Školka Únorová, 2018

úterý 27. 2. Liščata

V úterý jsme šli rovnou do zázemí. Přišli jsme úplně první, cestou pobrali trochu dřeva a hned rozdělali oheň. Chvíli se za námi přišli ohřát předškoláci čekající na střídání se školáky ve velké jurtě. Poslouchali jsme, jak v ní Michal školákům hraje k pohybu. Někteří předškoláci s námi ten den také rádi zůstali na pohádky, na které byla spousta času. V zázemí, v blízkosti ohně, s možností se přijít kdykoli ohřát, byl ale jinak ten mrazivý den úplně obyčejný. Děti byly hodně venku. Jeník, Franta a Franta si hráli u maringotky a ze špalku a desky si dělali metače klacků. Když jsme je chtěli přesunout z doslechu školáků učících se v malé jurtě, museli jsme použít ještě páku k jejich „odlepení“ od země. V prostoru louky pak metače posloužily k různým akrobaciím. Franta H. našel pod maringotkou prázdné krabice a zpracoval je – postupně na sedátko, kobereček, jako dopad vznikla maska, výsledkem z jiné bedny byla veliká díra ve dně. Přidal se Johánek, kterému s dírou ve dně druhé krabice pomohl školák Jura. Julča, na kterou krabice nezbyla, si z těch den udělala děrované desky, které jí výsledně posloužily jako desky na přepravu velkého slepence papíru vyrobeného v týpí. Druhou vytrvalou venkovní dvojicí byl Johánek s Ladou stavějící si na kraji lesa domečky. Také ti zápasili s přimrzlými kameny a vydrželi tam spolu – trochu vedle sebe, trochu spolu – dlouho. Den plynul a po delším pásmu pohádek jsme se vydali na vlak. Pohádkou týdne byla Rukavička (ukrajinská zimní obdoba Boudy, budky). Cesta tam i zpět byla toho dne skrz ten mráz a závady na trati poněkud složitější…

(Blanka)

 

14.2. Volalavky
Dnes v noci pěkně mrzlo, ale od rána svítilo sluníčko. Vyjímečně jsem se prohodila se Špaňdou a vyrazila s Volalavkama.
Eliška přivezla děti z Prahy, já naskočila ve Všenorech, v Dobřichovicích ještě Julča Tichá a našich 9 svěřenců bylo po kupě. Šli jsme za hřejivým sluníčkem okolo potůčku, žádnou zamrzlou louži jsme nevynechali, dokud nebyla pořádně prokřupaná. Na těch větších se dalo i bruslit a děti by tam byly až doteď. Led, rampouchy, zamrzlé vodopády byly vděčnou atrakcí a předmětem zkoumání. Anýsek byla tak zabraná do tříštění ledu až do potůčku spadla. Naštěstí měla spousty oblečení navíc Julča, která se „koupala“ v pondělí s Orlama, tak byla Anýsek hned v suchu. Výhodu měl Bedříšek se svýma bytelnýma holínkama a tak si naplno užíval ledového království a bylo těžké ho té krásy odtrhnout. Klárka mu byla dobrým společníkem, ale byla opatrná a svou sukýnku si nenamočila.
Posvačili jsme na kládách, které sloužily také jako vězení, a Bedříšek, Mareček s Žofkou a Gabíkem si hrály na lupiče a policajty a občas i mne zahnaly do vězení. Naštěsti se někdo slitoval a přinesl mi do té hladomorny i kus žvance (klacek či kus kůry).
A pak pomalinku stále na slunku výš a výš a už jsme v lese, kde děti našly ohlodané šišky od veverek, které také fungují jako dobré mikrofony a Johánek mne lesem znalecky provádí a ukazuje skvělé zkratky do zázemí. Cestou děti sbírají samy od sebe klacky na přikládání a hlavně řeší kdo tedy udělá oheň, když s náma není Špaňda. Ale Eliška se nenechá zahanbit a za chvilku už se ohříváme v teepee. A nahříváme kamínky a kameny, které jsme cestou posbírali. Na prosluněné terase si všichni do jednoho sundavají budny a obědváme. Pak už zase do teepee, kde už máme ty nahřáté kameny a voskovkama je zdobíme. Vosk se rozpouští a barvy září. Gabík si už potřebuje dát šlofík a ostatní děti tvoří a chodí pro další kameny a mezitím poslouchají příběhy od Ivana Klímy z knihy „Jak daleko je slunce“. První je ohni a druhý o kamenech. Uteklo to tedy náramně a je čas probudit Gabíka, převléknout Anežku, pobalit všechny šátky a ozdoby Julči a vyrazit na vlak. Děti jsou spokojené, voní lesem a ohněm.
Míša F.
Vlčata 12.2.
Pondělní pomasopustové putování Vlčat bylo tentokrát s Petrem Vohryzkou, protože Eliška doma pracovala na školkových financích. Dětí bylo málo, přeci jen ještě dobíhá „chřipková epidemie“. Na Hlavním nádraží se potkáváme s Anežkou O., Bedříškem, Marečkem a Ladou, na Smíchově přistupují Žofka Š. a Kvido, v Černošicích pak Jasmínka. V Řevnicích na nás čeká Tammík a Žofka R., které se tentokrát, jako poslední dobou často, do školky nechce. Ale Petr ji nakonec tak nějak přesvědčí.
Ještě na nádraží si zahrajeme zpívanou hru „na Petra, který sil proso“ a vydáváme se domluveným směrem, přes park k lesu, ale než tam dojdeme, zažijeme hodně zábavy.
Tak třeba hned kousek za hlavní nádražní budovou, je u staré nevyužívané drážní budovy, na rampě, velká váha. Na tu se vešli všechny děti a pak odvážně létali, rozuměj skákali, průvodcům z rampy do náruče. Někteří si na rampu vylezli ještě jednou a skočili sami, třeba Mareček, Tammík a Bedříšek potřebovali zkusit svou odvahu.
Cestou jsme potkali obří „žábu“, kterou se rovná terén, zejména kluky, hodně zajímalo, jak taková věc funguje.
Další dětskou oblíbenou „atrakcí“ je běh v přehledné a široké části chodníku, která se uzavírá ohromným stromem, za který se děti s radostí „naštosují“ a čekají, až budou moci hromadně vybafnout. Přiznávám, že dnes se děti schovali naprosto dokonale a v tom malém počtu, nebyla vidět, ani bambule od čepice. Až, když jsme se přiblížili na doslech, začali vykukovat hlava za hlavičkou a rozesmáte obličeje.
V malém parčíku je zase malá kaplička, která má čtyři výklenky a v každém sošku. Dnes jsme si povídali o sv. Kryštofovi a Petr pak několik zájemců – Marečka, Žofku,Béďu a Anežku, jako takový Kryštof, přes některé přechody přenesl.
Na trase jsme potkali také houpačku, kam se vejdou 2 děti. Ty naše udělali parádní dvojice a velmi trpělivě čekali, až na ně přijde řada. Kluci chtěli létat úplně nejvíc a nejvíše. Lada si naopak nechala privilegium houpat se sama.
Cestou do parku si ještě stihneme povídat s pejskem, který je podle Anežky takový „nemalý štěně“ a podle Bédi zase určitě kluk, protože se tak jmenuje (no, byla to fenka:).
V parku – hřišti se nám průvodcům zdárně podaří odkormidlovat děti z dohledu klouzaček, které mají dopad v bahně a užíváme si chození po kládách, hraní na lupiče a policajty – zejména Žofka Š. byla největší policejní náčelnice, která z „kanceláře“ vydávala rozkazy, kdo má být lapen do vězení. Zkoušíme také trefovačku na strom a do kroužku na zemi, píšeme písmena z provázků. Těmi i malujeme srdce, auta a silnice. Kvido, je silný kluk a občas zkouší svou sílu, na ostatní kluky, ze zálohy. Je fajn, že si může zkoušet tentokrát na průvodci muži.
V parku si dáváme svačinku a přidává se k nám Jeník. Je nás tedy o jednoho víc a sudý počet.
Konec parku už proběhneme po svačince, jako nic. Děti si hrají mezi sebou, rozpráví s námi, střídají se v držení dospělé ruky.
Vydáváme se cestou na lesní divadlo a těsně, než z ní odbočíme, najde Žofka R. strom, jako parádní sprchu. Stihneme se dvakrát důkladně všichni umýt a protože nemáme ručníky, musíme se oklepat jako pejsci.
Umytí se vydáváme přes jednu z roklinek, někteří se rozhodnou vyškrabat se na cestu a jiní zůstávají v rokli na jejímž konci se obě party potkávají.
Popojdeme ještě kousek do pěkného smrkového lesa. Rozložíme si deku, někdo ukousne ještě svačinku, napijeme se a už se děti zase naplno věnují hře Jeník s Kvidem a Bedříškem vytvářejí v hlíně cesty pro vodu, některé děti s Petrem hrají na lovení ryb. Jasmínka se už ptá po zázemí, ale to je zapomenuto ve chvíli, kdy zkoušíme, zda by se dalo po cestách pro vodu běhat. Jde moc dobře. Kluci zkouší, kdo oběhne trasu rychleji a nakonec se přidávají všechny děti. Vyndávám sice stopky, ale pochválen je každý. Kluci mají chuť běžet vícekrát a zjišťují, zda se zlepšují.
Už je hodně hodin, je tedy třeba se vydat na oběd. Volíme cestu „prasečí stezkou“ tak je teď zcela bezpečná, ale pro děti má stále nádech tajemna a tak, ji mají rády.
V zázemí na nás čeká oběd a protože se hodně oteplilo, jíme na terase. Po jídle si někteří sice na chvilku přijdou do teepe, k ohni poslechnout pohádku, ale většina dětí si hraje spokojeně venku. Výrobu papírových soviček tedy nechávám na jindy.
14,30 začínáme balit, abychom ve třičtvrtě v pohodě vyrazili. Na nádraží jsme, beze spěchu, akorát s naší 5 minutovou rezervou. Jenže, vzápětí hlásí, že první vlak, který pojede do Prahy, bude za 15 minut rychlík a ten, že nebude zastavovat na Smíchově. Adrenalin, nastává tedy překotné volání Smíchovským rodičům, ne všichni jsou hned dostupní, ale v průběhu cesty jsme již domluveni se všemi. Pro děti je to docela zážitek. Na Hlavním nádraží na některé rodiče chvilku čekáme, pro děti je to ale zvládnutelná nejistota. České dráhy nám sice připravili adrenalinové zakončení našeho školkového dne, ale věřím, že pozitivní zážitky u dětí převažují, u mne tedy ano 🙂 Petra Kasová

čtvrtek 15. 2. Divočáci

Tento čtvrtek byl pořádný mráz. Děti chtěly jít na hřiště, Toník rovnou do týpí. Tak jsme do týpí přes to hřiště šli. Trochu jsme tam hráli na medvěda, trochu běhali, ale pak už byla zima a vydali jsme se dál. Frída s Jájou ten den utvořili pevnou dvojici a ještě s Marečkem cestou pomalu prozkoumávaly všechny zmrzlé krtince, Jája hledal poklad. V lese jsme se rozdělili a zatímco většina dětí „zvolila oheň“, s Frídou, Jájou a Valinkou jsme ještě zůstali v lese. S Vali jsme našli jeden skřítčí domeček a společně pak ještě tři postavili. Ten poslední i s hřištěm a obranama proti divočákům. A už nás zase zima popohnala blíž týpí. Frída ještě objevila hromadu listí pod cestou u zázemí, která jí nešla ale nešla vylézt, zato se z ní dobře metaly sudy, Jája ji mezitím prozkoumal a Vali to vše komentovala, do týpí jsme dorazili vesele. Tam už bylo teplo a děti si kreslili, jako už dlouho ne, došlo také na vlaštovky a vymalovánky „pro přeškoláky“. Mareček vymyslel hru na nošení bláta do týpí, ze které pak vznikl pokřik „obahníme papír“ – za nějakou dobu přinesli Frída s Jájou ukázat své bahnité abstrakce, jedna byla dokonce s dírou. Bylo na nich vidět kus práce. K obědu byly brambory ve šlupce a po obědě slíbené šití, které některé tak bavilo při opravách maškar. Holky si samy ušily šaty pro šiškové panenky a Mára plášť pro kluka-rytíře (toho jsme pak dostala a vyměnila s Jájou za jeho ušitý, „balonek“, se kterým nebyl spokojený). Také týpí je již zašité, Honzova novoroční vysprávka u konce. Ve vlaku proběhla velká dělba o zbylé svačiny a vůbec to byl takový svorný den.

Blanka Švédová

úterý 13. 2. Liščata

Úterý bylo klouzačkové, cestou na louku se závorou. Svačinu jsme si dali na louce v ojinovatkovatělé trávě a ochutnali jsme jehnědy, které náramně chutnali především Julče. Kolem domu Jeníka, který za brankou nechal „znamení“, i když raději by šel prostě domů, jsme došli na oblíbené svačinkové místo pod lesem. Tam jsem hráli na medvěda – medvěd spí a děti se k němu tiše plíží, jak je však uslyší – koho chytí, ten se stává novým medvědem. Po obědě na terase předškoláci s Petrou a Španďou vyráběli lojová krmítka pro ptáky a také flétny z křídlatky.. Povídali jsme si pohádky o Třech medvědech velkém, menším a nejmenším, a o Medvědovi a Máše, jak ho Máša přechytračila a nechala se od něj z chaloupky schovaná v nůši pod koláči přinést domů k mamince.

Blanka Švédová

 

čtvrtek 8. 2. Divočáci

Ve čtvrtek s námi byla na „pozorování“ (pro svou diplomovou práci) Lenka z lesní školky Sýkorka v Brně. Některé děti ji již znaly z úterý. Bylo nás maličko a celý den byl takový komorní. Mrzlo, ale na hřišti jsme i přes plánovanou malou zastávku vydrželi dost dlouho, a nejdéle na kruhové houpačce, na kterou se sesedla celá divočácká skupinka. Všichni pohromadě byly k sobě děti opatrné a dobře se slyšely, když někdo neměl místo či potřeboval vysednout a zase nasednout, vysednuvší pomáhali houpat (a že to není úplně dobrý nápad dopadlo na čelo Zoe) a hned zase nasedali  byla to velká legrace. Podruhé jsme se takhle svorně usadili nahoře v lese k malé svačince, zatímco Honza s Prokopem a Marečkem (hasičskou dvojicí toho dne) zápolili cestou se dřevem na oheň. Nad hlavama nám zpívali a ťukali ptáci už skoro jarně. Po obědě jsme si povídali kolem ohně a zase jsme se tak nějak dobře slyšeli, poslouchali se, vyprávěli. A pak ve velké jurtě byl přilepen maškaře medvěda čumák a zatímco já kašírovala ten čumák, děti svorně malovaly kolem stolu, dělily se o vodu a povídaly si a pak Linda povídá – Mně se teď zdají divné sny. Lara – Jo? A jaký? – Zdálo se mi, že jsme byli se školkou v lese a přišel tam vlk a Blanka řekla, vemte si batůžky a jdeme, a pak přišel Honza a řekl, pojďte rychle pryč… Pak jsme ještě pro maškaru pannu připravili závoj a převlékli ji letos za nevěstu, děti vyzkoušely masku koně a poskákaly po madračkách a už jsme si šli balit batůžky na cestu domů.

Blanka Švédová

fotky od Lenky: https://photos.app.goo.gl/96YxfLe7C9m8OCjw1

7.2. Sokolici s Volalavkami

Stavy Sokolíků a Volalavek první unorovou středu byly díky různým nemocem, jarním prazdninám první půlky Prahy a samozřejme také běžně nižšímu, zimnímu počtu natolik nízké, že i po spojení obou skupin dosáhly počtu čtrnácti kousků, a tak jsme se rozhodli, že kromě nemocné Míši není nutná ani přímá účast Elišky a vzali si se Španďou spojenou skupinku na starost sami. Zvolili jsme dříve hojně používanou trasu směrem k druhé, řevnické školce Dvorečku a mezi koňskou a ovčí ohradou došli ke starému, svačinkovému místu s ohnišťem, odkud se také chodívá dále nahoru, podél Kejné. Pobyli jsme tam dlouho, Bart s Jenikem a Frantou K. se nechali unést zvlněnym profilem na březích potoka, Julča s Klárkou a Marketkou obsadily jako svůj domeček několikakmenný, pěkne prostorově rozložený habr, od dávných, školkových dob zvaný raketa, Žofka s Markem a Quidem se zapojili do výstavby kamenné cestičky a Španďa se zbytkem navýšil obvodové kameny u ohniště. Cesta vyrostla nečekane rychle a při našem odchodu
už bylo možné zapojit všechny dětské vagonky a projet mezi všemi důležitými misty, tedy raketou, domečkem, ohništěm a kamennou mohylkou, která tam během výstavby také vyrostla. Jasně, že dětem se po této zastávce nechtělo moc rozpohybovat, naštěstí cestou ke starému, školkovému srubu je několik atraktivnich míst, jako dva psí hrobečky, mraveniště, stará lesní klouzačka a také místo velkého domečku z větví, které za dávnych času začali budovat Sebastian s Richardem. Dnes už tam není skoro nic, ale vzpomínky na staré sestavičky dětí jsou na teto cestě mimořádně silné. A už jsme u srubu, pro většinu děcek už to je příliš vetchá informace a tak je zbytečně se Španďou neobtěžujeme a mířime si to přes dřevěnou lávku na místo nové. Tam ohýnek v týpí, oběd, nanosit a nalámat trochu dřeva a na vlak.

Petr Vohryzka

14.2. Sokolíci

Další středu byla Míša ještě trochu oslabena, tak jsme ji nechali na doléčení s Eliškou a Volalavkami v přeci jen trochu fyzicky snažším prostředí zázemí a vydali se se Španďou a Sokoliky na puťáček kolem Srbska. Sešlo se nás devět, tedy poslední týdny poměrně běžný stav u všech skupinek a zcela převažovaly holky. Zvláště, když byly posíleny o ty tři chlupaté, čtyřnohé. Přešli jsme přes lávku a kousek podél Berounky okolo místečka spojeného tradičně s vodáckým, červnovým výletem (nalodění nebo v posledních letech přestávka) a za kempem a posledními, srbskými domy zahnuli roklinkou směrem Chlum. Španďa rozdával jednu hůl za druhou, aby děcka vůbec ten strašlivý krpál vylezli a já popoháněl mimořádně silnou a vzpurnou skupinku holek k výraznějšímu výkonu. Nahoře na kopci ve starém „hlaváčkovém“ lomu je vždycky krasně, ale za lehkého mrazu a s předjarním slunkem nádherně. Udělali jsme ke svačince ohýnek a určitě hodinu na paradním míste s výhledem na Beroun a Tetín zůstali. Deti jsou nejkrásnější, když si samy dokaží najít hry a pokud tam mezi různými hracími“týmy“ nikdo nestrádá nudou, je to opravdu hodně silný moment. Za Chlumem jsme pak přebehli silnici a podél čerstvé, vysázené aleje se pustili podél lesa nad údolím bubovického potoka. Španďa našel lebku divočáka, už mravenci očišťenou, ale krásně zachovalou. Vylámal z ní zuby a možná ho už brzy budeme vídat nově ozdobeného. Po palačinkovém obědě v dubovém lesíku jsme se už kolem trochu netradičního vyhledu zeshora na Kubrychtovu boudu spustili přímo do údolí a podél vypuštěného a zvolna zarůstajícího rybníka pustili do Srbska. Tam nás Španďa provedl čerstvě objevenou cestou mezi baráčky až dolů k řece. Vlak jel včas a děti svítily. I my.

Petr Vohryzka

Napsat komentář