Zářivé září ve školce

SOKOLÍCI   19.9.

Treti zarijovou stredu jsme s Misou zvolili dalsi osvedceny dopravni model, prejezd autobusem z Revnic do Bubovic. Pres naves a trnkovou branu jsme se dostali na uzonkou pesinku, zvanou pravem kanci stezka. Pak uz to byl jenom kousek na Pani horu, kde si mnozi sokolici vzpomneli na jarni podbelove hody. Tentokrat nam tohle kouzelne mistecko nabidlo netradicni obcerstveni v podobe optimalne zralych drinu, kterymi stacilo jen zatrepat a tmave cervene stavnate plody posbirat primo do pusy. Vetsina deti ochutnala tuhle laskominku evidentne poprve. Sebehli jsme dolu na louku, kde uz na nas cekalo asi stopadesatihlave stado koz a ovci, hlavni duvod naseho vyletu do Bubovic. Pani od zviratek nam vypla elektricky ohradnik, a tak se deti mohly volne pohybovat primo mezi stadem a ti odvaznejsi jim pak trhaly listnate vetvicky a krmily je. Pak jsme se nakrmili svacinkami my a bylo to treba, protoze nas cekala cesta do kopce na malou ameriku. Cestou jsme minuli jeste jeden stary lom a asi nejvyraznejsi „herni prvek“ dne, obri past na mamuty. Pohled na vlastni zatopeny lom potesi pokazde, misto je to opravdu krasne. Dalsi cesta vedla mirne i prudceji smerem do udoli mezi Karlstejnem a Morinou. Kousek od silnicky jsme poobedvali a vydali se smerem k bajnemu hradu. Prvni ho uvidel Matous v pruhledu mezi stromy. Postupne se nam hrad objevil cely, prosli jsme vesnickou a za mostem pres Berounku si na tradicnim miste ukazali, kam sahala voda pri nedavnych povodnich. Na nadrazi jsme dorazili vcas, vlak trochu pozdeji, jako obvykle. Lepsi tak, nez obracene. Moc chvalim celou skupinku, tenhle vylet uz byl dlouhy jako je u sokoliku obvykle a vsechna decka ho zvladla v klidu. Petr

V pondělí 17.9. jsme s dětmi nasedli na vlak a vydali se do Srbska.Bylo krásně a sluníčko nám svítilo do zad.Děti byly naťěšené,že uvidí Chlumecký důl a možná nějaký další.První jsme narazili na jeskyni a František s Oskarem se ji rozběhli prozkoumat.Ostatní se k nim postupně přidávali a tak jsme se Španďou posvítili a hledali netopýří skrýše.Děti měli toho dne brzy hlad,pojedli jsme rýži,zeleninku a chlebik,Španďa udělal malý ohýnek pro spálení tácků a vyrazili jsme k lomu.Děti byly spokojené s pohledem a hraním si kolem dokola,ale nejradraději by lom prozkoumaly.Pojedli jsme meloun a společně vyrazili směrem k Mexickému lomu.K prohlídce jsme se však tentokrát nedostali..zdrželi jsme se sbíranim holí a povídaním na louce.Nabrali jsme rychlejší tempo a vrátili se k vlaku a hurá zpět vlakem,kde nám Hubert usnul a ostatní soutěžili kámen,nůžky,papír o sladkou odměnu. Adéla M.

Školka pátek 14.9.2018 Veverky

Cesta vlakem nám ubíhá v příjemném rozpoležení, dětí je jen pár, vejdeme se do dvou „kupátek“ a tak si můžeme povídat a vědět o sobě pěkně všichni. Vincent a Vilík, co by nováčci, vůbec nezaostávají, zkoumají svačinky od maminek, koukají po dětech a mne s Milanem oslovují zcela bezprostředně. Zůstane jim to tak celý den, tak věřím, že i nadále a budou „jen“ prohlubovat vztahy s ostatními dětmi.
Školkové mazačky Markétka, Anežka O., Žofka Š. a Klárka si cestu vyloženě užívají. Tanga sice trošku zasmutní, když se rozloučí s mamkou, ale přes den je ve víru událostí spokojená. Gabík s Kubou jsou moc rádi, že se vidí a cestují si v pohodičce a s úsměvem jako vždy.
V Řevnicích se spojíme s Jendou, Frantou K. Frantou H., Žofkou a Natálkou, která sice obas říká „neumím“, třeba když je před námi kopec, ale nakonec vše pěkně vyšlápne, přeleze, přeskočí. Zdatně ji v tom všem pomáhá Franta H., který sice ráno na nádraží přiišel v nepohodě a pak něco brblal o „rozmazlených rodičích“…..:) ale Natálku si vzal pod patronát zcela spontánně a staral se o ni celou cestu až na svačinkové místo!
Musíme dělat čest našemu jménu Veverky, vyrážíme tedy na průzkum letošní úrody oříšků a jablíček. A ta je opravdu převeliká. Užíváme si té hojnosti, plníme si břicha i batohy, ochutnáváme snad 10 druhů jablek. Rozbijeme hromady ořechů a radujeme se z oříškových dárků, pro maminky a tatínky.
Cesta na svačinkové místo nám dobře uběhne. Pěkně si pohrajeme a také vyřežeme bezpočet dřevěných nožů a šavlí. Do zázemí se vydáváme kolem půl 12 po „vrstevnicové cestě“, kde se dá najít bezpočet báječných drahokamů – rozuměj křemených úlomků, takže mají všichni kapsy a batohy narvané tím vším bohatstvím.
Nezbytná zastávka v lesním fitnes a pak velkou roklí do zázemí, tak akorát na oběd. Po jídle tvoříme naši Veverčí vlajku, kterou dokonce předškolačka Žofka R. nadepíše jen podle diktátu.
Milan s některými kluky trénuje boj mečem. Náš školkový den si klidně plyne ke konci. Ale těsně před odchodem se pohádají Matouš (ze školy) a Franta H. oba brečí, oba jsou ublížení, překřikují se a snaží přesvědčit toho druhého, že on udělal chybu. Po chvilce se do hádky vkládá Milan a pak už ve smíru odcházíme na vlak.
Byl to pěkný den. Petra

Sokolíci 12.9. – pozor vyjímečně dvě verze jedné výpravy! 
Druhá středa s naší omlazenou sokolnickou partičkou byla tuze pěkná. Měli jsme v plánu plavbu po Berounce tako jako každé září a počasí nemohlo být lepší. Zřejmě poslední tropický den tohoto roku jsme si užili dosytosti v těsně blízkosti Berounky na trase Černošice – Všenory.  Sešlo se celkem 20 dětí – včetně dvou náhradníků, z toho jedna školačka Mia, která nám ze své vůle chtěla být nápomocná. Dorazil už i Kašpárek a stále nám chybí  Laděnka. Děti se zdají spokojené. „Pološkolák“ Matouš nám pomáhá krotit divoké kluky 🙂
Starý i mladý kapitán děti pěkně přivítal na své lodi a netrvalo dlouho a už stály frontu na razítka. Děti také dnes dostaly své malé notýsky, které by mohli nosit v baťůžku na různé záznamy a památky z našich putování.
Pozorovali jsme volavky popelavé, kvakoše, kormorány a nechali si vyprávět o „hladké skále“ a kněžně Kazi.
Cestou jsme svačili. A také všechny děti které chtěly tak kus cesty odkormidlovaly. Jely jsme teda pěkně klikatě.
Na konci naší plavby byl už čas se rozloučit s loďkou a oběma milýma chlapíkama, z čehož ten jeden udělal na děti dojem, neb se potápěl se žralokama a byl záchranář a tak si to děti spojily a byl z toho obdivuhodný záchranář žraloků.
Plážička v Mokropsech, kde jsme přistáli byla prázdná, čistá a netrvalo dlouho a děti v plavečkách či bez naskákaly do Berounky. Pak jsme malovali kamínky a mušle, pozorovali malé i velké ryby, běhali a honili se v písku. Až jsem škrtla o nožičku malé Dorky malíčkem u nohy a doslova jsem si ho vyvrátila tak že zahýbal do pravého úhlu. Dorka si toho ani nevšimla, takže dobré. Pak nás chtěla natáčet ČT a to jsme zamítli a byl čas vyrazit přes železniční most podél řeky ke Všenorskému nádraží. Po cestě jsme poobědvali, našli jsme ostružiny, jablíčka, stačili jsme vyřezávat nožíky a taky se stále vytahovaly notýsky a malovalo se a psalo. Já jsem šla pomaleji, ale šlo to. Žízeň byla dnes veliká, táta Mii nám přinesl několik litrů vody a zaprášilo se po ni natotata. Doufáme, že počasí nám bude nadále nakloněno a pomalejší poutníci se postupně otuží.
Míša
           Dalsi stredu jsme se sesli v Cernosicich. Prazaci prijeli se mnou, revnicti a okolni s Misou a nejbliz to mely tentokrat Matous a Jasminka. Cekala nas jiz tradicni lodni vyprava, ktera prilakala dokonce i Miu,a taky Gabika, ktery s nami bezne nejsou. Presli jsme most pres Berounku a uz nas vitali dva kapitani, jeden pravy a druhy uz dosluhujici. Plavba mohla zacit. Vsichni jsme dostali na ruce razitko, pak Misa rozdala kazdemu vyletni sesitek, kam jsme si vlepili samolepku s obrazkem lodi a navrch jeste jedno razitko. Potkali jsme dve volavky a pravdepodobne kvakose. U kazinske skaly detem vypravel kapitan pribeh o Kazi a Bivojovi, a taky proc se Mokropsy jmenuji takhle zvlastne. Vysadek probehl bez potizi pred mokropeskou plazi, kde jsme pak stravili skoro dve hodinky rachtanim v jeste teple Berounce,honenim a stavenim v pisku, Malovanim kaminku a musli barvami od Misi a samozrejme svacinkou. Cestou na vsenorsky most jsme potkali hromadku ledosnehu, ktera setam zahadne objevila a mohli si tak uzit zimnich radovanek v peknem letnim vedru. Na moste nas minuly dva vlaky, co vzdycky most uplne roztresou, a tesne za mostem objevil Beda zmiji, kterou si tak necela pulka deti mohla pekne zblizka prohlednout. Podel jezu jsme se sunuli proti proudu a u nove maringotky si dali obed. Pri polednim klidu(cha cha) si hrstka deti malovala do novych sesitku, vetsina ale prozkoumavala okoli. Pri dalsi chuzi skoro kazdy tahl nejaky klacik a caral s nim do pisecne pesinky. Voda v lahvickach diky vedru ubyvala, a tak nas zachranil Chris, ktery nam lahvicky doplnil na nadrazi ve Vsenorech. Misa se vydala smer Revnice, my jsme si uzili trochu dobrodruzstvi na Smichove, kde nas vlak koncil a museli jsme prestoupit na dalsi smer Hlavak. Nastesti nam pomohla Petra od Klarky, ve vlaku uz jsme se propojili se skolakama a malou stredecni skupinkou. Petr
Album fotek Sokolíků je zde:

Pondělí 10.9. Vlčata

Při ranním kolečku na nádraží v Řevnicích se mi děti už nezdají tak vykulené, většina se i zapojuje do vítací básničky a pak se všichni přidávají do dloooouhého hada, který vzniká při písničce „Sil Petr proso“. Tentokrá se s námi vydávají jen dva rodiče, Rózy a Jonáška. Adélka a Zoška jedou už i sami vlakem. U nich je počáteční smutek ještě ve vlaku rychle zažehnán. Adélka je sice spíše takový pozorovatel, ale Zoška se čile už po cestě přátelí s ostatními dětmi.
Zbytek party, jsou už „ostřílení mazáci“. Sice jsme v nové sestavě, ale malé děti se rychle a přirozeně učí od starších a ti jim občas i docela rádi s lecčím pomohou.
Volíme cestu „přes náměstí“, kde nás u nových domů zastaví moderní vodní prvek. Děti si ho náležitě užívají, neuhlídáme pár nedobře vyhrnutých rukávů, ale je teplo, takže ideální příležitost bezpečně zjistit, když nevyhrnu, nebo si nenecám pomoci, možná se namočím a nebude mi to příjemné.
I když se nám podaří děti odlákat od vody je cesta přes město celkem dlouhá, přeci jen se většina dětí teprve učí, že chodíme pro bezpečnost ve dvojicích, po chodníku, často zastavujeme na pití. Od školy už jdeme na lano, cesta tak ubíhá rychleji, samozřejmě proto „že lano je kouzelné“ a baví i větší děti. V malé rokli, kousek od zázemí, jsme už pak tedy na to šup.
Maláčci se usazují na deku a svačí, větší děti musí nutně rychle vyzkoušet, zda klouzačka stále tak báječně jezdí a na „náš“ strom se dá pořád moc dobře vyléz. Ale ke svačině se nakonec dostávají všichni.
Protože jsme u vody hodně litovali, že nemáme ty správné loďky, nastává hledání dobré kůry a Wáclav vyřezává a vyřezává, až se z něj kouří, dojde i na plachty. A vznikají tak různé bárky a škunery.
Jenda s Frantou a Klárkou obsadili strom. Julča s Anežkou O. si postupně nennápadně zase nanosí obsahy batohů do místa, kde si dělají své království. Ráďa s Jonáškem se zase úplně ponoří do běhací hry. Péťa vytvořil dvojici s Adélkou, Zkoušíme i běhání ve dvojicích, kdy se děti „nesmí“ rozdělit a za ruce to jde moc dobře i těm nejmenším dětem!
Pak nastává čas zvednout plachty a dojít do zázemí na oběd a odpočinek.
Volíme kratší a dobrodružnější cestu, přes velkou rokli, které se nezaleknou ani ti nejmenší. Všichni statečně zdolávají kopec dolů a s kamínkem, protože si na kraji rokle, směrem k našemu zázemmí stavíme ochrannou stúpu, zase kopec na horu. Jen Ráďa vyšel kopec 2x, protože když byl nahoře, zjistil to o tom kameni a chtěl také nějaký na hromádku přidat. A pak mi už na těch pár metrech po rovince do zázemí říká:“ A kdy bude ta rokle? No, ta už byla. Aha, ale já ji nechtěl“ 🙂
V teepe si odkládáme batohy, na naší plechové vaničce pod okapem zkoušíme loďky a to je vám taková krása, že loďku chce najednou i Jonáš. Který tam má už i tátu, ale myslím, že bysme zvládli už i bez táty 🙂
Po obědě si jdeme s malými odpočinout do jurty při čtené pohádce a Wáclav s většími dětmi uklízí na našem „africkém“ záhonu zbytky z dýně hokaido.
Parta pro tento den Klárka, Franta a Jenda zmizí na velkou lesní klouzačku a nenápadně, zcela bez obav tam proklouzne i Róza, která je dost zklamaná, když vzápětí co na klouzajdu vylezla, jsem tam dorazila a dala ji „kázání“, že když jde do lesa, musí to říct.
Pak si ještě stihneme skoro všichni vytvořit obrázky kládívkem 🙂 oni vám to děti doma určitě vysvětlili 🙂 Jen Adélka trochu otálí v teepe, zdá se unavená, ale na spánek to není, nakonec také statečně roztlouká v plátně ostružiny, listy a psí víno.
Je čas se spustit na vlak rozjet se domů, sbíráme svršky, lahvičky a vůbec obsahy batohů. Jen Jonáškovu zelenou mikinu s dinosauří kapucou ne a ne najít. Snad brz vyplave, naštěstí Jonáš, z toho nemá špatnou náladu, naopak by rád ještě řádil. Takže můžeme konstatovat že vlčí den se nám zase pěkně vydařil. Petra

Pondělí 10.9.  Orli

Tento týden se naše putovní skupina konečně vydala na výlet.
Ráno jsme víc než čtvrt hodiny čekali na autobus do Mořiny, který ne a ne přijet.
Už jsme to vzdali a chystali se odejít na vlak a v tom se objevil bus!
Takže nakonec plán pokračuje a my míříme k lomům.
Obešli jsme celý lom Velká Amerika,  prohlédli si ho ze všech vyhlídek a pak jsme pokračovali k lomu Mexiko.
Obdivovali jsme prudké vysoké srázy a vyzkoušeli ozvěnu.
Pak jsme ještě viděli lom Kanada, který se postupně záváží.
Poobědvali jsme na louce ve stínu s výhledem na Karlštejn.
A pak hurá dolů z kopce kolem hradu Karlštejn na vlak. Španďa

Úterý 11.9. Liščata

Slunečný den jsme začali procházkou kolem řevnického potoka. Z košatých ořešáků jsme shazovali větví oříšky, které jsme si pak loupali na hřišti při svačině.
Pokračovali jsme dál kolem koryta potoku, který je téměř vyschlý. Dál jsme sbírali oříšky, stonky křídlatek a a jiné poklady.
Přešli jsme silnici a kolem lesního divadla hurá do lesa.
Tam jsme ještě posvačili a hráli si na palouku u rokle.
Vyřezávali jsme si z klacíků, vyráběli flétny a jiné nástroje z křídlatek.
Pak alou na oběd, kde nás čekala výborná samurajská polévka Miso se spoustou dobrot.
Odpoledne ještě pohádka, chvilka hry na pískovišti a hurá na vlak. Španďa

Liščata úterý 4. 9.

První den jsme měli se Španďou naplánovaný docela minimalisticky – půjdeme si hrát do lesa. Ráno jsme jeli společně s předškoláky, vítali se, s některými jsme se celé prázdniny neviděli. Jája se hned sesedl s Hubertem, za Valinkou přišla Anežka – jakoby spolu prožily léto – a v Černošicím se k nim přidala Jasmínka. Jasnou dvojicí je Mára s Žofkou. Po roce s námi byla Dorka, která se vrátila z Ameriky. Poprvé s námi sama bez maminky jela Zośka. Na nádraží v Řevnicích se k nám přidal Jonáš a byli jsme pro ten den kompletní a my se Španďou koukali, že se vlastně se všemi dětmi až na Zośku známe. Vydali jsme se do lesa k roklince kousek pod zázemím a na tom místě vydrželi celé dopoledne. A byl to milý a nenásilný začátek roku. Pro většinu dětí nezačínalo nic neznámého, měli kolem sebe své kamarády a děti a průvodce, které znají. Po svačince se hned spustily hry. Jasmínka, Valinka a Anežka si udělaly domeček za roklinkou. Jája s Hubertem tam také kutili a loupežničili spolu s Márou a Žofkou. Jonáš si vzpomněl, že jsme na tomto místě měli kdysi „krám“ a tak jsme zařídili obchod a rozehráli velkou hru pro ostatní – nakupování, vaření, sázení na zahrádce. Zóska byla velká kuchařka a hostila nás špagetami. A tak jsme si tam tak hráli, Španďa s Klárkou také vyřezávali a zdobili pařezy houbičkami a házeli šišky Španďovým třem psům, pak mě Klárka se Zośkou také česaly. „Zasadili“ jsme novou „hru“ na závory, což jsem zvědavá, zda bude na tom místě příště vzpomenuta. Ve dvanáct hodin jsme se vydali na oběd, po cestě přes lávku a lesem kolem louky. Hubert s Jájou porazili velkou větev a spolu s dalšími klacíky ji dovlekli až do zázemí, Jonáš s Klárkou mysleli na kůru na podpal. Mára našel parádní dřevo „dron“, který ho dost popoháněl kupředu prozkoumávat nám cestu, pak ho v lese zapomněl, ale chce ho příště najít. Pippa statečně šla. Španďa hledal v houštinách ptačí pera. Také pár ostružin jsme našli. Oběd pro nás uvařila Tereza, protože Linda má zlomenu nohu. Byl guláš a polentové knedlíky, fazole a jablka. Po obědě jsme se všichni sešli v týpí na „první liščí“ na pohádku a byla o Medvědovi, který hledá pomoc s kostí v krku a všechny zvířátka včetně lišky se zaleknou jeho zubů, jen čáp vidí, jak se medvěd trápí, nelekne se a kost mu vytáhne. A pak jsme kreslili novými voskovkami každý svou lištičku a zdravili se s liškami na prstíku navzájem a pak už byl čas balit a jít na vlak. Ve vlaku proběhlo velké dělení zbytků svačin, Pippa usnula a Praha byla hned tu a my si jen se Španďou pochvalovali, jakou máme parádní partičku.

(Blanka)

Sokolíci 5.9.

Na prvni poprazdninovy vylet se sokolici vydali v hodne obmenene sestave do Srbska, mista odkud se da vyrazet vsemi smery. Tentokrat jsme zvolili asi nejoblibenejsi trasu udolim desu. Jeste pred prechodem pres trat jsme si nabarvili pusy spoustou ostruzin a kousek dal jsme neodolali obsypane svestce. Velka louka s ohnistem pred vlastnim udolim nas privitala spoustou rozkvetlych ocunu, ktere vypadaji spise jako jarni kyticky. Deti se zacaly pri svacince vice osmelovat a prirozene propojovat. Matous prisel s hrou na lisku, Quido s Olikem si staveli domecek, dalsi deti oblehly stary dreveny vuz-stanek a prodavaly kdeco, hlavne hodne zmrzliny netradicnich prichuti jako vetrovou, listovou, stromovou, kurovou atd. Potok se da nejlepe poznat bez bot, takze se vetsina deti zula a slapala potuckem proti proudu bosky. Mijely jsme radu krasnych prastarych chaticek, na potoce pribylo po nasem pruchodu nekolik novych vodnich del a na plavbu se vydaly cele konvoje plavidel.
Az pod velky vodopad dosla primo potokem uz jenom hrstka nejotrlejsich, samozrejme velka klucici ctyrka Jena, oba Frantove a Matous, ale taky treba Zofka a Bedrisek. v dalsim prubehu se cesta trochu odklani od potoka a miji stary mlyn, kde jsme loni potkali mloky a dal miri vzhuru k rybnicku s obri lipou, ktery je napajen primo silnym pramenem naseho potucku. Vsichni se oplachli a napili, poobedvali livance a znovu si omyli povidlove pusinky. Pak jsme zkoumali rybnik, hodne zarostly po vlne veder rasou, ktera vytvarela krasne obrazce podobne morskym koralum. Mezi nimi deti obcas zahledly tajeme oranzove ryby. Cesta zpet vede pres louku s nekolika jablonemi, kazdy si dal podle sve chuti. nejlepsi byly soudecky neboli rehtace, stara odruda, ktere pri zatrepani chrasti zrala seminka. Pak uz nas cekala jen cesta zpet pres zavory a na nadrazi jsme se doloudali prave tak akorat. Petr

Divočáci čtvrtek 6. 9.

Parta divočáků už ve vlaku začala dělat čest svému jménu, měli jsme veselou cestu s vlaštovkou z letáku vyrobenou Márovým tátou. Zośka nejdřív plakala, ale Valinka se snažila jí cestu zpříjemnit. Divočáci jsou letos opravdu smíšenou skupinkou dětí od tří do šesti let. Přítomní předškoláci jsou dost hrdí na svůj status a starší děti trochu koukají na Pippu a její dudlík, hned na nádraží jsme se tak dověděli od Amálky, že ona s sebou taky vloni nosila plyšáčka, ale teď už ne, a Zoja s Kailou ukázaly svou v batůžku skrytou plyšovou posilu, se kterou přichází do nové skupiny pro ně ještě nové školky. Několikrát během dne jsme si říkali, že mladší děti různým „rozumným“ pravidlům teprve dorostou a naučí se je a proto jim budeme víc pomáhat. A tak jsme se na nádraží všichni přivítali a seznámili, kdo jsme se neznali, a vydali se kolem potoka. U oblíbeného místa s kopcem jsme nechali si v klidu číst pána na lavičce noviny a šli kousek dál, k prolézačkám z kmenů, svačili tam a dováděli, velká skupina s mým jištěním přecházela rouru přes úplně vyschlý potok. Je tu velká klučičí skupinka – Bedříšek, Prokop, Rafael, Jája, Mára – a Žofka. Frída se už cestou zalíbila se Zośkou a Zośka již nechtěla jít s nikým jiným než s ní. Pokračovali jsme vyschlým korytem potoka, zkoumali tůňky – jednou se stojatou vodou s povlakem rozestupujícím se hozeným kamenům jako krátkodobé trhliny „zrcátka“, v divočejší horní části pak „živou“ tůňku s průzračnou vodou. Cestou do lesa jsme potkali mnoho podivností – kus ježčí kůže s bodlinami, přejetou žábu, prasečí nohu… ale taky dvě hrající si veverky a žábu spící na dně studánky. A Václaw povídal o nastávajícím podzimu a v lese nás provedl také bránou do nového školního roku. Povídal o síle, kterou na to budeme potřebovat, a Zemi a živlech a pak jsme, drže se za ruce a zpívaje „Země je mým tělem…“, prošli bránou a bylo to slavnostní. Nahoře v lese jsme se ještě jednou usadili, svačili a hráli si, také hodně vyřezávali. Jasmínka s Valinkou a Julča s Šárkou si hrály na rodinu a Pippa se k nim přidala a chtěla být máma, ale role mámy už byla obsazená a Pippa rozhodně nehodlala přijmout roli mimina a bojovala o to, aby bylo po jejím. Pak nám taky povídala o Noem a kolik je mu let. Prokop zase pořád mluví o bratříčku Jonášovi, hlavně jak ho učí mluvit. Mára si vzpomněl na hru na obchod s jídlem pro zvířata, který přepadnou zloději a zařídil ho, ale už v něm nechtěl prodávat, protože chtěl být zloděj a přes tuto hru se jako v úterý spustila taková propojovací skupinová napodobivá hra se šiškami. Začala se rozvíjet ve chvíli, kdy jsme si se Zośkou „pořídily“ pejska. Zloději nám pak pro ně sami nosili krmení a Zoška hru se šiškovými postavičkami rozvíjela. A že jsme chtěli ten den dojít až ke studánce, tak i když už bylo dost hodin, vyrazili jsme na oběd ještě směrem k ní. Václaw měl v tu chvíli pocit, že jsme spíš skupina šneků než divočáků, ale to jen někteří divočáci prostě nespěchali. Na oběd jsme přišli pozdě, ale nic to nevadilo, čekala na nás Alenka a usmívala se. Poděkovali jsme Zemi básničkou o semínku a dobrou chuť. Byla rýže a dušená řepa s mrkví, okurka, jablko a mrkev. Již cestou se Pippa a Kaila ptala, jestli budou moci po obědě spát (Jasmínka se zase ujišťovala, že spát rozhodně nebude) a tak jsme pro ně udělali jedno doupátko, kde Pippa opravdu usnula, a i ostatní děti, když to viděli, si lehli na mikinové polštářky (Frída se Zośkou) nebo batohy a četli jsme si pohádku O zeleném prasátku – kterak si žije v lese prasátko celé zelené a pak tam přijdou v noci loupežníci a odnesou jej, ale jeho kamarád ježek zavolá na pomoc Modrého kňoura a spolu ho vysvobodí a Modrý kňour mu dá ochranný modrý kabátek. A pak už na nás čekali malí papíroví divočáčci, které si děti pokreslili a už jsme utíkali na vlak.

Blanka

Napsat komentář