu pěkně pomaloučku polehoučku a cestou jsme si opakovali španělské číslovky a slovíčka a zpívali jsem si píničku s částmi těla a o živlech:
Tierra es mi cuerpo
Agua mi sangre
Viento mi aliento
Y Fuego mi espiritu
A vkročili jsem do Údolí duše, kde jsme si na naučné ceště četli o pravěkém ledovci, který zdejší hory zarovnal do plání.
Noemovi se udělalo špatně a Marušce taky nebylo dobře, Míša se s nimi tedy vrátila a my ostatní pokračovali po zelené až k elektrárnám. Zrovna ta kam jsme došli nebyla v provozu a bylo zavřeno, ale paní, která tam sklízela levanduli nám nakonec povyprávěla, jak fungují a že dokážou vyrobit elektřinu pro celé Frýdlantsko a že za 15 let, co tam větrníky jsou zlomili křídlo jednomu káněti, které odvezli hned do zvířecí nemocnice, aby mu křídlo spravili. Není tedy pravda, že by větrné elektrárny nějak zvlášť ohrožovaly dravce. Prý jich je mnohem víc zraněno dráty vysokého napětí.
Cestou zpátky jsem našli pupalku a nenašli ulitku, kterou tam včera Beri ztratila, ale už to tak nebolelo.
Teprve když jsem už byli skoro po obědě, se vrátil Igor a jeho parta kluků a představte si, podařilo se jim ve větrníku si koupit suvenýry 🙂
Po polední pauze jsme si vyměnili činnosti ze středy – kdo koval a jezdil dnes košíkařil a korálkoval a naopak. Dnes však místo dvou koňů byl jeden kůň a jeden malý poník a tak měl každý jezdec možnost vyzkoušet si malého i velkého koníka pod sebou a zkoumat, z kterého z nich že je ten nejkrásnější pohled na svět. 11 děti se rozhodlo si uplést košík a téměr všem se to povedlo s pomocí Mii ze skanzenu i dalších dospěláckých rukou v dohledu. Ač jsme původně měli chuť ještě provést děti Michaelskou slavností po večeři jsme usoudili, že nejsou síly a je zima. Ohřáli se u ohýnku a popovídali si o všem potřebném a odvedli děti do pelíšků.
Sobota 29.9.
V sobotu jsme byli natěšení na jízdu na povozu. Ale ráno jsme se ale dozvědeli, že se pojede až odpoledne, že se musí počkat na kováře až něco opraví. Bylo krásně, opravdický baboletní den. A tak jsme se rozhodly vytáhnout děti na procházku do přírody. Jak jsme zjistily, tak procházka je téměř sprosté slovo, na které některé děti reagují s nevolí. Zkusily jsme improvizovat s tajemnou výpravou, expedicí, ale děti nás maj přečtený. 🙂 Ale nakonec jsme vyrazili a jako zázrakem právě když jsme přišli k blízké vlakové stanici v lese, tak přijel vláček – super duper hightech Regio Spider a my jsme toho využili a svezli se celé dva kilometry do centra Jindřichovic, kam byl jsme se jinak nedostali. To bylo nadšení a radosti. Pak jsme šli po zarostlých kolejích dál a dál, skoro až do Polska. Po cestě byla zřícenina stařičkého kostela, postavena ještě před objevem Ameriky. Na tabuli jsme přečetli legendu v češtině i v polštině o zakopaném pokladu a děti se rozutekly a hledaly a hledaly. Nebylo lehké jim hledání přerušit, ale blížil se čas oběda, tak jsme vyrazili směrem zpět, doufajíc že dojdeme až do skanzenu. Ale tempo bylo tak pozvolné, a tak jsme jeli i zpět vláčkem.
Oběd byl opět dobrý, děti si přidávaly. Pak čas volnosti na řádění, fotbálek u větrného mlýnu a jiné hry. Napadlo nás se na jízdu rozdělit jinak a to na holčičí a klučičí družinu a to se osvědčilo. Holky jely první, nadšeně se střídaly na kozlíku a zpívaly jsme, a smály se. Opravdu na mne dýchly staré časy. Dojely jsme až k mraveništím, kde nám Zbyněk vyprávěl o životě mravence. Bylo to moc zajímavé zastavení. A pak nás ještě čekala cesta zpět. Kluci v ten čas moštovali, a pražili jedlé kaštany. Pak jsme se vystřídali na povozu. Byli jsme všichni pěkně provětraní a tak jsme se rozhodli navečeřet i večerní kruh uspořádat v domě. Kolem svíčky v zcela tmavém domě jsme si sdíleli největší zážitky a také si tahali kartičky našich zvířecích spojenců.
Neděle 30.9.
V neděli jsme se probouzeli s pocitem, že to bude nadlidský výkon všechny ty rozkramařené baťohy zabalit, najít ve všech zákoutích rozlehlého statku poztrácené kousky a vypravit se v čas na cestu zpět.
Děti se po snídani (a někteří už před snídaní) do toho daly s velkou vervou a už v 10 hodin byly všechny baťohy venku a ladily se detaily. Venku bylo nádherně. Zbývala ještě asi hodina na poslední jízdu na kánoi, na poslední skákačku na seníku, dokončovaly se košíky, rozdávaly se svačinky na cestu a taky jsme mohli ochutnat mošt, který den předtím klučičí partička pomáhala vyrobit. Desiree od rána zaplétala holčičkám krásné copánky a účasy. Přijeli rodiče a prarodiče Noeho a ten jim chtěl všechno ukázat a to se povedlo.
Pak už byl čas zasednout k poslednímu obědu – rýžovému nákypu, rozloučit se, vyfotit se a jít na vlak. Cesta vláčkem utekla rychle, pak se zdálo, že máme spousty času – kluci našli plácek na kopanou, rozložili jsme se na trávě a až téměř pozdě jsme zjistili, že ten bus jede z jiného místa. Takže adrenalin naskočil, a rychlý přesun z autobusáku do centra. Stihli jsme to o fous. Velké zklamání, ale bylo že tento žlutý bus byl bez stewardky a bez filmů a bez horké čokolády.
I tak cesta utekla a s radostí a dobrým pocitem jsme předali špinavé, vyběhané a zocelené děti svým milujícícím rodičům.
Měli jsem se krásně a bylo moc fajn mít s sebou všechny děti, které s námi byli takhle poprvé, už jsem zas dohromady všichni dobrá parta! Moc děkujeme Hance Čajové a taky Martinovi a Desiree, kteří s námi byli a pomáhali se vším co bylo potřeba.
Káča a Míša
Obrazem celá naše výprava zde: https://photos.app.goo.gl/hKBpJeWGR2p8ea5j8
(Dokumetovala Míša, Hanka, Kamila, Igor a Desiree)
