Říjnová ŠKOLKA v říji, 2019

Veverky 11.10.

K druhému říjnovému pátku máme v galerii bohatý fotomateriál, mrkněte, takže to vezmu jen krátce. V časném dopoledni jsme pozdravili Berounku, prošli jsme se proti proudu až k mostu, kousek dál jsme naklátili čerstvé ořechy. V Havlíčkových sadech došlo na svačinku a vikingská klání. Užili jsme si přetahování a podbíhání lana, přechod přes potok a různé jiné hrátky. Cestou do zázemí jsme procvičovali angličtinu, zpívali si, povídali. Po obědě ještě zbyl čas na písek, houpačky a procvičování obratnosti.

Angličtina:

Znovu jsme hráli rock – scissors – paper.

Počítali jsme, co se dalo.
Pojmenovávali jsme kaštany, oříšky, šišky (chestnut, walnut, pinecone) a ty jsme také počítali (two walnuts, three chestnuts…).
Dostávali jsme do ouška jednoduché otázky: Whats this? How many…?
Trošku jsme naťukli barvy.
Lucie M.

Veverky 5.10.

Sešlo se nás na nádraží 10 a 2 kousky. K velké radosti všech Veverčat jsme se rozhodli, že půjdeme na velké řevnické hřiště. Někteří nováčci tam ještě nebyli – to chtělo napravit. Propletli jsme se městem vzhůru kolem školy, kde jsme si zaskákali žabáky ze zídky. Obdivovali jsme Šímovy parádní skoky. Taky Vincik je skvělý skokan a vymýšlí k žabákům různé variace. Potom ulicemi zas dál, pěkně zvolna, protože Josífek potřebuje „chodit pomalu“. Posbíráme cestou do kapes pár vlašáků a za chvíli jsme u hřiště, hurá! Na hřišti už je živo – vypravili se tam i naši školáci. Zaplouváme mezi ně a oddáváme se hrám a dovádění. Dojde i na svačinku a rozbíjení oříšků. Josífek se osměluje, hraje si s klackem, kreslí obrazce do písku. Pro Vašíka je zas hitem kolotoč.
Uteklo to rychle, byl čas vyrazit dál. Ještě jsme ale stihli setřást a důkladně vysbírat vlašáky nad hřištěm. Pak už honem k rozcestníku a do lesa. Na lesní pěšině jsme potkali statný smrk zlomený větrem a chvíli jsme pátrali v okolí, odkud ho to přifouklo. Řešili jsme tu otázku po selsku, fyzikálně i intuitivně, ale spodek kmene jsme nenašli. Třeba někdy příště.Kousek dál na nás vykoukly mochomůrky červené, celá rodinka. Milan hned vyhlížel hříbky, které prý s muchomůrkami kamarádí. Našli jsme pár holubinek – a další a další krásné mochomůrky.
Při pauzičce u klády jsme zase louskali oříšky a zazpívali jsme si anglicky kámen, nůžky, papír se známými gesty.
Rock, scissors, paper

rock, scissors, paper

one, two, three

play with me.
I have … rock/ scissors/ paper.

Když jsme si zas nahodili batůžky, po modré vzhůru nás vedl Vincik. Pozdravili jsme studánku, která se po bělošsku jmenuje Moklický pramen, a nabrali si do hrníčku nebo aspoň do dlaní. Water, please! To byla anglická chvilka u studánky. Pak jsme ještě po anglicku počítali obří kroky, pidi kroky, skoky veverčí a klokaní. Najednou, před námi díra a my musíme sklouznout dolů a pak po blátě a mokrém listí zas vylézt nahoru. To byla spolupráce a trénink svalů. Provaz do ruky se lezcům hodil!

V zázemí nás čekal báječný oběd od Terezky R.: svíčková s polentovým knedlíčkem, tofu a brusinkovou marmeládou. Mňáám. Jen Vašíka s Josífkem oběd neoslovil a šli si hrát na písek.

Po jídle se někdo učil vrtat ruční vrtačkou, někdo stavěl na pískovišti. Milan rozdělal oheň a přečetli jsme si pohádku o sedmihláskovi. Pak se týpí proměnilo v karbanické doupě – děti mastili Černého Petra. Stihla se jedna dlouhá zahřívací partička a už bylo načase uhasit ohýnek a pustit se známou cestou domů. Lucie M.

Volalavky 2.10.

Grétka jela poprvé vlakem z Prahy bez maminky a zvládla přesun skvěle. Máme to ale samostatné školkáčky!  Všichni krásně zvládnou prožít den s kamarády, bez rodičů.

Malá skupinka pražských děvčat se ve středu spojuje s početnější skupinou místních, kteří se scházejí se Španďou v zázemí. Potkáváme se většinou na kraji lesa. Tentokrát Pražandy s Luckou vystoupaly nejkratší cestou směr zázemí a pustily se pěšinkou pod lesem přes mokrou lávku. Zrovna když Grétka uklouzla na posledním prkně, ozvalo se zpoza rohu stádečko divočáků. To byla místní část naší party se Španďou a psími slečnami.

Pochvalovali jsme si vyrovnanost týmu: pět kluků a pět holek – ideální. Po přivítání jsme se usadili u ohniště nad Sádeckou ulicí a pustili se do svačin. Děti se pozvolna začaly věnovat svým hrám a činnostem, rozprchly se k lezeckým stromům, do rokličky a skrýše nad ní, každý jak potřeboval. Je krásné pozorovat, že nevytvářejí žádné partičky a koalice, ale hrají si pospolu, i když velká přátelství tu také vznikají.

Kdo našel kus kůry, mohl si vyzkoušet práci s ruční vrtačkou a případně ještě provlékání vyvrtanými otvory. Španďa z kůry vyřezával malé dárečky a ze své bojové hole loupal lískové hobliny, které až proschnou, poslouží báječně na podpal. Pěkně se nám to pobývalo ve vlhkém podzimním lese. Zrovna když siréna ohlašovala poledne, stáčeli jsme to pomalu k zázemí, oklikou přes mostek na Fabiánově cestě. Sbírali jsme borovou kůru na pozdější tvoření a přitom jsme si všímali, jak borovice chřadnou, schnou a odcházejí. Nahoře u mostku jsme narazili na školáky s Eliškou a Ondřejem. Představte si, že školáků byl ten den zhruba stejný počet, circa 10. A protože nás bylo dohromady tak málo, za chvíli už se školka i škola sešly u oběda.

Na další práci s kůrou už odpoledne nedošlo, zato jsme si přečetli dvě pohádky O Kubovi praštěném škubánkem a O zlé koze a zazpívali si tématicky o koze rohaté. Španďa nám k tomu zabrnkal a malinko provětral koncovku. Pro pražské děti byl čas vyrazit na nádraží, a tak jsme se rozloučili a vykročili k maminkám, tátům, sourozencům, zkrátka domů.

Napsat komentář