Říjnová ŠKOLKA v říji, 2019

Sokolíci 23.10.

Tentokrát již dostatečně seznámeni s naší partičkou jsme si dovolili už opravdovou výpravu na jedno z našich oblíbených míst – a to Tetín. Jeli jsme vláčkem až do Berouna, kde jsme měli dost času dětičky vypustit na hřiště kde se hned rozjeli všelijaké hry. Pak jsme se svezli kousek busem na kopec a Petr spatřil u toho nejstaršího kostelíčku – z tří v obci – paní s klíčem a nelenil a domluvil nám malou exkurzi těchto posvátných míst. Místní průvodkyně, kterou jsme znali již z minulých návštěv vyprávěla dětem moc zajímavé příběhy, včetně toho že její muž objevil jednu významnou jeskyni (Martina) ale také našel poklad! Plný hrnec stříbrňáků! Některé děti ani nedutaly a už plánovaly jak se dají po cestě do hledání,  ale jiní se nemohly odtrhnout od obrovské ropuchy, která seděla ve dveřích. Petr ji pak opatrně chytil a dal jí na malý dvorek. Pak už jsme vyrazili vstříc nádherné krajině v mlze zahalené. Navštívili jsme hřbitov (v úplné tichosti). Děti vzpomínaly na své zesnulé i ze zvířecí říše a krásně se navzájem poslouchaly. Svačinka na boží vyhlídce.  A pak sestup do skal, kde jsme i „slaňovali“ podél vodopádu a my Vaše statečné děti tiše obdivovali. Děti si nakonec svůj poklad našly – malé a třpytivé krystaly. Pak zas jsme lezly po kluzké skále nahoru. Olík nám stále zdůrazňoval že je rozený horolezec a že o něj se rozhodně nemusíme bát. Obídek jsem si dali po další návštěvě hřištátka na jiné vyhlídce na Tetín. Gabíkovi nebylo nejlíp, dostal z ničeho nic teplotu – u oběda si zdříml. Seběhli jsme k řece a trošku přidali do kroku, aby nám ten vlak neujel. Vlak jsme pěkně stihli, a měli velkou radost z povedeného dne. Děti jsou fakt skvělé a nebojí se ničeho, takže si to všichni užíváme jak se patří. Míša

 

Veverky 25.10.

Sešla se nám báječně vyrovnaná parta, 7 kluků a 6 děvčat. Tolik holek páteční skupinka Veverek ještě nezažila! V oblačném a mlžném ránu jsme se přivítali, představili (hlavně kvůli těm, kdo přišli na náhradu) a zamířili přes hlavní do klidné uličky, kde bydlí Koubovi. Proplétali jsme se dál a výš směrem k lesu, jen s malými zastávkami pod každým ořešákem. Na Kopanině na nás z verandy zamávaly Gábi s Lucíou a malým Edou. Dostali jsme krásná jablíčka ze zahrádky, s radostí jsme je nasypali do šátku na pozdější svačinové hody.
Dál už jsme se ubírali pomaleji, kopec nás trochu zmáhal a bylo třeba doplnit energii. Odbočili jsme tedy z cesty a dopřáli si na svahu pod americkými duby vítanou svačinku. Došlo také na jablíčka. Krájeli jsme je na dílky a procvičovali frázičku „Apple, please,“ až v šátku nezbylo skoro nic. Pepánka a Šímu zaujal bunkr, vlezli do něj, Derek s Vinckem a Vašíkem ho obléhali. Povykouklo na nás sluníčko. Chvíli jsme se zabývali hledáním a určováním hub – tak jsme si ukrátili výstup na Fabiánovu cestu, kam nás vedl Vincek. Pak děti spontánně vyskočily na klády a desítky metrů držely balanc a posilovaly střed v sobě. Chůze po kládách bavila všechny. Vašík zářil radostí, jak mu to šlo. Pepi se držel za ruku, zůstal na cestičce, ale pozorně se díval na ostatní a nohy mu jen hrály. Tak možná už příště… Na rozcestí jsme si dali další pauzičku. Kdo měl chuť, procvičil si s Luckou angličtinu. Pojmenovávali jsme předměty (stick, rock, walnut, chestnut, rosehip, acorn, pinecone) a sestavovali na zemi obrázek z klacků a přírodnin. Loutkoví členové rodiny se potkávali a zdravili (Hello, Mom/ Dad/ sister/ brother/ baby/ grandmother/ grandfather), zatímco opodál na cestě Milan tloukl špačky, tedy připravoval pro děti trénink odpalování. Panečku, vymrštit a trefit špačka není jen tak. Naši prarodiče museli být zamlada borci. Pak už jsme se bez větších okolků přesunuli do zázemí na velkolepý oběd. Dita napekla palačinky a podávala je s výběrem marmelád, kokosem, oříšky, kakaem a skořicí nebo sirupem. Mňam, to jsme si pošmákli.
Slunce nás hřálo tak vlídně, že jsme se loupali jak cibuličky a odkládali vrstvy. Všichni jsme zůstali venku a nasávali sluneční paprsky. Josífek se Zoškou a Derekem si stavěli na písku, ostatní se střídali u houpačky a nebo na prolézce. Odpoledne uběhlo rychle. Ještě v zázemí jsme se rozloučili s Derekem, pro kterého si přišla maminka, a vydali se na nádraží a domů, vstříc prázdninám.
Šárko, Madlenko, Juli a Zoško, srdečně děkujem za návštěvu, bylo to s vámi moc prima! Lucie M.

Orli

Toto pondělí jsme dle Špandi vypadali „jako produktivní křesťanská rodinka“, snad to tedy nikoho neurazí 🙂 ale při počtu dětí 8 se toto přirování opravdu nabízí. Snad už jsou v tuto chvíli všichni marodi fit a po prázdninách budeme opět v plném počtu!
Tentokrát jsme v mlžném ránu vyraizli k řece, užít si hladké cyklostezky, jako podkladu na malování křídami, ale opravdu hodně zajímavé bylo pozorování na rybu číhajících volavek, kormoránů a ledňáčka. Kolem řeky jsme se protáhli, prošli pod mostkem na oříškové místo, aby jsme u dřevěných klouzaček zastavili na svačinu. Tam už jsme louskali ostošet a také vyráběli královské koruny z listů a Julinka i Adélka v nich vypadali opravdu úžasně. Valinka, Anežka a Jasmínka si střídavě hráli a dohadovali a to se během dne toikrát přelilo, že se to ani zpočítat nedá. Zároveň tyhle holčičky jsou v pondělí z těch nejstarších, tak k nim ostaní vzhlíží. Bertík, Šimon a Honzík si řádně užívali klouzačky a zkoumali houby po cestě, kterých je v lese stále ještě dost. Zastavili jsme se v dubovém lesíku na chvilku hraní a děti společně stavěli domky a vesnice a Bertík měl náranou radost, že se s Šimonem prokopali tunely až k sobě.
V zázemí jsme si po obědě vlezli do teepee k ohýnku, do tepla a někdo opékal a někdo lepil a na obrazek domaloval vylisované listy a četli jsme „dušičkovou“ pohádku „O třech předlenách“. Měli jsme se hezky, koukněte na fotky, je to na nich vidět. Petra

SOKOLÍCI 2.10. 

První středu v říjnu jsme si poprvé vyzkoušeli stihnout autobus z Řevnic směrem na Mořinku, kde jsme i vystoupili. Na místní návsi nás čekala hromada spadaných vlašských ořechů a luxusní limuzína v dětském provedení, kterou si pak postupně všechny děti vyzkoušely z poměrně prudkého kopce. Pokračovali jsme pěknou polňačkou obklopenou šípky a trnkami a taky spoustou divočáků, kteří na nás každou chvilku vyskakovali z hustých křovisek. Nápadně se podobali některým sokolíkům. Okrajem lesa mírně z kopce dolů nás provázela spousta různých hub a krásná rokle s mini přehradami na zadržení prudkých vod. Karlštejn vykoukl nečekaně jako pokaždé na tomto výletě a s této strany je opravdu krásný. Vylezli jsme po staré královské cestě na louku s altánkem, kde děcka proháněly Míšu a velké holky se věnovaly krajinomalbě. Výhled na hrad z této strany je také nádherný, což je vidět i na sokolnických fotkách. Do Třebáně je to potom už jenom z kopečka dolů, trochu jsme tam přidali do kroku, protože od Berouna se na nás valil černočerný mrak. Stihli jsme to na nádraží akorát před velkým lijavcem.

Další týden jsme poprvé zůstali v Praze, což je vždycky náročné logisticky, ale s pomocí některých rodičů jsme to na Hlavním nádraží zvládli v klidu. Čekal nás výlet do trojské botanické zahrady. První zastávku jsme udělali mezi dřevitými pivoňkami proloženými spoustou magnolií s plody,co připomínají různé ptáčky. Přes prérii plnou kaktusů jsme se dostali do zahrady starých Mayů, kde byly i bavlník,podzemnice(buráky), různé miniokurky, ostnatá rajčata, topinambury, různé fazole atd. Na poměrně malém kousku spousta hospodářských plodin vzájemně prostoupených. Děti sbíraly, co se dalo, zvláště když jim to místní zahradník dovolil a spoustu zajímavých informací k tomu přidal. Přes rozhlednu, kolem brontosaurů a houpacích sítí u obalené mandloně jsme přešli do dolejší části zahrady, kde na nás ze všech koutů vykukovaly dýně, různě roztroušené. Nevynechali jsme ani bambusárium, louku se skvostnými sekvojovci a především japonskou zahradu. Vinicí sv Kláry dolů na autobus a s přestupem na metru na smíchovské nádraží.

Třetí říjnovou středu jsme dostali mimořádnou nabídku zúčastnit se zdarma zkoušky artistického představení pro děti na Jatkách 78. Do podařeného představení mohly ve dvou případech vstoupit i naši sokolíci, což využili svelkým elánem. V dalším průběhu dne jsme se přesunuli tramvají do Stromovky a kolem planetária došli na hřiště u vozovny. U největšího rybníku jsme poobědvali a vydali se k voru, jezdícímu na ostrov za pomocí lana. To bylo hodně zábavné. Přes dubový pahorek, velkou louku a pod viaduktem směrem na Císařský ostrov. Tam jsme se nalodili na přívoz v místě spadlé lávky a stejné jako před týdnem autobusem a metrem na Smíchov.

Veverky 11.10.

K druhému říjnovému pátku máme v galerii bohatý fotomateriál, mrkněte, takže to vezmu jen krátce. V časném dopoledni jsme pozdravili Berounku, prošli jsme se proti proudu až k mostu, kousek dál jsme naklátili čerstvé ořechy. V Havlíčkových sadech došlo na svačinku a vikingská klání. Užili jsme si přetahování a podbíhání lana, přechod přes potok a různé jiné hrátky. Cestou do zázemí jsme procvičovali angličtinu, zpívali si, povídali. Po obědě ještě zbyl čas na písek, houpačky a procvičování obratnosti.

Angličtina:

Znovu jsme hráli rock – scissors – paper.

Počítali jsme, co se dalo.
Pojmenovávali jsme kaštany, oříšky, šišky (chestnut, walnut, pinecone) a ty jsme také počítali (two walnuts, three chestnuts…).
Dostávali jsme do ouška jednoduché otázky: Whats this? How many…?
Trošku jsme naťukli barvy.
Lucie M.

Veverky 5.10.

Sešlo se nás na nádraží 10 a 2 kousky. K velké radosti všech Veverčat jsme se rozhodli, že půjdeme na velké řevnické hřiště. Někteří nováčci tam ještě nebyli – to chtělo napravit. Propletli jsme se městem vzhůru kolem školy, kde jsme si zaskákali žabáky ze zídky. Obdivovali jsme Šímovy parádní skoky. Taky Vincik je skvělý skokan a vymýšlí k žabákům různé variace. Potom ulicemi zas dál, pěkně zvolna, protože Josífek potřebuje „chodit pomalu“. Posbíráme cestou do kapes pár vlašáků a za chvíli jsme u hřiště, hurá! Na hřišti už je živo – vypravili se tam i naši školáci. Zaplouváme mezi ně a oddáváme se hrám a dovádění. Dojde i na svačinku a rozbíjení oříšků. Josífek se osměluje, hraje si s klackem, kreslí obrazce do písku. Pro Vašíka je zas hitem kolotoč.
Uteklo to rychle, byl čas vyrazit dál. Ještě jsme ale stihli setřást a důkladně vysbírat vlašáky nad hřištěm. Pak už honem k rozcestníku a do lesa. Na lesní pěšině jsme potkali statný smrk zlomený větrem a chvíli jsme pátrali v okolí, odkud ho to přifouklo. Řešili jsme tu otázku po selsku, fyzikálně i intuitivně, ale spodek kmene jsme nenašli. Třeba někdy příště.Kousek dál na nás vykoukly mochomůrky červené, celá rodinka. Milan hned vyhlížel hříbky, které prý s muchomůrkami kamarádí. Našli jsme pár holubinek – a další a další krásné mochomůrky.
Při pauzičce u klády jsme zase louskali oříšky a zazpívali jsme si anglicky kámen, nůžky, papír se známými gesty.
Rock, scissors, paper

rock, scissors, paper

one, two, three

play with me.
I have … rock/ scissors/ paper.

Když jsme si zas nahodili batůžky, po modré vzhůru nás vedl Vincik. Pozdravili jsme studánku, která se po bělošsku jmenuje Moklický pramen, a nabrali si do hrníčku nebo aspoň do dlaní. Water, please! To byla anglická chvilka u studánky. Pak jsme ještě po anglicku počítali obří kroky, pidi kroky, skoky veverčí a klokaní. Najednou, před námi díra a my musíme sklouznout dolů a pak po blátě a mokrém listí zas vylézt nahoru. To byla spolupráce a trénink svalů. Provaz do ruky se lezcům hodil!

V zázemí nás čekal báječný oběd od Terezky R.: svíčková s polentovým knedlíčkem, tofu a brusinkovou marmeládou. Mňáám. Jen Vašíka s Josífkem oběd neoslovil a šli si hrát na písek.

Po jídle se někdo učil vrtat ruční vrtačkou, někdo stavěl na pískovišti. Milan rozdělal oheň a přečetli jsme si pohádku o sedmihláskovi. Pak se týpí proměnilo v karbanické doupě – děti mastili Černého Petra. Stihla se jedna dlouhá zahřívací partička a už bylo načase uhasit ohýnek a pustit se známou cestou domů. Lucie M.

Volalavky 2.10.

Grétka jela poprvé vlakem z Prahy bez maminky a zvládla přesun skvěle. Máme to ale samostatné školkáčky!  Všichni krásně zvládnou prožít den s kamarády, bez rodičů.

Malá skupinka pražských děvčat se ve středu spojuje s početnější skupinou místních, kteří se scházejí se Španďou v zázemí. Potkáváme se většinou na kraji lesa. Tentokrát Pražandy s Luckou vystoupaly nejkratší cestou směr zázemí a pustily se pěšinkou pod lesem přes mokrou lávku. Zrovna když Grétka uklouzla na posledním prkně, ozvalo se zpoza rohu stádečko divočáků. To byla místní část naší party se Španďou a psími slečnami.

Pochvalovali jsme si vyrovnanost týmu: pět kluků a pět holek – ideální. Po přivítání jsme se usadili u ohniště nad Sádeckou ulicí a pustili se do svačin. Děti se pozvolna začaly věnovat svým hrám a činnostem, rozprchly se k lezeckým stromům, do rokličky a skrýše nad ní, každý jak potřeboval. Je krásné pozorovat, že nevytvářejí žádné partičky a koalice, ale hrají si pospolu, i když velká přátelství tu také vznikají.

Kdo našel kus kůry, mohl si vyzkoušet práci s ruční vrtačkou a případně ještě provlékání vyvrtanými otvory. Španďa z kůry vyřezával malé dárečky a ze své bojové hole loupal lískové hobliny, které až proschnou, poslouží báječně na podpal. Pěkně se nám to pobývalo ve vlhkém podzimním lese. Zrovna když siréna ohlašovala poledne, stáčeli jsme to pomalu k zázemí, oklikou přes mostek na Fabiánově cestě. Sbírali jsme borovou kůru na pozdější tvoření a přitom jsme si všímali, jak borovice chřadnou, schnou a odcházejí. Nahoře u mostku jsme narazili na školáky s Eliškou a Ondřejem. Představte si, že školáků byl ten den zhruba stejný počet, circa 10. A protože nás bylo dohromady tak málo, za chvíli už se školka i škola sešly u oběda.

Na další práci s kůrou už odpoledne nedošlo, zato jsme si přečetli dvě pohádky O Kubovi praštěném škubánkem a O zlé koze a zazpívali si tématicky o koze rohaté. Španďa nám k tomu zabrnkal a malinko provětral koncovku. Pro pražské děti byl čas vyrazit na nádraží, a tak jsme se rozloučili a vykročili k maminkám, tátům, sourozencům, zkrátka domů.

Napsat komentář