Prosíme prosinec ve školce, 2018

Liščata 4. 12.

Deštivý den. Déšť s námi přijel z Dobřichovic a jen, co se trochu utišil, vyrazili jsme z nádraží do zázemí. Mysleli jsme, že si dáme v suchu u ohně svačinu a vyrazíme do lesa. Déšť ale neustával a děti si začaly kreslit, pak potřebovala Jasmínka nůžky a Anežka si vzpomněla na vystřihování sněhové vločky z pátku a Španďa vzal také nůžky a vystřihl tak krásnou krajku, že jsme pak vločky stříhali až do oběda. Podlaha a podlážky pomalu zapadaly odstřižky, děti si mezitím taky hrály venku a na kraji lesa, protože pršet opravdu přestalo, a když jsme si po obědě chtěli přečíst pohádku z „časů ušatých čepic“ napřed jsem společně ty bílé závěje uklidili – a byla to pěkná společná akce.

Jak byly všechny tři skupiny toho dne v zázemí, docházelo k větším průnikům než obvykle, vločky s námi stříhali i předškoláci, naše děti zase chtěly hrát fotbal. Celý den si spolu hrály Jasmínka, Valinka, Anežka a Zośka. O hru na tučňáky se postarala Zoe, která něco v týpí skřehotala a když se jí Španďa zeptal, co je za zvíře (což je v úterní a čtvrteční skupince na místě), řekla – tučňák. Hned se kolem ní vytvořila skupinka tučňáků s jednou kunou severní a pak bylo mnoho dovádění napřed v týpí a pak hlavně venku. A když jsme se vydali na vlak, tak se chytl Jája se Zoe za ruku a za chvilku už šli sami přede mnou a slyším Jáju – ty budeš tučňák a já kuna skalní –, a hopkali si a skřehotali a smáli se společně až na nádraží. A když pak Zoe na Smíchově vystupovala, volali za ní děti – ahoj Zoe! –, a už je to tedy snad úplně jasné, že máme ve skupině Zoe a že s ní ještě bude zábava. Jinak Dorka si hrála s Žofkou a u houpačky jsem slyšela, že mají „mezi sebou“ i fiktivní Miládku. Rafael se ukázal jako zdatný střihač a chtěl vyfotit. Šárka mi usnula při pohádce na lavičkách kolem ohně opřená o nohu a Jonáš, který byl první sbalený, jí vzal hlavu na klín, aby se ještě mohla prospat a já pomáhat ostatním. Jája s Hubertem měli venku potyčku (podobně jako ráno na nádraží), kterou Jája vážně komentoval – Hubert si myslí, že kočka (Hubert je často kočičák nebo papoušek) může být silnější než kuna (Jája).

Příště dosušíme to vizovické těsto, nemá u nás na schnutí moc dobré podmínky a trouba to nestihla dohnat… Blanka

Sokolíci 5.12.

Dnes jsme měli v plánu první větší výlet na zkoušku co ty naši noví sokolíčci zvládnou. Vyvezli jsme se busem ze Smíchova na kopec nad Všenory. Cesta utekla jako nic, jeli jsme svižně, žádné zastávky a hlavně žádné serpentýny, tak se ani nikomu nestačilo udělat špatně. Venku všechno omrazil svou berlou mrazilkou asi děda Mráz a do toho svítilo slunce. Krása převeliká. Trochu nám chyběl Matouš a Jasmínka, kteří nestihli nastoupit a až se k nám nemohli přidat. A že dnes chodí ten Mikuláš, tak i Petr v baťohu našel ňákou sladkou posilu na tento den – možný výstup na Černošické skály. Říkala jsem si – to asi děti nebudou chtít – a ono že prej jo. Cestou jsme zjistili, že odposledně máme ve skupince další šestiletou holčičku – Kačenka oslavila své narozky a dokonce ji chybí už jeden zub a taky naše poslední tříleťačka Valinka oslavila své čtvrté narozky. Kačenka nesla hrdě krabičku vlastnoručně upečených perníčků na oslavu. Seběhly jsme dolů k potůčku, posvačili na slunečném místečku a jak jsme si tak krásně vyšlapovali a nálada byla pěkná – rozhodli jsme s Petrem, že teda ty skály přeci jen zdoláme. To teda znamenalo, zase vyjít kus cesty do kopce, ale ze stinného údolí na sluncem ozářené louky a skály už byly na dosah. Tam se dětem moc líbilo a rozlezly se jak malinký trpaslíčci. Pak jsme je obešli a vydali se cestou dolů do Všenor. Oběd s perníčky od Kačky jako desert jsme si vychutnali opět na slunku a šup zase ilegální cyklotrasou se skokánky až dolů na Všenorské hřište. Dnes to uteklo. A bude se nám po Petrovi stýskal, to teda jo. Míša

Divočáci 1. a 6. 12.

Minulý čtvrtek byla velká zima. Wáclav už na nádraží sliboval, že si uděláme v lese oheň, ale než jsme tam přes svačinku před hřištěm došli, někteří již byli tak promrzlí, že jsme se proměnili v plačtivý průvod (plakaly skoro všechny holčičky). Došli jsme jen na začátek rokle za kamennou hráz, kde si pondělní skupinka buduje opičí dráhy, a Wáclav rychle rozdělal oheň. Děti se k němu nahrnuly a brzo bylo dobře, sesedli jsme se kolem na karimatky, někteří nosili kameny na ohniště, jiní již zouvali boty a nahřívali si nohy. Julča s Jájou si brzy začali hrát na svahu, kam jim Wáclav natáhl lano. Ostatní jsme ale seděli, svačili a byl čas na povídání. Wáclav mluvil o ohni, indiánech a jednom stařešinovi, se kterým se potkal v americe a bylo to velké vyprávění. Zimu jsme díky ohni krásně překonali a napříště víme, že se před ní vždycky dokážeme ochránit.

V pomikulášský čtvrtek jsem se vydali na stejné místo, ale ani jsme tam nedošli. Divočáctví ve čtvrteční skupince nijak moc neživíme, ono se samo někdy ozve velkou silou a tento čtvrtek byl hodně živelný. Byla s námi Linda z putovní skupiny, která s námi slavila odpoledne narozeniny. Byla s námi podruhé na náhradě Miládka a poprvé Róza Kroupa a krásně to s námi zvládla. Na Smíchově jsme očekávali Zoe a Jája ji hlídal místo, Zośka přisedla vedle mě a Žofka koukala, kde sedí Mareček. Seděli jsme na velkých lavicích, povídali a pěkná cesta. Na nádraží se to pak zvrhlo a až na hřiště jsme popoháněli bandu divé zvěře. Ještě že cestou byla nová atrakce – toboganová skluzavka u nových domů, tam jsme dlouho jezdili, a když byla vyhlášena poslední jízda i Zoe si stoupla do řady, a odhodlala se i Linda a nevzdala to a sjela uzavřeným tubusem. Na náměstí byl v kašně led a už svítí stromeček, pod který okamžitě zalehlo několik dárečků a nechtělo ven. Zpívali jsme cestou, daří se nám v poslední době zpěvně (a Linda je ke zpěvu dobrá posila), rezonovaly ještě mikulášské písně. Před hřištěm svačina a na něm všeliké hry a přelévání partiček – schováváme tam a hledáváme náš míček – naši „černou kouli“, pod houpačkou je pračka, v domečku rád hospodaří Jonáš, ale dnes měl trable s kunami, které ale od něj nakonec pochytili pečení perníčků a založili si perníkárnu v místě, kde se většinou vydává zmrzlina. Zośka v jednu chvíli distribuovala z loďky vánočky a stala se kapitánkou a hned měla loď plnou pasažérů. Přiskočily i Kaila se Zojou se svými klackovými psi-kočkami, vůbec nejdivočejšími zvířaty ve skupině – tyto bytosti-kousátka chtěly být okousávány, a holky kousaly a brousily jim zuby čumáky (tuto „hru“ jsme začaly s Kailou, Zoja se přidala). Tak se nám na hřišti dařilo a pak už jsme se vydali rovnou do zázemí chystat se na oslavu. Cestou se nám nečekaně ještě podařilo potrénovat písničku na besídku – opět díky Lindě, která nám na rozcestí v lese, kde jsme na sebe čekali, zpívala a ukazovala písničku o zimě, kterou se naučila v jiné školce, a tak jsme si zazpívali a ukázali i tu naši a řekli si, co to je a bude ta besídka (kluci pak říkali, že si vezmou košile, někteří své „divadelní košile“ a někteří asi i kravatu). Posbírali jsme dřevo, rozdělali si v týpí oheň, zalezli si na chvilku dovnitř a pustili se do obrázků do narozeninové knížky pro Lindu. Akorát jsme ji do oběda stihli. Na terase máme adventní věnec, který jsme minulý týden před slavností vyrobili (s holkama jsme stříhaly větvičky, vázaly věnec a mašle a přitom si zpívaly, kluci s Wáclavem na terase vyráběli a řezali svícínky) a při přání k obědu jsme si zapálili první svíčku. Vařila opět Lucia, maminka od Jasmínky, a bylo rizoto a fazole a dezert pečená jablíčka a hrušky a velké přidávání. Sešli jsme se na pohádku o kamarádech Dagešovi a Mapíkovi (Bratři v poli, J. Šrámková), kterou už jsme četli s Liščaty, a sotva jsme dočetli k místu, kdy se sysel Mapík začíná ukládat k zimnímu spánku, přišla Lindina maminka s bráškou, tak jsme knížku založili, u ohně se objevily muffiny a Linda si vzala na klín své fotoknihy a ukazovala v nich dětem a pak dostala oslaveneckou korunu, zavolali jsme skřítka a společně její šesté narozeniny oslavili.

Pozorování: Jája a Zoe se opravdu skamarádili a rádi jsou i ve třech s Julčou. Jasmínka si užila den i bez Valinky a Anežky. Zośka bývá někdy po ránu smutná a den je pro ni i dlouhý a po obědě už jen chodí zpovzdálí za mnou a čeká na chvíli odchodu, ale když má spokojený den jako tento, parádně rozjíždí hry. Zoja neměla ve školce Amálku a všimla si Zośky a byly hodně spolu, což už i dřív – někdy spolu chodí za ruku, ale dnes jsem si všimla, že je Zoja i trochu v pečovatelské roli, že je k Zośce hodně pozorná, což ke své mladší kamarádce Amálce taky, ale zároveň že se i aktivně vyhledávají. Blanka Švédová