Škola jaro 2019 čtvrteční expedice
23.5.2019
Dnešním cílem výletu bylo Hradiště Pišťák, jehož název je odvozen pravděpodobně od zvuku dravců, takže z epochy zoologie jsme vybrali část týkající se ptáků. První zastávku jsme dali u Lesního divadla, kde byl rozcestník s turistickými trasami. Bylo trochu sychravo, ale nálada dobrá. Někdo se nasvačil, někdo skotačil. Poté Katy chtěla oprášit morseovku s tím, že tentokrát ji odvysílá pískáním a čekala nás zajímavá situace. Děti se setkali s náročnějším úkolem a každý jej nezvládl napoprvé, což u někoho náladu dost pokazilo. Úkol se povedlo dokončit ve chvíli, kdy nastala spolupráce skupiny. Děti vyjmenovaly spoustu známých ptáků. Krátce shrnuly své pocity, aby zmizela možná frustrace a snad i aby se ze situace poučili pro příště, a pak jsme se vydali po modré směr Babka.
Cesta ubíhala příjemným tempem, skupiny se míchaly. Nejčastěji byla vidět debata mezi Jurou, Vláďou a Miou. Tigra s Julkou mě zkoušely umluvit, abychom udělali směnu – nejprve do kopce potáhnou ony mne, potom já je.
Když jsme zastavili kousek od Babky, počasí se proměnilo a bylo vidět slunce. Sundali jsme svršky, dali svačinu a jali se plnit další úkol. Tentokrát to byl ptačí kriskros. Děti mohly pracovat v libovolných skupinkách a měly k dispozici krásný klíč k určování ptáků. Největším neznámou byl zvonek. Děti z něj intuitivně udělaly zvoníka, ale pak nevycházela tajenka. Nakonec jsme si prozradili, které ze zmíněných ptáků bychom mohli potkat v lese.
Nastal čas sbalit batohy a podívat se na to hradiště. Nepodařilo se mi děti naladit na představu, jak to tu vypadalo a co se tu asi kdysi dávno dělo, a tak jsme si jen krátce řekli, jaká zvířata vlastně člověk ochočil a šli jsme obědvat na vyhlídku.
Cesta dolů byla už ve znamení letního odpoledne a děti se velmi těšily, protože měly slíbené hřiště. Těsně před tím, než jsme sešli na turistickou kamenitou cestu, našla v lese Julka řetěz, pravděpodobně z koňského potahu, a k mému překvapení ho opravdu dovezla až domů. Cestou nám ještě Zoran a Mia ukázali koně, na kterých jezdí.
Závěr dnešní expedice vypadal naprosto bezchybně, když děti dostaly slíbenou půlhodinu na hřišti, jenže nás pak potrápili české dráhy a už se nám těžko krotilo únavu a znechucení dětí ze zrušeného spoje a prodloužené cesty domů.
Každopádně já si opět potvrdila, že se na pravidelnou spolupráci se ZeMí těším.
Jindra
16.5.2019
Dnes jsme měli jet lézt, ale protože už týden (hurá, vodu také potřebujeme) prší, nezbylo nám, než vymyslet náhradní program. Ne webu Náprstkova muzea nás nalákala výstava o bourci morušovém, tak jsme se nejprve vypravili tam. V čase před otvírací dobou jsme oprášili morseovku a děti z vysílání máváním rukama zjistili jméno onoho broučka, o kterém jsme se vzápětí měli dozvědět více. Ještě při kupování vstupenek se paní ujišťovala, zda nám nevadí, že o bourci jsou tam jen dvě vytríny, ale že pak můžeme normálně na Austrálii a Oceánii… o pár minut později už se však uvaděčka dušovala, že žádný bourec už v Náprstkově muzeu není… a skutečně nebyl. Nu, řekli jsme si o něm alespoň dvě věty a šupajdili na tu Oceánii, ta nikam neodletěla.
Děti dostaly za úkol projít si expozici a vymyslet u toho kvízovou otázku pro ostatní. Pohroužili jsme se tedy do způsobů, kterými se austrálci a jiní obyvatelé ostrovů plavili, zdobili či živili, každý si našel něco, co ho více zaujalo, škoda, že výstava nebyla trochu interaktivnější, ale i tak jí děti věnovaly překvapivě soustředěnou pozornost. Nad otázkami a odpověďmi na ně jsme si pak sedli do volné učebny, zahráli si na školu s poznámkami a tresty, ale pak zcela vážně odprezentovali vše, co jsme si z výstavy zapamatovali.
Po krátké lítačce venku jsme se přesunuli do Městské knihovny. Postupně jsme se vystřídali v bufetu na polévce nebo sendvičích, zatímco ostatní už začali pracovat – pokračovali jsme v minule započatém tématu voda. Každá dvojice nebo trojice si vybrala konkrétní téma (co je to voda; jakou vodu používáme doma; voda v našem těle; tsunami; vodní příšery atp.) a pak jsme hledali v policích a následně encyklopediích fakta, která nás zajímala. Každá skupina si připravila prezentaci, takže jsme se dnes již podruhé podívali na zoubek tomu, odkud brát informace a jak s nimi naložit, abychom je mohli sdílet s ostatními.
Práce jsme měli za sebou až až, tak už jsme se „jen“ cestou přes hřiště na Kampě přesunuli na vlak. Krásnou náhodou se nám do cesty připletla ještě výstava Voda & civilizace, kde jsme si na panelech prohlédli a početli si třeba o tom, kolik vody spotřebovávají země, kde má každý na zahradě bazén, kolik vody je potřeba k vypěstování kila jablek, získání kila hovězího nebo vyrobení kila čokolády, nebo jaká tragédie nastává, když vodu otráví únik chemikálií. Doplnili jsme si i naše starší poznatky o tom, jak člověk ovlivňuje krajinu a tím pádem i vodu v ní a pak už jsme radši vypli hlavičky a šťastně dětsky zase pustili náročná témata druhým uchem pryč a chvilku se honili za mýdlovými bublinami.
9.5.2019
A opět jsme vyrazili do světa, tentokrát nás přivítaly rododendrony a jiné dřeviny malebného průhonického parku. Naše první kroky vedou na výstavu Botanické příběhy, kde hodně dětí zaujaly informace o bolševníku (jak MOC roste, jak rychle se šíří svými TISÍCI semen či jak účinně ho dnes umí ochránci přírody ZNEŠKODŇOVAT) a mykorhizní symbióze, aneb o tom, jak houby dodávají rostlinám minerálku a ty jim na oplátku cukry.
Pak se rozdělujeme do lehce upravených expedičních družin a vyrážíme na výpravu parkem, mimo jiné s cílem navštívit pár vyhlídek a čtyři stanoviště hry o stromech a jejich listech, kterou s přehledem vyřešíme. Všude voní rododendrony a jiné stromy a keře, je sice pod mrakem a místy notně pofukuje, v parku je nicméně nádherně. V jednu odpoledne se obě družiny opět setkávají na společném pikniku, trochu si odpočineme a zbývá nám ještě chvilka, do které zařazujeme závěrečné opáčko dnes poznaného s Míšou a Jindrou a v druhém kroužku se ještě na chvíli noříme do tajů velkého a malého koloběhu vody a povídáme si o tom, jak se stalo, že voda z naší krajiny mizí a co bychom mohli udělat, aby se tak nestávalo. A já musím podotknout, že (n)vaše děti jsou hlavičky moudré, informované a zaujaté, je na nich vidět, že pochází z rodin, kterým není život na planetě Zemi lhostejný. Inu, Země je ze mě je země je!
2.5.2019
Tentokrát vyrážíme z Masarykova nádraží vlakem do Ostré, odkud je to po silnici kousek do areálu Centra řemesel a bylinných zahrad Botanicus. U pokladny si směňujeme kapesné na groše a po trojičkách se rozbíháme po areálu středověkých dílen. Někdo vyrábí svíčky, jiný loutky, ten mýdlo, onen papír, zkoušíme řezbářskou dílnu, rýžování zlata i umotání vlastního provazu. Nemalý úspěch měly i „dílny“ pojídání koláčků a pořizování suvenýrů 😉 Po výborné bramboračce se přesouváme do zahrad, testujeme místní trávníky i bludiště, fascinováni vystavenými uměleckými objekty nebo zvířátky v ohradě. Další střípek do mozaiky pestrých expedic tohoto roku je za námi, učíme se neporovnávat, která výprava je lepší, a užívat si je všechny naplno tady a teď!
25.4.2019
Je horký den jako uprostřed července a my utíkáme na řevnické náměstí stihnout autobus do Mořiny. Nejede a nejede, ale naštěstí přijede a odveze nás, takže už jen přibíráme Rozárku a vyrážíme na Malou Ameriku, kde nás čeká tříkilometrová prohlídka štol, ve kterých se těžil vysokoprocentní vápenec. Dozvídáme se, že díky němu máme čistší ovzduší, funguje totiž jako „lapač zplodin“ v tepelných elektrárnách. Ťapeme s přilbami a baterkami místy, kde horníci vlastníma rukama nakládali hromady vápence a tlačili je ve vozících ven. Tu a tam si můžeme prolézt nějakou boční štolu, kdo chce, dostává dost informací o tom, jakým způsobem se zde těžilo, jak se horníci dostávali do jiných pater, no a dokonce dojde i na tu strašidelnou historku o duchu Němce Hagena, který přijde, když zazvoníte na zvon a běda, běda, když pak půjdete poslední!
Po prohlídce se vydáváme po stezce vedoucí po povrchu až k lomu, na který jsme o hodinku dříve koukali z nitra. Děláme piknik, který má podobu fantastické hostiny, asi tuto formu, kdy každé z dětí něco donese a každé se pak z nabídky dosyta nají, uplatníme častěji.
Pak už pokračujeme dál vyprahlou krajinou (prš, prosím, prš!), pěkně z kopečka do Karlštejna na vlak, povídáme si, někdo se vyhřívá, někdo vzdychá horkem, většina z nás míří do zázemí na parlament s rodiči a průvodci, tentokrát s profesionálním vedením Lucky a Gábiny, o kterém si více můžete přečíst v zápise z něj.
11.4.2019
Výlet do plzeňské Techmanie – zážitek za zážitkem: jízda vlakem a trolejbusem. Cpaní batohů do přidělené „klece“, kam se x-krát za den nějak poskládáme. Interaktivní expozice z oblasti přírodních věd na milion způsobů. Show tekutý dusík, kde to mrzlo i bouchalo jedna radost. Planetárium a focení „ve skafandru“. 3D film o mamutech a jejich součastnících. Prdící hmota v plastové krabičce, no nekup to. Pendolino a „kdy už tam budem“. Pro každého kousek, takže poptávka po další návštěvě Techmánie vzniká ještě cestou domů 🙂
4.4. 2019
„Duben – ještě tam budem“ tentokrát neplatí. Dostala jsem šanci vyrazit s expediční skupinkou a náramně jsem si den užila. Po výstupu z vlaku v Srbsku jsme začali plánem dne. Téma bylo léčivé byliny a výprava k jeskyni. Hned na místě našla Ema fialky (violku vonnou). Kluci hlásili, že u řeky je chcíplá myš a také kus kachního křídla. Následovaly kopřivy, hluchavka a pampeliška. O kousek dál jsme si u mapy ukázali kudy půjdeme. Směr držel Hugo. Naopak holky (Tigra, Žofka, Julie) obsadily místo na chvostu. Matouš, Vláďa a Marcel se oddali kouzelnickým hrátkám z Potterovskeho světa.
Měla jsem velkou radost, že jsem skupince mohla ukázat, jak určovat jarní květenu podle klíče v knize. Cestou jsme několikrát zastavili a zkoumali barvu květů, počet okvětních lístků a tvar listů. Naučili jsme se několik nových názvu (dymnivka, sasanka, vstavač), které si děti v závěru dne zapsali do expedičních deníků.
První krátká zastávka nastala u ohniště před osadou Údolí děsu, abychom se nasvačili a Míša nám přečetla původ názvu. Následně jsme se vydali stezkou skrz rozkvetlé paloučky a kolem potočních kaskád. Jaro sálalo ze všech koutů. Minuli jsme mlýn, před kterým byl rybníček plný žabince. Žofka se jala klackem žabinec vyhánět. Beáta spatřila slepýše u kapličky, tak jsme si zopakovali, že nepatří mezi hady.
K první jeskyni zlákala Míša jen holky, klukům se do příkrého kopce nechtělo. Pak už nás čekalo hledání jeskyně Koda. To se přidali všichni. Jeskyni jsme prozkoumali, děti projevily lehké zklamání, že je malá a žádné větší lezení se nekoná. Řekli jsme si, že celá oblast byla kdysi dávno pod mořem a že tohle jsou vápencové útvary, což se dá potvrdit pokusem. Děti ochotně mlátily kameny o sebe, polévaly je octem a pozorovaly bublání vzniklé reakcí vápence a octa. Pak nás Nikolas upozornil, že už je půl jedné a to je normálně doba oběda, tak jsem vybalila každému právě jednu připravenou palačinky a sestoupili jsme zpět na cestu. Popoháněla nás vidina táboráku, tak jsme okružní trasu zdárně dokončili a zasedli k ohništi před osadou. Katy rozdělala oheň, naobědvali jsme se a byla na řadě práce s kůrou a deníky. Břízy nebyly příliš vstřícné. Našli jsme vlastně jen dvě a staré, takže se kůra poněkud zdlouhavě musela očistit a hodně praskala. Dětem nakonec ponechaný čas nestačil a vadilo jim, že už musíme zase zpět na nádraží. Jenže vlak jsme potřebovali stihnout.
Jindra a Míša
21.3.2019
První jarní den – a tak nádherné počasí! Nejprve jsme vynesli Moranu a pak si udělali kroužek na louce u Berounky a Ondra nám přečetl o volání dálek z Nevrlého Výprav za dobrodružstvím. Děti po výzvě, že mají buď poslouchat a nebo jít kousek stranou a nerušit seděly ani nedutaly, příběh je zaujal, nejvíce část, kdy se milý Miloš na školní výpravě ztratil pozorováním srnek a mravenců a pak dostal strašně vynadáno, když ho po několika hodinách třída zase objevila. A tak jsme si zahráli hru, jak se děti ztratily a já je našla a vynadala jim a byla to milá legrace. Načež jsme se rozhodli, že si dokoupíme chleba a kus ovozelu pro ty, kteří neměli větší svačinu, a pak vyrazíme za tím voláním dálek.
Jura, Zoro a Beatka dostali stovku a pokyn, co za ní mají koupit, krásně si s tím poradili, a pak jsme vyrazili směr vyhlídka Hvíždinec. Tam, kde jsme na podzim začali hrát sudá-lichá, jsme si na hru znovu vzpomněli a opět nás nadchla a zpomalovala v postupu vzhůru, tak jsme ji po čase museli zanechat, abychom se lesní pěšinou i Marcelovou kamzičí cestičkou dostali v dobrém čase nahoru. Nádherný výhled, pohoda oběd, zápis do vrcholové knihy a vrcholové foto, někdo ve sněhulích, někdo bosky. Pak dolů do Dobřichovic kolem studánky Naděje, skupina krásně stmelená, putování nám rozjasňuje tváře, vhání dech do plic, propůjčuje do rukou klacíky i šišky. A kdo chtěl, mohl i sledovat, jak se s nadmořskou výškou mění okolní porosty tam a zase zpátky.
14.3.2019
Dnes jsme opět všichni čtvrteční pohromadě vyrazili, vybaveni cedníky a kladívky, do Dalejského údolí na zkameněliny. Z Velké Ohrady jsme pod vedením zkušeného paleontologa Radka, chlapíka, který vlastnoručně vyráběl precizní modely pravěkých živočichů v Triloparku, zamířili do lomu Mušlovka, kde jsme ťukali do kamenů tak dlouho, dokud opravdu každý neměl alespoň nějakého toho hlavonožce. A toho většina z nás našla i bez ťukání. Šťastní ťukavci objevili i části trilobitů nebo nádherné zkamenělé mlže, méně šťastní se spokojili se skutečností, že skoro na každém kameni něco k nalezení bylo a tím pádem se páni a paní rodičové nedivte, že vám vaši mladí nadšení paleontologové doma vyskládali plné batůžky hornin se známkami dávného života. Nebojte, něco ještě v Mušlovce zbylo.
O nějaký čas později jsme na Lobolitové stráni naplnili igelitky sypkým materiálem, který jsme pak u mostku přes dalejský potok proplachovali v cednících s cílem najít zbytky ramenonožců a lilijic (a že jich tam opět bylo). Mnozí odvážlivci více či méně úspěšně testovali i nepromokavost své obuvi a oděvů, řekněme, že se ponořili do věděcké práce vskutku odhodlaně, naštěstí ne vyloženě po hlavě.
Než jsme došli na obědové místo u starého klukovického koupaliště, už jsme měli něco v nohách a taky nás začaly tížit plné batůžky, prázdná bříška, vlhko a sychravo. Oheň nás trochu zahřál, špekáčky či tofu potěšily, jednoho vykoupaného nešťastníka jsme v mezích možností převlékli do suchého (možná bych si s ohledem na nadšení, se kterým naši badatelé prozkoumávají každou kaluž, natož potok, dovolila rodičům navrhnout zařadit do výbavy na expedice alespoň jedny suché ponožky navíc) a už byl čas vyrazit přes několikero lákavých dětských hřišť do Hlubočep na vlak.
Za sebe musím říct, že od té doby, co s dětmi putuju, jsem naprosto pochopila ten velký hlad a touhu po něčem kalorickém, se kterým přicházejí naše holky ze školkových či školních výprav. Osobně to vidím přinejmenším na pár čtverečků kvalitní čokolády a hrnek teplého čaje na závěr!
7.3.2019
První březnový čtvrtek nás spolu se druhou čtvrteční skupinou zavedl do Triloparku. Ve dvou místnůstkách v Nuslích jsme se nechali zasvětit do tajů hlavonožců, trilobitů i větších vyhynulých zvířátek, samozřejmě až poté, co jsme se zorientovali v rozdílu mezi paleontologem a archeologem. Povídání doplnila spousta názorných příkladů, ať už v podobě kolujících vykopávek, nebo formou modelů a obrázků.
Po pauzičce jsme si v druhé místnosti vyzkoušeli i praktickou práci: odkrývání nálezů kosterních pozůstatků nějakého ze -saurů, odlévání sádrových trilobitů, mlžů a hlavonožců a preparaci vibrační jehlou. Nadšení rostlo a tak jsme se hned poptali, kam by nám neméně nadšení pánové paleontologové doporučili zavítat, abychom taky nějaké zkameněliny našli. A oni nejen, že doporučili, ale rovnou se nám i doporučili jako průvodci pro tuto expedici, čehož jsme se po krátké poradě rozhodli využít a na následující čtvrtek naplánovali expedici do Dalejského údolí a jeho lomů.
Z Triloparku jsme se šli naobědvat a pak jsme se přesunuli do Grébovky, kde si expediční parta podle potřeby fyzicky i psychicky oddáchla na hřišti nebo při nelítostném fotbalovém utkání s místními hochy. Přimět je pak ještě k nějaké práci nebylo úplně snadné, ale nakonec jsme se úspěšně ponořili i do archeologické části dne: brainstormingu toho, k čemu všemu se v historii lidstva používal kámen (a že jsme toho vymysleli fakt hodně) a následného čtení kapitoly z Lovců mamutů, ve které hrál kámen naprosto zásadní roli, nebo tedy dokonce dvě.
