Listí padá na školku, 2018

Sokolíci 14. 11.

Druhou listopadovou středu jsme poprvé letos zavítali do Třebotova, odkud se dá jít více pěkných výletů. My jsme se po přesunu busem z Radotína nejdříve trochu lekli obří pumy, kterou objevil Olík u jednoho domu, chodící v drátěném tunelu. Pak nás pozval na konci vsi mistní hospodář prohlédnout si pašíky, kterých tam měl asi sto.  Byli vidět, že se o ně hezky starají, i když ukazovat nám ty  na vánoční řízky nemusel. U balíků se slámou se nedá nezastavit, tak jsme to spojili se sváčou, Mareček sletěl, ale oklepal se raz dva. Děcka si krásně pomáhaly vzájemně nahoru. Seběhli jsme k rybníku a za silnicí nás čekal právě míšený les, kde řádil lesní robot, který strom porazil, odvětvil a naporcoval tak asi za tři minuty. Potřeboval k tomu jen jednoho člověka za panelem s páčkama v bagru. To už bylo kousek ke kamenné mohyle z českou vlajkou, kde děti sborem vzývaly Českou republiku/mile/. Po louce z kopečka se běží krásně, u hromad se dřevem jsme počítali stáří těch největších,
Okrajem Vonoklas a podél chlupatých krav s hodně drsným plemenným býkem, ke starému dubu s kamenným stolem. Tam oběd, Lucka si vyzvedla Matouše s Jasmínou a podarovala děti sušeným ovocem. Pak lesní cyklotrasou na okraj Černošic, kolem pamatného cedru (skvostný) a na nádraží. Petr Vohryzka

Liščata 13. 11.

Naše liščí podzimní dny se vinou většinou kolem potoka, kde si pohrajeme poprvé, a pak v lese nad divadlem podruhé. Toto úterý nás však čekala svatomartinská připomínka a vybrali jsme pro ni místo s roklinkou kousek od zázemí. Některé děti věděly, co nás čeká či si již svatého Martina zažily v pondělí, a těšily se na čokoládu (děkujeme za ni, Jani!). Martinské výpravě ale předcházelo dlouhé hraní, kdy se děti rozptýlily za roklinku pod jednotlivé stromy do „domečků“. A byl to zvířecí Jáji, Máry, Žofky a Rafaela, rodinka Dorky, Žofky, Šárky a Bohdánka (nová pevná skupinka toho dne). A trojice Jasmínka, Valinka, Anežka. Hubert, Jonáš, Zoška a Zoe se vyskytovali kolem nás se Španďou a za nějaký čas už měl každý z nich domeček svůj a začaly návštěvy. Pak jsem my před roklinkou dostali pozvání na cirkus a Jonáš nás tam odvezl autem. Vystupoval tygr sibiřský, pavián, Rafael a Žofka a opakovaně a přišli se podívat i ostatní (a Jonáš „nám nechal Opla“ a jel domů hlídat koláč v troubě). Zoška byla natěšená na hledání mincí, ale než jsme je vyrazili hledat, pověděli jsme si o svatém Martinovi, jako o touze člověka být dobrý, pomáhat, sdílet a žít v míru (Španďa mi pak sice namítal, že svatý Martin byl velký pohanobijce, ale pro naši „malou“ skupinu jsme historickou pravdu nechali stranou). Zlaté penízky jsme našli ve vykotlaném pařezu a dělili jsme se jednou a podruhé a vypadalo to, že všechny děti mají opravdu po dvou (a že už měly většinou vymyšleno, jak se doma podělí), ale pak se Jája smutně koukal, že má jen jednu (a to už v břiše) a na otázku – kdo by se s Jájou rozdělil? – reagoval rychle Rafael. Pomáhala jsem v dělení nožem, ale stejně nebyly části stejné – Rafael: Vezmi si tu větší. A pak jsme šli po zpevněné lesní cestě kolem rokle a to je pomalá chůze, protože tu děti hledají kameny-drahokamy a při tom probíhalo velké spontánní obdarovávání. Blanka

První listopadovou středu se Sokolíci sešli v Černošicích, odkud přejeli busem do Chotce. Tam začíná už několikrát minulé roky ozkoušená trasa podél radotínského potoka. Chatky už v toto období zejí prázdnotou, takže idealní čas na toto malebné údolí s pokrouceným potokem a několika starými mlýny. Zhruba uprostřed je hřiště, kde je spousta hraček, tak jsme se tam patřičně vyřádili. Hlavní zábavou je však pokaždé velká louka v kopci, kde obědváme, válíme sudy, honíme se a je to tam fakt krása koukat na ty všee rozradostněné mazlíčky. Pak se trochu funí do kopečka, okolo koní a obřího slepičího výběhu do Zadní Kopaniny a busem do Radotína. Petr
Divočáci 1. 11.
V den dušičkové slavnosti jsme čekali návštěvu. Přijet za námi na oběd a povídání se chystali pradědeček a prababička Jáji. Ráno jsme se vítali s míčkem a místo jména svého říkali jména svých babiček a dědečků. Pak jsme se vydali k řece, kde děti chtěly rybařit, a že mi zbylo v kapse pár drátků-jehel od minulého navlékání listových girland, tak měly pruty i s háčky. Bedříšek našel také doopravdickou „udičku“ z klacíku, vlasce a háčku, a zima nás za chvíli donutila zahrát si na rybičky a na rybáře. Jen Jasmínka přišla v jednu chvíli bosky, že jde pro Julču a Julča si ji do jejich bundového domečku opodál odnesla, u nich „doma“ bylo asi teplo, za chvíli ale rády přišly pro erární rukavičky a ochutnat mého čaje. V 11:10 přijeli Jájovi praprarodiče. Wáclav měl s sebou didgeridoo a při čekání zahrál dětem v podchodu. A jak to tak bývá, děti přijali pana a paní Císařovi okamžitě mezi sebe, dospěláckých rukou bylo více a tak jsme se vydali společně nahoru do zázemí na oběd. Cestou bylo povídání a předvádění. Chvilka s písničkou „my jsme žáci 3.B“, kdy Jája nemohl vydržet „naši“ verzi („paní úča ve škole atd.) a snažil se před babičkou zpívat tu večerníčkovou. Cestou jsme viděli také kácet vysoký ořech v zahradě. Po obědě jsme se sešli v týpí a u ohně vytáhl pan Císař krabici plnou hraček, které si vyráběli doma, když byli malí. A byl jak kouzelník. Vytahoval další a další drobnosti a ukazoval, jak fungují a děti seděly a koukaly, „já to chci“. Přišlo se kouknout i pár školáků a pak nastalo velké hraní. Venku lítaly papírové vlaštovky, z týpí k průlezce byl natažený telefon z kelímků a provázku, velké popularitě se těšil knoflík na dvojité šňurce běhající a hvízdající, „tank“ to byla natahovací špulka s gumičkou a dřívkem, ptáčka klovajícího po tyčce dolů děti znaly, ale tento byl ze špejle, pružiny propisky a žaludu, tučňnák couval před magnetem, školačky zaujal prstový provázek, bylo tu jojo a dřevěná skládačka-zapasovávačka, píšťalka s posuvným kolíkem a plechovka, která se kutlí vždy zpátky. Děkujeme za tu krabici pokladů, budeme vyrábět! Pak vzal Wáclav děti i návštěvu ke čtyřdubu a společně tam zametli listí, našli srdce stromu a pak jsme začali se zdobením. Navlékli jsme girlandu z mochyně a vyskládali obrázky z žaludů. V malé jurtě už se ladila kapela. Se čtyřmi dětmi jsem pak jela ku Praze a veselá cesta zakončila krásný den. Pro náš dětský kolektiv to byl také den velkého smíchu a legračních řečiček Zoe a zjištění, že umí pěkně nahlas kvičet.
Blanka