Sokolící jarní, 2019

24.4.2019

Dnes nás čekal krásný den s výletem do Třebaně  a oslavou šestých narozek Kvída. Nikdo si to nenechal ujít a bylo nás vyjímečně plný počet. Museli jsme se tedy vyfotit na památku na pěkném místě s výhledem v širý kraj. Opět se nám, jako správným průzkumníkům,  podařilo jít novou trasou přes Vyškov až do Bělče a pak kolem potůčku zpět do Třebáně na zahradní slavnost. Děti nemohly odolat pampeliškám a holčičky se zdobily veněčkama. Bylo opravdu moc pěkné počasí, odpo až horko. Obědvali jsme na louce a děti si hrály a hrály a asi by si hrály až doteď. Ale už na nás čekala maminka Dita s velkým dortem, který si mohl vyjímečně dát i Mára. Byla tam celá tabule plná ovoce a dokonce i na rychlé špunty došlo. Děti byly spokojené a i nakrájené jablíčka co jsme dostaly na cestu moc pomohly se zvyšující se teplotou a nekonečnou žízní. Vše je na fotkách. Měli jsme se opravdu dobře. Takový ten den za odměnu! Míša

10.4.2019

Druhý týden po sobě nešla se sokolíky Míša, která tentokrát udělala dobrý skutek a nabídla Elišce nahlédnout do putovní skupinky. Přejeli jsme busem do Bubovic a první zastaveníčko nás čekalo na návsi za hospodou, kde za plotem místního hospodáře pana Kokošky pobíhalo stádo oveček se spoustou čerstvých jehňátek. Eliška zezadu jistila potenciální loudáky, já šel několik délek za partičkou našich rychlíků, kterým tentokrát vévodila Dorka s Anežkou O. a často taky Kašpar. Podívali jsme se na podbělovou louku, díky zatažené obloze se zavřenými květy, ale pořád jich tam ještě spousta je, i když už se občas objeví odkvetlé bílé bambulky s padáčky podobnými jako u pampelišek. Přes okraj Paní hory jsme seběhli na louku, kde jsme loni na podzim krmili stádo oveček a koz, posvačili jsme a mírným stoupáčkem se sunuli k Malé Americe. Občas vykoukla lecha, bílé i žluté sasanky a po
měrně
hodně prvosenek.Mamutí díra u lomu je oblíbenou zastávkou, Gabík se tam vrhl po hlavě, Markétka s Klárkou a Žofkou využili k pohodlnému posezení kořenové sedačky, Jeník s Frantou tam skákali s rozběhem a samozřejmě se nikomu nechtělo tento mimořádny herní prvek opustit. Naštěstí pohled na průzračné vody lomu taky stojí za to, zvláště když se při tom stojí těsně nad propastí. Pak jsme si to namířili malebným údolíčkem směrem ke Kubrichtově boudě. Cestou jsme potkali celistvou kostru na boku ležícího divočáka, oko botanicky založených jedinců potěšily bílé kvítky kyčelnice a hojná pole fialových a bílých dymnivek. Po obědě u boudy četla Eliška kousek z knížky o skřítku Nillsovi, já jsem objevil ťukající datlici na schnoucím klenu, tak jsme se tam přesunuli a skoro všechny děti ji zahlédly. Pak na nás ještě nalétl datlí sameček, asi nám chtěl ukázat, že jeho čepička je opravdu úplně červená. Ale čas běží, je třeba trochu přidat, ale ochutnat pomalu končící česnek podivný a kvetoucí šťovík ještě stíháme. V Srbsku to vezmeme „drůbeží“zkratkou, přes lávku a ještě krátkou pohádku na nádraží zakončíme pěkný, i když trochu chladnější den.

Sokolíci 6.3. v Prokopském údolí

Po delší době a poprvé s letošní skupinkou se Sokolíci vydali do Prokopského údolí. Vláčkem popojeli ze Smíchova do Hlubočep a přes Zvahov a hlubočepský hřbitov nastoupali ke skalnatým planinám s krasnými výhledy na barrandovské paneláky, pražský simerink a tramvajovou trasu na Barrandov. Matouš objevil nefalšovanou skalní klouzačku, pořádně uklouzanou od zadku výletníků a děti se tam tak rozřádily, že jsme je odtamtud nemohli dostat. Svezli jsme se i s Míšou a musím říct, že to tak jednoduché, jak to vypadalo, rozhodně nebylo. Pak jsme ještě trochu výše narazili na první letošní divokou pažitku a ta chutná vždycky nejlépe. Míša pak zorganizovala malovaní narozeninové knížky pro mě, což mi udělalo radost, zvláště, když mi pak všichni zazpívali. Pěšinkou jsme seběhli dolů k potoku, popovídali si s ovečkama u domu přírodovědců(?) a přes dvě hřiště a jeden tunel s tmou tmoucí se dostali na velké hřiště s lodí, jako stvořenou pro piratské výpravy. Směrem na nádraží v Holyni jsme se ještě zastavili v červeném lomu Opatrilka, s pěknou jeskyní, kde si děti zdatně zaťukaly do kamenuů jestli tam nenajdou nějakou zkamenělinu.

Sokolici na královském výletě z Mníšku přes Skalku do Řevnic

Druhy březnový týden jsme se přesunuli ze Smíchova autobusem do Mníšku a namířili si to do prudkého kopce směrem na Skalku. Už v Mníšku u paneláku byly všechny travnaté plochy úplne rozryté od divočáku a před vstupem do lesa bylo několik cedulí se zákazem vstupu do lesa kvůli odstřelu přemnožených prasat. Naštěstí ne na den našeho výletu. Všechny děcka se po našem naléhání pustily do výšlapu s nezvyklou vervou, takže u dolního kostela jsme byli poměrně brzo. Na kmeni obřího, padlého buku jsme posvačili a okolo jezírka a podél křížové cesty vyšlapali k horní kapličce. Někdo z dětí tam zaťukalo a k našemu překvapení nám otevřel již rok tam žijící poustevník, který nám ukázal vnitřek kaple se sochou Ježíše snímaného z kříže Marií a Máří Magdalenou, které je celý areál zasvěcen. Pak nás dokonce pozval i do komůrky, kde přebýva a vyprávěl nám několik novozakonních příběhů. Bylo to oboustranně moc milé a hlavně zcela nečekané. Za kapličkou jsme se přehoupli přes kopec a skoro
celý zbytek cesty šli směrem dolu. Potok, který nás většinu cesty provázel, se díky zelezitému podkladu hodne červená a nejedno děcko se nechalo zlákat k rozpustilostem v jeho blízkosti., což se nevyplatilo hlavně Qvidovi a Olíkovi, kteří tam zahučeli v botech. Všude po zemi bylo díky silnému větru posledních dní spoustu jmelí a to je samozřejmě velmi atraktivní na tvorbu kytic pro maminky. Děti šly poměrně svižně, tak jsme dokonce ještě v závěru vyšetřili chvilku na dětském hřišti dole pod zázemím. Moc hezký výlet to byl a musím všechny moc pochválit, jak pěkně šlapaly a i tento poměrně náročný výlet zvládly bez problemu.   Petr Vohryzka